Byli v pěkném maléru a věděli to. Thaeron usilovně přemýšlel, jak z té kaše ven, jenže žádný jeho nápad nemohl zaručit bezpečí všem jeho společníkům. Nechtěl o některého z nich přijít hned druhý den. Na takovou přesilu ale nebyli dostatečně silní. Možná, kdyby kultisté nevládli mrtvým, měli by šanci. Ale jak se zbavit těch nemrtvých? Napadlo ho, že vyřazení toho mága, který je oživil, je vrátí tam, odkud přišli.

Nebyl jediný, kdo takový nápad dostal. Nirru se svou miniaturní kuší zamířila na nekromanta, ale přes všechny ty mrtvoly ho prostě nedokázala zasáhnout. Alaryn dělala co mohla, aby odvrátila smrt svých společníků. Saren byl nepěkně pobodaný a Adaron už sotva stál. Její léčivá moc naštěstí byla dostatečně velká, aby je oba udržela na živu ještě nějakou dobu. Thaeron se tedy soustředil na toho mága. Jenže pokaždé, když se mu podařilo nasbírat dostatek energie na kouzlo, jeden z nemrtvých před něj skočil, aby svého pána ochránil. Další blesk už neměl šanci vyvolat, na to se už příliš vyčerpal. Lekce pro příště, že má šetřit energií. Jestli nějaké příště vůbec bude.

     Onara, která se jediná držela ještě bez zranění, však měla plné ruce práce s odrážením mrtvol, které se na ní hrnuly. I tak byl pohled na trpaslici inspirativní. Odolávala náporu velkého počtu nepřátel a odmítala se vzdát. S křikem je odrážela štítem, palcátem se však už ohnat nemohla a když už, nezasáhla nic živého.

Házel zrovna další miniaturní ohnivou kouli, když se za ním ozval výkřik. Jeden z kultistů si zjevně všiml léčitelky a přišel ji odstranit. Naštěstí ji bodl do ramene. Neočekával její pohyby při kouzlení. Nirru byla rychlejší a kultistu zastřelila, než stačil udeřit znovu.

„Docházejí mi šipky, dlouho to nevydržíme," řekla svým dvěma společníkům, zatímco vytahovala šipku z čela kultisty.

Její slova jenom potvrzovala Thaeronovy myšlenky. Museli se stáhnout. Naštěstí ti, kteří byli blíže táboru ještě nebyli úplně obklíčeni. Saren se držel za pomocí své sestry, která svou holí odrážela útoky a bránila svého sourozence. Adaron se sotva držel na nohou a pomalu couval k nim. Onara si stále držela mrtvé i kultisty od těla, avšak její ústupová cesta se zmenšovala, jak ji pomalu obklíčovali.

Thaeron se zhluboka nadechl. Sice ještě nebyl úplný drak, ale některé schopnosti přeci jen měl. Řev ještě nezkoušel, ale pokud existovala vhodná chvíle... byla to tahle.

Soustředil se na tu prastarou, až zvířecí část sebe. S výdechem se z jeho hrdla měl ozvat ohlušující řev. Jenže on jenom zavrčel. Nirru na něj překvapivě pohlédla, ale nijak se nevyjadřovala. Myslela si, že je jenom naštvaný a Alaryn měla dost práce se svými zraněními.

Nezbylo mu nic jiného, než to zkusit znovu. Hluboký nádech a následovalo několik vteřin, kdy byl slyšet každý pohyb, který bytosti na palouku udělali, slyšel i vlastní údery srdce. Jakoby se na malý moment zastavil sám čas. Cítil to. Draka, který se schovával hluboko uvnitř. Z jeho hrdla se vydral hlasitý řev, který snad i otřásl zemí. Překvapení kultisté se zastavili a s nimi i nemrtví, kteří na malý moment přišli o příkazy. Avšak i ta chvilička stačila, aby se jejich skupina dala do pohybu. Stáhli se k Nirru a Thaeronovi, kterého řev velmi unavil. Zhluboka dýchal a měl pocit, že už snad nikdy nepromluví.

     Jenže kultisté jim stále byli v patách, blíž, než by se dobrodruhům líbilo. Blížili se a s nimi i zvuk, který v bitevní vřavě neměl být. Najednou někdo zpíval, velmi pěkně. Jenže ten zpěv byl... tak nečekaný a zvláštní. Prostě nepatřil do lesa, v noci a na místo, kde probíhala bitva. A to nebylo všechno, co na něm bylo podivného.

Přijď blíž, noc je temná,
Přijď ke mně, noc je dlouhá.

Hlas, který tak nádherné tóny stvořil, se stále přibližoval. Už bylo slyšet i drnčení strun loutny. Thaeron a všichni jeho společníci náhle ucítili potřebu tancovat. Nebyli jediní, dokonce i kultisté cítili to samé nutkání. Vzduch se naplnil jakousi magickou energií, která se vsakovala do všeho živého... a neživého.

Zpívej pro mne, já budu s tebou,
Prosím zpívej, krev se stane kresbou.

„Zacpěte si uši!" zavelel svým společníkům polodrak... ale sám si je neucpal úplně. Tušil, že ať už zpívá kdokoliv, používá svou píseň jako jedno dlouhé zaklínadlo. Věděl, jak se bránit proti očarovaným hudebním nástrojům i magickým hlasům. Bylo to dostatečně jednoduché kouzlo, díky kterému mohl ještě chvíli poslouchat.

Budeme se kochat nad tíhou křiku,
Budeme tančit, vykrvácí v oka mžiku.
Tancuj pro mne, však to chceš!

Píseň se stala temnější a silnější. Thaeron cítil stále větší a větší potřebu tancovat. Nepochyboval, že by to byl jeho konec.

Zpívej pro mne, já budu s tebou,
Prosím zpívej, mraky se houpou.

Zacpal si uši, ale s napětím sledoval přibližující se postavu. Dívka, protože žádný muž nemohl mít takový hlas, byla stále blíž a dokonce sama tancovala. Zvuk hrající loutny už se na palouku rozléhal. Jeho společníci uposlechli jeho příkazu, všichni měli zacpané uši a sledovali nově příchozí a zároveň i kultisty, jak se poddávají písni.

Poslouchej, slyšíš?
Poslouchej, cítíš?
Volám tě a ty mě znáš,
Krev ti po dlaních rázem teče snáz.

Žena hrála a zpívala stále rychleji. Čím rychlejší a hlasitější tóny, tím rychleji kultisté a dokonce i nemrtví tancovali. Pohled na vrahy, kterak se oddávají opravdu úchvatným tanečním krokům působil na partičku dobrodruhů jako dobrý způsob, jak odejít na věčnost.

A pak ucítil něco, co nikdy nečekal. I přes zacpané uši slyšel šepoty hlasů, které se připojili k dívce ve zpěvu. Chorál, který vytvořili, jej pomalu doháněl k šílenství.

Poslouchej,
Staň se jedním z nás!

A tam to bylo. Dívčin hlas a doplňující svůdné hlásky, které lákaly kultisty, aby odevzdali sebe a svou duši té pekelné písni. Chorál zesílil.

Jedním z nás,
Jedním z nás,
Jedním z nás,
Jeden z nás!

Hlas bardky nakonec ty ostatní překřičel. Ti, kteří byli lapeni v melodii tancovali tak rychle, že jejich pohyby už nestíhal nikdo sledovat.

Poslouchej, slyšíš?
Poslouchej, cítíš?
Volám tě a ty mě znáš,
Krev ti po dlaních rázem teče snáz,
Slyš, jsi jedním z nás!
Jedním z nás!

     S poslední slokou dívka udeřila do své loutny a zahrála tak zvláštní, uširvoucí tón, až museli všichni silou vůle držet své ušní bubínky pohromadě. Thaeron pohlédl na ženu a zahlédl jak z těl kultistů, která se náhle svalila k zemi, krev prýštila z jejich uší, nosu a dokonce i očí, vylétla malá světýlka. Všechny je ta zpěvačka polapila do jakési skleněné nádoby.

Podíval se na své společníky, jestli jsou v pořádku. Naštěstí se všichni krčili u země, zakrývající si hlavu a uši. Nejspíš ta světýlka viděl jenom on.

Onara, která se ze země zvedla jako první, se podívala na ten masakr, na osamělou bardku s loutnou a nezbylo jí nic jiného, než bardce zatleskat.

„Tož si ze mě robíte humor, ne? Zachránila nás jedna drkalistka?!" Onara se smála a tleskala, ale nikdo nevěděl, jestli je to smích dobrý, nebo se úplně zbláznila. U ní si nemohli být jistí.

Thaeron pro tentokrát tajemnou neznámou ignoroval a raději se soustředil na zraněného Sarena a Adarona.

„Jste v pořádku?" zeptal se, zatímco pomáhal Alaryn sundat jejich zbroj.

Temný elf se uchetl, přičemž se jeho tvář zkřivila bolestí. „Bylo mi... i hůř," odpověděl, zatímco z něj sundavali drátěnou košili. Moc toho z ní nezbylo. Byla rozervaná na mnoha místech. Elfovo tělo tomu i odpovídalo. Krvavé šrámy měl po celém těle. Jejich léčitelka se pustila do jejich čištění, než je vyléčila úplně. I ona už byla slabá. Pokožka Alaryn ztrácela zdravou barvu a místo toho ji nahrazovala mdlá šeď. Elf se plnohodnotně soustředil na drakův obličej. Přinesl mu trochu klidu, neboť se konečně tvářil trochu ustaraně.

Sarena naštěstí léčila Elis, neboť i magie přírody měla své užití v léčitelství. Ona však brala sílu z okolních rostlin, které pomalu odumíraly, jak předávaly svou energii zraněnému chlapci.

     Vida, že jsou oba v dobrých rukou se s Nirru vydal za zpěvačkou. Katharka si ji prohlížela zvědavým, avšak tvrdým pohledem. Něco na ní bylo zvláštního. Thaeron to cítil také, nemluvě o tom, že ukradla duše těch, které zabila. Co jiného to mohlo být? Životní energie přeci jen vypadá jinak, alespoň si to tak myslel.

„Komu vděčíme za záchranu?" zeptala se kočka. Snažila se znít příjemně a rozvážně, ačkoliv posledních několik minut měla velké trable.

Bardka si pověsila loutnu přes rameno, změřila si Thaeho, Nirru a Onaru pohledem. S překvapivě milým úsměvem, který by nikdo rozhodně nečekal u osoby, která právě zabila nějakých padesát kultistů a nemrtvých písničkou, se jim představila. „Rhellyn Asmarach, k vašim službám."

Na Rhellyn bylo něco opravdu podivného. Thaeron jenom nedokázal určit, co to vlastně bylo. Zatímco si ji prohlížel, nejen svým zrakem, ale i pomocí magie a svého dračího čichu, Nirru pronášela svou děkovnou řeč a představila členy jejich malé skupinky. Trpaslice překonala své prvotní překvapení a sama se dívce poklonila.

„Tož, holka, já su z tebe upe jetá. Jak si to vyvedla?" ptala se, zatímco plácala Rhellyn po zádech a zkoumala její loutnu. „Taková hračka muší bejt vzácná, což?"

Rhellyn nakonec zasypal příval otázek, nejen od trpasličí válečnice, ale i od katharky. Kde se tam vzala? Jak vůbec dokázala porazit tolik lidí najednou? Thaeron se nad tou scénou musel smát. Ještě pár hodin nazpátek dostával úplně podobné otázky od Elis.

„Dost vy dvě, měli bychom se přesunout, než dorazí jejich kámoši, hmm?" navrhla, dívajíce se směrem k ošetřující elfce. „Můžou ty dva chodit? Fakt tu nechci bejt, až se vrátí zbytek..."

     Thaeron na nic nečekal a šel zkontrolovat zbytek skupiny. Však ony to ty tři spolu zvládnou. Alaryn s Elis dokončily své léčitelské postupy a ačkoliv Adaron stále nevypadal úplně zdravě, alespoň už nekrvácel. Přišel sice o svou zbroj, ale život mu zůstal. Drakonid mu nabídl jednu ze svých kožených tunik, aby nemusel po Santoře běhat v roztrhaných hadrech. Během pár minut se nakonec všichni vydali na cestu, ačkoliv Saren s elfem potřebovali pomalejší tempo.

Rhellyn je zavedla k malému táboru, kde stál jediný stan a z uhašeného ohniště se stále ještě kouřilo. V dobrodruzích to vyvolalo pár otázek, ale na ty byl čas. Narozdíl od Thaerona totiž zbytek jeho společníků své stany měli. Protože neměl co dělat, pomohl Adaronovi se stavbou. Všiml si, že při každém shybu elf sykl, nebo se jeho obličej zkřivil dalším návalem bolesti. Alaryn mu sice rány vyléčila, ale bolest odstranit nedokázala. Thae ho docela litoval, až mu nakonec přikázal, aby se posadil, že stan dostaví. Setkal se sice s nevraživým pohledem, ale žádného odporu se mu nedostalo. Jeho největším problémem však byl fakt, že absolutně netušil, jak se staví stan.

Elis se Sarenem mlčky stavěli svůj velký stan, který samozřejmě sdíleli. Alaryn, jako vždy, mlčela a dělala si své, jenže to jí nebránilo sledovat bardku, která si povídala s Nirru. Onara už spala. Prostě se posadila pod strom, ani se neobtěžovala sundat si zbroj a chrápala.

„Ta trpaslice... to je u ní normální?" zeptala se Rhellyn překvapeně. S trpaslíky se ještě nesetkala, protože v Santoře téměř žádní nebyli. Popravdě celá ta skupina, kterou právě tak pěkně zachránila, byla celá divná.

     Drakonid, světlý a temný elf, katharka, trpaslice a dva lidé. Rozhodně netypické složení. Naštěstí Nirru už vyklopila, proč jsou vlastně v Santoře. Stačila jenom chvíle, pár svůdných mrknutí a i kočka podlehla jejím vnadům. To, že chtěli najít nějaký ztracený chrám mrtvého boha pro ni nebyla úplně zajímavá novinka, takových lovců pokladů už pár potkala a nikdo z nich vlastně ani neuspěl. Buď nenašli, co hledali, nebo při tom zemřeli.

Což, tahle parta by umřela taky, kdybych tam nebyla... Bohužel pro Rhellyn, přišla otázka, na kterou jim prostě nemohla odpověď.

„Takže... co jsi vlastně zač?" ptala se Nirru, která si pomaličku stavěla svůj malý stan.

Oči bardky, které měly barvu ohně. sjely k zemi, jako by se za svůj původ styděla. „Jsem jenom obyčejná holka s magickým hlasem a očarovanou loutnou..."

Její vysvětlení nebylo moc uvěřitelné. Thaeron se nakonec rozhodl, že ten večer už nic řešit nebude. Za pomoci Adarona postavil stan a dokonce byl i elfem odměněn sdílením stanu. Ne, že by drakonidovi vadilo spát na zemi, ale nakonec uvítal společnost.Nirru jim starostlivě rozdala jakýsi studený čaj a přikázala, aby si odpočinuli. Nikdo se s ní nehádal.

     Jenže našla se jedna osoba, která se nehodlala smířit s takovým jednoduchým vysvětlením. Aniž by si Alaryn kdokoliv všiml, připlížila se k Rhellyn.

„Prosím, mohla bys mi pomoct?" zeptala se, předstíraje slabost. Vysvětlitla dívce, že by potřebovala jednu bylinu, kterou viděla cestou sem. Bardka, netušíce, s úsměvem svou pomoc nabídla.

Jakmile však vkročily mezi stromy, dostatečně daleko od tábora, Alaryn mrštně přirazila bardku ke stromu a dýku, kterou měla schovanou v rukávu, přitiskla na její krk.

„Moc pěkná pohádka, ale někteří ti na ní prostě neskočili. Co si zač?" její hlas byl chladný a tvrdý. Kdyby byla Rhellyn obyčejnou bardkou, nejspíš by se bála. Jenže dívka se vzdorovitě dívala do očí elfce.

„Už jsem vám to řekla..." odpověděla, trvajíce na svém původním příběhu.

Elfka ale nebyla přesvědčená. Přitiskla dýku na hrdlo silněji. „Začni zpívat, bardko, nebo mám říct Dcero děsu?" přikázala za použití překladu jména dívky. Asmarach, v jazyce démonů Dcera děsu, bylo možná opravdu nešťastné příjmení, ale Alaryn tušila, že to nebude tak jednoduché. I její tajemná moc zpěvu by se tím vysvětlila. Rhellyn byla démon.

Dívka u stromu odevzdaně vzdychla. Elfka nestačila ani mrknout, když ji neznámá síla odstrčila asi metr dozadu. Rhellynin vzhled se náhle změnil. Z jejích tmavě červených, až vínových vlasů vyrostly dva krátké rohy, které mířily směrem k nebi a její oči nahradil skutečný plamen. A to bylo všechno.

„Jsem jenom poloviční démon, víš?" zeptala se smutně. Doufala, že když už je zachrání, nebude muset nikoho z nich zabít. Začala si tiše broukat.

„A proto jsi nám lhala?" zeptala se Alaryn, která stále držela dýku připravenou k boji.

Démonka se na svou sokyni usmála. „Vůbec jste to nemuseli vědět!" na jejím hlase bylo poznat, že jí ta situace i mrzí. „Kdybych vám chtěla ublížit, zabila bych vás rovnou..."

Blížila se k elfce. Musela se jí zbavit. Vykecala by to ostatním a tím by zničila její šanci odejít ze Santory. „Kdybys to nechala být..."

Alaryn schovala dýku. Postavila se k Rhellyn čelem. „Oceňuji, že jsi nás zachránila... ale lhaním si nepomůžeš. Dřív nebo později stejně zjistí pravdu," prohlásila, naprosto beze strachu, „Cožpak sis nevšimla, jak na tebe Thaeron kouká? Tuší, že nejsi člověk a jeho nos je lepší, než můj..."

Rhellyn pohlédla směrem k táboru. „Takže po mně chceš, abych jim řekla pravdu a doufala, že mě nepošlou zpátky do pekel?" zeptala se nevěřícně. Jestli to měl být vtip, nesmála se.

Alaryn kývla. Věděla, že se to nejspíš nebude nikomu líbit, ale zachránila jim životy. Navíc, určitě měla nějaký skrytý zájem v jejich záchraně.

„Když jim i řekneš, proč si nás zachránila..."

Rhellyn jim to opravdu říkat nechtěla. Jenže jediná druhá možnost byla zabít elfku. Její čin by byl dozajista odhalen během chvíle.

„Nemůžu odejít ze Santory. Ne sama..." odvětila, zakrývajíc své démonické aspekty.

Nakonec se obě dvě dohodly, že jim pravdu o svém původu prozradí až ráno. Alaryn nechtěla nikoho budit. Potřebovali si odpočinout, a popravdě i ona. Než usnula, jenom se modlila, aby je polodémonka nepovraždila všechny ve spánku.

     Rhellyn spát nešla. Její pekelné tělo odpočinek nepotřebovalo, i tak si ho občas ráda dopřála. Celou noc přemýšlela, jestli by nebylo lepší prostě utéct. Každý rozumný Rakkhai, démon, by je zabil všechny a jejich duše poslal domů. Jenže ona nebyla ani démon, ani rozumná. Jedna její polovina byla stále lidská, i přes to, že se Asmodei, jejím matka, snažila tu lidskou půlku zahubit. Kdyby se před pár lety nevzřepřela paktu Echraa'zikk, pekelná soudkyně by ji neproklela a mohla by odejít ze Santory sama. Chtěla odejít, protože nad zemí vyvrhelů se vznášel obklad zkázy a ona tam opravdu nechtěla být. Jenže, kde najde někoho ochotného, kdo jí pomůže dostat se přes hranice?

Byla to dlouhá noc, ale rozhodla se zůstat. První, kdo se probudil ještě před úsvitem, byl ten drakonid. Nenápadně jej pozorovala, jak se snaží osvobodit od elfa, který si na něj v noci lehnul a nyní se odmítal ze svého nejspíš pohodlného polštáře zvednout. Byla by se smála, kdyby její mysl netrápily myšlenky na velmi blízkou budoucnost. Thaerona pozdravila poté, co vylezl ze stanu. Možná ho měla chvíli nechat, protože jakmile si ji všiml, jeho obličej zrudl a se otočil zády k ní. Vysloužil si tím zdvihnuté obočí, ale pro své vlastní dobro se k té situaci nevyjadřovala. I Rhell se zdála překvapená barvou jeho očí. Předtím si jich nevšimla, ale když se na ni podíval, jako kdyby ji uhranul.

Po půl hodině se i po táboř přestal ozývat zvuk, který už všichni měli za přirozený. Onara se vzbudila. Její příchod od stromové postele vzbudil i všechny ostatní, neboť trpaslice nebyla zrovna tichá. „Tož nazdar, vy dva. Vostatní ještě chrápaj?" křičela a její hlas byl nejspíš slyšet až v trpasličím císařství. Ze dvou stanů se ozvalo nespokojené mručení, ale Nirru z toho svého okamžitě vylezla, jak jinak než s čajem. Dřevěná konvička s devíti pohárky, taktéž ze dřeva, obsahovala voňavou tekutinu, ze které se ještě kouřilo.

„Nirru, obvykle po ránu vaříš čaj?" zeptala se Rhellyn, která se po čaji vrhla, jako by už rok nic jiného nepila.

Katharka spokojeně zavrněla. „Je to náš zvyk, jenom Onara má v čaji trochu whiske..." než stačila doříct, co má Onara v čaji, trpaslice se prohnala táborem jako hurikán, vzala si pohárek a vypila jeho obsah na jeden mocný lok, nehledě na jeho vysokou teplotu. Otřásla se a hlasitě si odříhla. „Příště míň čaje, číčo..." oznámila poté, co svůj pohárek vrátila. „Víš co, dej mi tu whisku a nech si čaj!" zakřičela hlasitěji, než bylo nutné. Ostatní se smáli, zatímco katharka odevzdaně předala lahev whiskey, kterou si pro Onaru vzala.

Když už všichni byli spokojeni a Thaeron se rozdělil o své sušené maso, Rhellyn se rozhodla oznámit jim pravdu o svém původu.

„Po jistém... rozhovoru... s Alaryn bych vám chtěla něco říct..." začala poté, co na sebe upozornila. Počkala pár chvil, dokud všichni nezmlkli.

Vůbec netušila, jak jim to má říct. Jak má vůbec někomu oznámit, že její matka je jednou z vládkyň pekel? S hlasitým povzdechem si prostě nechala narůst rohy.

„Jsem Rakkhda, poloviční démon..." pronesla, přičemž se jí docela ulevilo. Vysvětlila, proč je vlastně zachránila. Potřebovala jejich pomoc, aby mohla odejít že Santory. Následovala chvíle ticha. Nikdo ani nepípnul. Až nakonec Thaeron prolomil ticho. S démony, ani těmi polovičními, se ještě nesetkal. Ano, slyšel o nich děsivé historky... ale Rhellyn je zachránila. Nemohla být až tak zlá. „No a co? Já jsem zase napůl drak," prohlásil, jako by se vůbec nic nedělo. Elis vypadala, jako by chtěla něco namítnout... ale raději mlčela.

Onara se zvedla se země a všichni zatajili dech. Její tvář byla naprosto nečitelná. Rhellyn dokonce pocítila i strach. „Hmm... tož, když jsi jenom půlka démona, si jenom z půlky zlá. Ale varuju tě, prcko. Jednou sa na mě jukneš blbým pohledem a rozflákám ti palici, jasan?" trpaslice mávala rukama a nakonec i pohrozila palcátem.

Rhellyn po dlouhé době cítila naději, že se konečně dostane někam, kde na každých deseti metrech nejsou šílení kultisté.

„Santora je sice nádherné místo, tedy, alespoň bývalo," začala své vyprávění, když se Nirru zeptala, proč chce odejít.

Podle bardky totiž zemi vládl kult, se kterým již měli tu čest. Kdysi dávno uctívali démony, na což se Onara a oba elfové zatvářili poněkud zhnuseně. Jenže za posledních dvacet let kultisté vyměnili své pány za něco mnohem horšího. Oběti pekelníkům ustaly a brána do říše pekla, kterou před nějakými stovkami let postavili, se zavřela. Kultisté, které potkali, nebyli něco výjimečného. To oni vládli Santoře a něco hledali. Jenže nikdo nevěděl, co to bylo...