Alexys

Než jsme se srovnali z časového posunu, trvalo nám to. Přesně tři dny... Vcelku za to mohl i malý; spánek byl pro něj vším, budil se jen na jídlo a my neměli potřebu někam vyrážet.
Donáškovou službu z nedalekého obchodního domu, nechal Zayn přinést pár tašek potravin a naší jedinou, větší činností, bylo právě tašky vybalit.
Váleli jsme se v posteli, sledovali naše spící maličké a já si vychutnávala Zaynova objetí, polibky, doteky... A, taky jsme skoro pořád spali. Hlavně on... Potřeboval to.
Za těch pár hodin s ním, jsem si mohla důkladně prohlédnout všechny změny, co se mu staly.

Popelavě šedé, propadlé tváře, které díky vousům budily ještě horší dojem. Oči bez života, byť už slabě zářily. Vrásky stresu kolem očí... Ta tam byly ty od úsměvu. Neznat ho, přidala bych mu několik let.
Nemluvě o tom, jak strašně pohubl. Byl víc kostra, než chlap, jako předtím.

Spal a já si navykla se na něj dívat. Pozorovat je, vinit samu sebe za změny, co se s ním staly, byť jsme za to mohli oba a hlavně on... I když... Nebýt mé hrdosti, bylo by to jiné.

S pobavením jsem se otáčela na otevřený notebook, s weby s věcmi pro miminka. Zatím měl Zaynie vše, vydržíme ještě pár dní, ale pak stejně budeme muset mezi lidi.
Iritovalo mě pouhé pomyšlení, na scénu na letišti. Na ty uječené holky, na jejich slova, na snahu, se nás dotknout.
Zayn držel sedačku, uklidňoval mě, že na malého nikdo nesáhne, ale přesto, když jsme se prodírali z letiště ven k připraveným autům, trpěla jsem panickou úzkostí.
Ochromovalo mě pomyšlení, že by někdo byl rychlejší a silnější než Zayn, vzal by naše dítě a mohl mu ublížit... Alespoň tak na mě ty dívky působily.
Nemuseli mě ani předtím, tedy, samozřejmě jak kdo, ale...

Třetí den, třetí ráno... Zayn stále spal, měl u sebe malého, kolem kterého měl ochranitelsky paži. Vymotala jsem se z peřin a prošla nás byt. Vypadalo to tu stále děsně... Měla bych se dokopat k úklidu.
Jedinou, obyvatelnou částí byla obývací část, kde si Zayn maloval, jak kde co bude stát. Jeho představy se mi líbily a jediným důvodem proč se těšit na veřejnost, byly nákupy pro malého.

S kávou, kterou jsem ve výsledku vyexovala jako ledovou, jsem se pustila do poklízení kuchyně. Potraviny co Zayn nakoupil vzaly za své a do seznamu, do kterého bych mohla Zaynieho několikrát zabalit, jsem neustále připisovala nové věci.
Nic tu nebylo... Jen pár misek v mrazáku s popisky od jeho mámy, co kde je. Musím ji poděkovat, až se uvidíme...
Kuchyně byla poklizená, všechno nádobí zmizelo, vrátilo se na původní místa a já se přesunula do koupelny v chodbě.
Koš přetékal prádlem, Zayn kašlal úplně na vše. S frustrovaným zavrčením jsem hledala prací prášek, marně...
I přes nevoli a strach, jsem seběhla do vedlejší ulice. Alespoň pár nezbytností pro úklid musím nakoupit, co tu bylo, jsem stejně vyplácala na kuchyni a rovnou to vzala přes potraviny...
Maskovaná kapucí a brýlemi, jsem s úsměvem odpovídala na přání dobrého dne a jakmile za mnou zaklaply dveře bytu, oddechla jsem si.

Tiché kňourání z ložnice mě nutí zpozornět. Zayn má stále půlnoc, malý usíná po krmení, jako když ho do vody hodí.
Roztáhl ze spánku tvářičku v úsměvu, spokojeně vydechl a já si nemohla odpustit, ty dva spáče nevyfotit.

S naštvaným výrazem, plním třetí pračku. Sušák praská ve švech, plno věcí je rozvěšených po ramínkách a já vzpomínám, kde jsou kolíčky.
Vydupala jsem si kdysi předtím sušák i na terase, byl připevněný ke zdi, Zayn za mé vizuální asistence s ním byl rychle hotov a teď mi na rty vyskakoval úsměv ze vzpomínky na ono dopoledne.

Nechtělo se mu, vůbec... Byl utahaný, lenošný a arogantní. Umluvit jej, mi dalo práci, ale zjevně... Tohle ho bavilo. S povýšeným úsměvem sledoval zpovzdálí svůj výsledek a egoisticky se šklebil, že je nejlepší.
Vyžadoval sladký slova, slova chvály... Prostě ego up...

„Dobré ráno- No do prdele! Baby! Proč jsi mě nevzbudila...?! Cítím se fakt hrozně!" Zayn se objevil po poledni, rozcuchaný, ale zjevně se konečně pořádně vyspal.
„Potřeboval jsi spát." Zaženu vztek, co mě motivoval k úklidu a neřeším, jaký bordel tu ještě ráno byl.
„Nejsi moje služka! Neměla jsi to dělat beze mě... Já tady udělal pěknej mrdník." „Taky tě za trest čeká mytí nádobí po obědě a sehnání někoho – nebo to zvládneš sám? – na opravu myčky. Lásko, jak dlouho jsi ji nepoužil? Pokusila jsem se jí zapnout a něco v ní prasklo..." Trhám nevinně rameny, jen se šklebí, že na to pak mrkne a prohlíží si seznam.

„No... Takovej nákup jsme ještě nikdy nedělali. Budeme vypadat, že jsme minimálně rok nejedli." „Ty skoro ano..." „Lexi..." Zavrtěl hlavou, přitáhl mě k sobě a pousmál se.
„Bude dobře, rozumíš? Už teď mi je líp... Mám tebe, mám synka a tady bude zase brzy domov. Vlastně, už je." Šeptá, já žadoním, chci polibky...

„Zvládneme to bez ochranky?" „Já nevím..." Zaynie se rozvaloval na dece na zemi, Zayn u něj seděl, pitvořil se.
„Můžu jim zavolat... Víš, že vás ochráním. To na letišti... Byla jen pojistka. Ale záleží na tobě, jestli je chceš mít za prdelkou." Pobaveně jsem se zasmála, klesla za něj na kolena a objala jej.
„Nemusí jich být tolik, jako tam... Stačí ze dva. Pomůžou s taškama." „Typická baba!" Dusím smích, líbám jej na krku a užívám si, jak on slastně syká.

„Chyběla jsi mi." „Nadrženost?" Pobaveně jej kousnu do ucha. „Ne... Tedy asi no... Baby, jsi tak strašně krásná." Znovu jsem zaměřila pozornost na jeho krk, přelezla k němu čelem a posadila se na něj.
Drží mě pod zadkem, tiskne na sebe a něžně se usmívá.

„Ještě nemůžu..." „Já vím, ani to nechci. Tedy, chci... Víš jak to myslím." Kývám na souhlas, hladím jej ve vlasech a on znovu zasyčí.
„Malý má papání, ty si můžeš vzít něco z mrazáku a já nic nechci. Nevrátíme se do postele? Chci se jen válet, mazlit se." „Miláčku, musíme jít nakoupit. Nic tu není a omáčku fakt nechci." Zakření se a pohlédne na malého.
„Díval jsem se do tý tašky, i jemu už plenky dochází... Zavolám klukům, nachystej se."

Za hodinu sedím v autě, společně se Zaynem, malým a dvěma gorilami. Usmívají se, zdraví, sklání se nad Zayniem a plácají Zayna po rameni.

„Včera jsem si ho moc neprohlížel, ale máš krásnýho kluka, kamaráde." „Jo, podoba se nezapře. Dej tomu pár let a budeš mít konkurenci a holky novej idol." Přidává se druhý, Zayn přikyvuje, mrká na mě a drbe malého pod bradičkou.

Auto překypuje... Neměla jsem potřebu tahat ze Zayna peníze, ale marná snaha, něco zaplatit z mé peněženky. Nemluvě o zbytečnostech, co Zayn pro malého prostě potřeboval. No a co, že nechodí, chodítko se neztratí, dá se do skříně... „Pochop to, lásko, tohle je limitka." Zatáhl mě do jednoho z nejdražších obchodů pro mrňata v New Yorku. Pochopila jsem hned mezi dveřmi, proč je tak oblíbený u celebrit.
Normální člověk, sem nezavítá a když jo, nechá tu výplatu, za jednu věc. A Zayn byl nekompromisní, dohodli jsme se na černé výbavičce, ale že si doslova vydupe černé chodítko s motivem Batmana...

Až doma, kdy se realizoval ve skládání postýlky, spokojeně přitom šišlal na Zaynieho, jak se těší do nového pelíšku, mi dal vysvětlení.

S hořkostí jsem se dívala na krabici s chodítkem, zasunutou na skříni.

„Lásko?" „Zbytečný peníze... Nikdy jsem tvý peníze nechtěla, ale tohle je fakt děsný... Uznávám, je to pěkný, miluješ hrdiny, ale... Je to nutné? Viděl jsi ty novináře, stačila chvíle a měli jsme je za zadkem. Hádám, že personál obchodu bude sdílný i ve tvém případě a poskytne informace, co jsme málému koupili a za kolik. Co jsi ty koupil..."
„Nebyl jsem s tebou celý těhotenství. Přišel jsem o růst bříška, necítil pohyby maličkého, nemohl ti být na blízku a nedržel jsem tě za ruku na sále. Cítím provinilost a sere mě to. Vím, že toto nepotřebuješ, ani on. Jo, chci pro něj kvalitní věci, a za ty si připlatím, ale vím, že ty i on potřebuju víc než věci, tak mně. Chcete lásku, bezpečí, mou náruč... Lásko, já ti to všechno dám, i jemu... Ale tohle jsem potřeboval udělat. Užil jsem si to... Tak jak jsem po dítěti netoužil, teď bych neměnil a i když se bráníš, taky tě to bavilo. Kašli na prachy, ty budou, ale on za chvíli vyroste..." „Bude rozmazlený...?" „Ne... Bude mít výchovu, jakou jsem poznal já a zároveň úplně jinou. Bude to super kluk, baby, jen bude mít tátu, který má vysoký konto..." Dusím smích, hladí mě po tváři a sklání se.

„Bude to krásný, uvidíš." „Já vím."

******************************************
Ještě vás čeká dalších 9 částí :o) 
Je to "jendodílovka" rozdělená do kapitol... Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě =D Nicméně se nemusíte bát, kapitoly budou přidány během dne, v rámci maratonu =) Žádné dlouhé čekání na novou kapitolu nebude :o) 
♥♥♥
varování - je to tak sladké, až mě z toho začaly bolet zuby =D =D