Dům, ve kterém trpaslice žila, byl zjevně opravdu stavěn pro velmi váženou osobu. Zdi byly z bílého mramoru a vše bylo tak honosně vyzdobené, že pohled na Onaru, kterak sedí na křesle ve starých šatech působil jako z jiného světa.

Zvědavé pohledy prozkoumávaly jak její obydlí, tak Thaerona, který sotva zvládl sedět, aniž by cítil něco jiného, než bolest. Rozhodně to kocovina nebyla. Elis s Rhell šeptem debatovaly, co se tak drakovi mohlo stát. Démonka měla dojem, že spolu v noci až moc skotačili.

„Tož děcka, nejni to příjemná situace," prohlásila trpaslice poté, co dopila pivo ze skleničky na dlouhé noze. Zrovna v tomhle s ní mohli všichni souhlasit. „Nezbývá nám teď nic jiného, než čekat..."

Saren zvedl hlavu od podlahy, kde obdivoval obrazce. „Čekat? Jak, čekat?" zeptal se zmateně. Přece museli něco dělat.

„Kejmo, jsme tu tak trochu v kejdě. My nic sami nevykoumáme," odpověděla, zatím skrývajíc nelibost z neustálého přerušování. „Jsem mluvila s vůdcema města. Pošló zprávy ostatním. Do tej doby máme my volno," pokračovala, přičemž se podívala na Thaerona. „Některý z nás ho fakt potřebujou," ušklíbla se na draka.

Její poznámka způsobila, že se všechny oči obrátily na něj. Už tak byl nesvůj a ještě ke všemu na něj všichni zírali. Adaron do něj jemně drkl. „Myslím, že bys jim to měl říct..." zašeptal mu do ucha. Jelikož dorazili první, podařilo se jim schovat drakův nově narostlý ocas, takže si ho zatím nikdo nemohl všimnout. Kývl hlavou. Elf měl pravdu, museli to vědět, už jen proto, že se bude vracet zpátky domů.

Za hlasitého hekání se postavil a švihl ocasem, aby si ho všimli. Jako první zareagovala elfka. „Koukám, že jste na to vlítli rychle," poznamenala, přičemž se zasmála. Absolutně netušila, proč má najednou ocas, ale vzhledem k tomu, jak se k sobě ti dva měli, dostala pár nápadů. Onara zvědavě povytáhla obočí, ale mlčela. V jejích očích se zablýsklo pochopení.

„Tobě fakt narostl ocas?" divila se Rhell. Sama doufala, že by si jednoho dne mohla nechat narůst svá démonická křídla. Elis raději mlčela, protože pochopila, co Alaryn naznačila. Sarenovi to bylo jedno.

„Popravdě... Musím se vrátit domů, zpátky na Dračí ostrovy," řekl, rozhlížeje se po místnosti a svých společnících. „Kvůli nedávným událostem..." pokračoval, ale ztratil řeč.

„Umírá," dokončil za něj větu Adaron.

Jediné slovo způsobilo, že všichni byli okamžitě na nohách. Ústa chrlila otázky a Thae nevěděl, na koho se má soustředit jako první.

„Držte sakra tlamy, děcka!" okřikla je trpaslice. Díky ní měl šanci jim všechno vysvětlit. Na jeho vyprávění reagovali povětšinou vykulenýma očima, nebo překvapenými výrazy.

Trpaslice houpavým krokem se přesunula před polodraka. Sice mu byla někam po hrudník, ale to jí nebránilo něžně poplácat Thaerona po boku. „Dófala sem, že zůstaneš, ale ejstli bys tu měl pojít... vrať se nám, bo si tě najdu a zbiju!" na oko se na něj zamračila, ale s povzbudivým úsměvem se otočila na elfa. „Tož, ty asi deš s nim, co?"

Adaron okamžitě přikývl. Ani ve snu by ho nenapadlo opustit Thaerona právě teď. Rhell nebyla až tak zdrženlivá a rovnou se na draka vrhla. na to, jak slabě vypadala, měla celkem sílu. Během pár vteřin ztrácel pod jejím objetím dech. „Rhell... to stačí..." vysoukal ze sebe. Jakmile ho dívka pustila, zhluboka se nadechnul.

„Dávejte na sebe pozor. Hlavně se nám uzdrav," rozcuchala Thaeovi již tak neupravené vlasy. Dost by ji mrzelo, kdyby měl zemřít i on. Elis se naštěstí objetím vyhnula a jednoduše mu popřála bezpečnou cestu a rychlé uzdravení. Saren nepřítomně řekl, že ho to opravdu mrzí a následně opustil místnost.

Alaryn, která byla známá tím, že její srdce nahradil kámen, se starostlivým výrazem políbila draka i elfa na čela. „Buďte opatrní, nebo vás fakt Onara zmlátí," prohlásila, načež se s nimi rozloučila.

Rozloučení nakonec proběhlo vcelku rychle. Když se od jedné služebné - což všechny překvapilo, protože nikdo nevěděl, že má Onara sluhy - dozvěděli, že jedna loď z Dračích ostrovů je zrovna v přístavu, rozhodli se pospíšit si.

     Nebylo to snadné. Thaeron moc rychle chodit nemohl. Bránila mu v tom nejen bolest hlavy. Adaron chtěl chvíli draka nést, ale tím by akorát pobouřil stráže.

Do přístavu se dostali přibližně po půl hodině. „Opravdu se mnou nemusíš chodit, jestli nechceš," přesvědčoval elfa, protože se bál že mu bude akorát na obtíž.

„Ale já chci," usmál se, zatímco mu pomáhal že schodů. Přivítala je elfská loď. Drakovi se zdála povědomá.

Z paluby ladně seskočila katharka s tygrovanou srstí a holí v ruce.

„Zarin?" oslovil ji udivený Thae.

Žena naklonila hlavu a oba si je prohlédla. „Thaerone! Tebe bych tu nečekala. Jdeš se zase nechat přepadnout?"

Oba dva se uchechtli, čímž akorát zmátli elfa. Nechápavě se zeptal, o čem to mluví.

Zarin během vteřiny překonala vzdálenost mezi nimi, a ačkoliv byla elfovi jenom k pasu, hrozivě se na něj zazubila. „Fešák. Ten je tvůj, Thae?" zeptala se.

Drak místo odpovědi zrudl. „Dalo by se to tak říct," ozval se Adaron. Zarin se opět strašidelně usmála. „Takže, cesta domů, nebo se chceš stát pirátem?" zeptala se náhle.

Když se však na draka podívala znovu, všimla si nejen ocasu, ale i podivné aury, kterou kolem sebe šířil. Jako by byl zraněný, ale někde hluboko uvnitř.

„Domů, Zarin," odpověděl těžce. Katharka kývla. „Tak si nastupte, vyplujeme hned, co se vrátí Plo," pobídla je a vyrazila směrem do přístavu. Ještě se však otočila: „Tentokrát jí nezapaluj, prosím." S obrovským úsměvem se ztratila v davu.

Adaron se obrátil na Thaerona. „Nechceš mi to vysvětlit?" zeptal se zmateně. Bylo mu jasné, že se ti dva znají.

     Elis odešla s Rhell směrem k městskému parku. „Rhell, co budeš teď dělat?" vyptávala se zvědavě. Démonka sama nevěděla. „Asi budu zase chvíli cestovat... Tedy, pokud nemáš lepší nápad?" odvětila další otázkou, protože druidku podezřívala, že má něco za lubem.

„Napadlo mě... jestli bys nechtěla zůstat v Imse, společně se mnou? Našly bychom si nějakou zábavnou činnost..." nadhodila, přičemž její mistrovský plán začal působit.

Démonka koutkem oka zahlédla úsměv. „No, když mi slíbíš, že to bude co nejdál od tvého povedeného brášky..." pronesla se skrytým úsměvem. Doufala, že nebude muset zase odejít sama. To, že nebude muset odejít vůbec, byl jenom bonus.

„Sarena vem démon..." vyhrkla, načež se zastavila. Uvědomila si, co právě řekla. „Ne, žádný takový, v Pekle je pro Sarena málo místa," zasmála se zmíněná démonka. Elis sice ještě chvíli rozpačitě zírala do země. „Takže, parťačko, jakej máš plán?" zeptala se, aby dívku přivedla na jiné myšlenky.

„Začala bych tím, že si najdeme nějakou společnou práci... Slyšela jsem, že radní hledají někoho, kdo jim pomůže s několika bandity..."

Rhellyn se potěšeně usmála. Nudit se rozhodně nebude.

     Alaryn sama nevěděla, co má dělat. Jejich dobrodružná výprava se tak nějak rozpadla a každý si šel vlastní cestou. Byla by se zeptala Onary, jestli by nějaký čas nemohla zůstat u ní, ale bála se odpovědi. Přeci jen, moc dobře spolu nevycházely.

Rozhodla se tedy neplánovat nic. Však ona se nějaká příležitost sama objeví. Procházela ulicemi města a užívala si poklidného, podzimního počasí. Přemýšlela, jestli její první zastávka bude hostinec, nebo ta vyhlídková věž na druhém konci města.

     Saren opět zůstal sám. Onara mu někam utekla, ale nechala ho ve svém domě. Rozčiloval se, že mu sestra někam odešla s tou zpropadenou démonkou. Nejen to, ale i fakt, že jediná osoba, se kterou se tak mohl ještě bavit, byla ta dívka z Tarem. V hlavě se mu zrodil nápad. Jakmile od trpaslice zjistí, kam byli uprchlíci ubytování, navštíví ji.

S úsměvem promýšlel, jaký dárek přinese, aby udělal nějaký dojem. Květinu? Ne, moc obyčejné... Co maj vlastně holky rády?

Rozhlížel se po domě Onary. Třeba by mohl něco najít v pokojích. Trpaslici určitě nebude vadit, že si něco půjčí...

Onara a samota byly staré přítelkyně. Když všichni odešli, poslala své sluhy někam do háje a rozhodla se navštívit hospodu. Stejně neměla nic lepšího na práci. Pokud nic jiného, alespoň se pořádně napije. Navíc mohla zaslechnout nějaké pikantní drby. Bez Nirru to ale už nikdy nebude stejné. Nebude se mít komu svěřovat, nebo mít s kým rozebírat novinky z Imsy. Povzdechla si, i přes to, že na jejím stole přistál korbel s trpasličí whiskey. „Asejc je čas vožrat se. Na zdraví, Nirru, ať jsi kde jsi..."

*    *    *

Adaronovi tuhla krev v žilách. Na moři ještě nikdy nebyl a to zatracené houpání způsobovalo, že měl žaludek jako na vodě. Nebýt draka, který seděl vedle něj, jako by se pod nimi vůbec žádná nekonečná hlubina oceánu nenacházela, nejspíš by se schoval někam pod palubu. Zarin se mu kvůli tomu smála a její sestra, Plo, vypadala, že neví, co vlastně dělá. Přestože nebe bylo bez mráčku a moře vlastně klidné, měl strach z náhlé bouřky, co by je potopila.

Částečně byl znepokojen faktem, že se nacházeli na pirátské lodi. Sice se právě plavili pod vlajkou katharských kmenů z ostrovů, ale to neznamenalo, že se kapitánka lodi nerozhodne někoho přepadnout. „Neboj, špičatý ucho, s náma jsi v bezpečí," uchechtávala se Zarin.

Vysloužila si tím několik nenávistných pohledů. Nechtěl úplně přiznat, že má strach z hloubek. Jenže jeho výraz prozrazoval víc, než mu bylo libo.

„Zarin, lodě na obou bocích!" křičela Plo od kormidla.

Kapitánka se rozběhla a začala křičet rozkazy. Elf, který už tak měl lodi dost, ještě o trochu zbledl.

„Piráti! Sakra, jednou se rozhodnu pro naši vlajku a hned nás chce někdo přepadnout," rozčilovala se, zatímco odstrčila Plo od kormidla.

Sestra doběhla do podpalubí, kde rozkázala vysunout děla.

S ohlušující ránou vyletěly první dělové koule. Jenom jedna trefila loď, na které se zrovna nacházeli.

Zarin neměla kam uhnout. Lodě pluly vedle nich. Konečně se z podpalubí ozvaly výstřely. V lodi nalevo se objevila díra, ze které vypadl kanón i muž, který z něj střílel.

Thaeron neměl náladu. Jeho vnitřní drak opět zuřil. Horko těžko se došoural k zábradlí na pravoboku.

Natáhl ruce směrem k nebi. Jeho myslí rezonovalo jediné slovo. Tempestra. Bouře.

Nad nepřátelskou lodí se shromáždila černá mračna. Voda pod nimi začala vířit jak na ni působila drakova magická energie. V těch temných oblacích se zablesklo a malou chvíli poté do pirátské lodi uhodil blesk.

Další výboj energie zasáhl stěžeň, který se zlomil vejpůl. Pod náporem magie se loď brzy ztratila pod vlnami.

Thaeron náhle pocítil slabost. Nikdy předtím ho jediné kouzlo tak strašně neunavilo. Adaron ho stačil na poslední chvíli chytit a podepřít, než by přepadl přes zábradlí do vody.

Druhá loď se od nich vzdalovala. Jejich životy jim zjevně byly milejší, než náklad na lodi.

„V pořádku?" ptal se elf starostlivě. Drak přikývl. Na odpověď se nezmohl. Celý jeho svět se točil a houpal, když však v dáli zahlédl jakési podivné stvoření.

Nebyl sám. Viděla ho i Zarin. „U všech zatracených předků, co je to tentokrát?" vykřikla, hledíc naproti té bytosti.

     Adaron se cítil zoufale. Byli v nebezpečí ale nemohl nic dělat. Teď se na ně zase řítila nějaká další pohroma a opět byl naprosto bezmocný. Magii neovládal a kdyby měl střílet z děla, nejspíš by potopil vlastní loď. Už jen kvůli tomu, že na palubě nemohl pomalu ani chodit. Nejspíš je načase pořídit si luk.

Tajemná bytost se brzy přiblížila dost na to, aby v ní byl poznat drak. Jeho tělo se zlatými šupinami s odstínem bronzu zmizelo pod hladinou, načež vykoukla jenom velká hlava.

Drak si prohlížel posádku lodi, která se snažila úkryt. Když však obrovské, zlaté oko spatřilo Thaerona, ozvalo se naprosto nedračí výsknutí.

Drak obeplul loď, aby se mohl podívat na svého malého bratříčka.

„Thaerone, tebe bych tady nečekala," pronesla dostatečně nahlas, aby ji slyšela celá loď.

Oslovený drakonid měl chvíli potíže poznat svou vlastní sestru. Sledoval zlaté šupiny, po kterých stékala voda a vytvářela tak nádherný, třpytící se vodopád.

„Vaelrono," špitl slabě. Dračice k němu okamžitě nahnula hlavu, čímž vyděsila nejen Adarona, který stále podpíral svého společníka, ale zároveň naklonila loď.

„Jak dlouho se ti to děje?" začala se ptát, když si všimla jeho ocasu a pochopila, co to znamená. Vyděsilo ji to. Thaeron byl přece jen příliš mladý. Nemohl se začít přeměňovat sám od sebe.

Mezitím stačila přijít Zarin. „Promiň, ale můžeš přestat naklánět loď?" křikla na dračici.

Vaelrona hlasitě zavrčela. Jenže katharka se nenechala tak lehce zastrašit a na oplátku vrčela zase ona na draka. Elf se nad tím musel usmát. Tohle rozhodně nebylo možné vidět často.

Hlava se nakonec zvedla a loď se vrátila do své původní polohy. „Dík," ozvala se ještě jednou Zarin.

„Bratře, vezmu tě domu," oznámila, aniž by čekala na odpověď. Natočila se tak, aby její tělo bylo přímo vedle boku lodi.

„Toho elfa tu nech," poručila. Jenže to se Thaeronovi nelíbilo. „Jestli nejde on, nepůjdu já," odpověděl a na důkaz pevně elfa objal. Adarona to těšilo.

Dračice hlasitě odfrkla, přičemž z nosu vypustila obláček kouře. „Vždycky si byl tvrdohlavý... Fajn, ale hněte sebou."

„Thae, až se zase budeš cítit zdravý, budu v Sorei. Zatím se opatruj," šťouchla ho svou holí do zad a nadšeně mu mávala, zatímco s dračicí odlétali směrem k jejich domovu.

     Adaron, ačkoliv byl celý nesvůj, si vlastně let na dračím hřbetě užíval. Vítr rozcuchával jeho vlasy. I přesto, že předním seděl Thaeron, cítil chlad, jež byl tak vysoko v oblacích všudypřítomný.

Nebát se pádu, natáhl by ruku a zkoušel se dotknout mraků. Vlastně si ten pocit užíval, i když v něm vyvolával strach. Pohledu na hluboké moře rychle ubíhající pod nimi se raději vyhýbal. Nechtěl tam spadnout. Vůbec nevěděl, co v hlubinách moře žilo. Nepřál si skončit jako svačina pro nějaké gigantické podmořské monstrum, co by vyskočilo nad hladinu, spolklo ho a odplavalo kdo ví kam.

Jeho utrpení naštěstí skončilo, když zlatá dračice vletěla do ústí velké jeskyně. Ani si nestihl všimnout, že se moře změnilo v zasněženou krajinu a už na dračím hřbetě běželi skrz chodby dostatečně velké, aby se do nich vešla celá Imsa.

Vaelrona zastavila až před velkými dveřmi, které otevřela tím, že na ně zařvala. Hlasité cvakání a klikání napověděly, že v tom bude hrát nějakou roli magie. Elf nestíhal ani sledovat ostatní draky a polodraky, kteří se po chodbách procházeli. Zahlédl rudé šupiny, modré šupiny, několik žen s podivně zbavrenými vlasy a to nejdůležitější, jejich jeskyně vypadala spíš jako nějaký palác pro urozené. Nikdo z nich však jemu, ani zlaté dračici nevěnoval příliš pozornosti. Všichni měli své vlastní zájmy, kterým se museli věnovat.

Dveře se otevřely a poskytly tak pohled na obrovskou, sněhově bílou dračici.

Anurat Ledorozená všechny tři probodla pohledem, ze kterého tuhla krev v žilách. Už jenom její přítomnost budila v Adaronovi hrůzu a úctu zároveň. „Vaelrono. Našla sis domácího mazlíčka?" zeptala se dračice, jejíž hlas rezonoval celou jeskyní.

Obrovské modré oči se upřely na drakonida sedícího před elfem. Thaeron se sotva držel a v jeho tváři. „A vrátila ses i se svým malým, umírajícím bratříčkem..." zavrčela. Adarona udivovalo, jak mohli všichni draci poznat, co se děje, tak rychle.

Anurat svou obrovskou přední tlapou jemně zvedla svého syna. Její pohled mísil vztek a mateřskou lásku. Téměř, jako by váhala jestli s ním uhodit o zeď, nebo mu pomoci. Hlasitý povzdech ovšem byl to jediné, čeho se od té prastaré bytosti mohli bát.

„Vem toho elfa do pokoje, já se postarám o Thaerona," zavelela.

Okamžitě chtěl namítat, že se od něj nehne, jenže odporovat zrovna jí taky mohlo znamenat, že se proletí z jeskyně, ale tentokrát bez draka.

Odevzdaně se zlatou dračicí nechal odnést, ale vypadalo to, že Vaelrona sama nevěděla, kam ho má odnést.

„Ale my nemáme žádné volné pokoje..." zamručela.

„Thaeronův?" navrhl, jako by se nic nedělo. Vael něco zamručela, ale vlastně nic nenamítala. Nejen, že to byl dobrý nápad, on to také byl jediný volný pokoj.

„Být tebou, nevycházím ven. Moji bratři a sestry nemají v lásce smrtelníky," pronesla tiše s výhružným podtónem. Zastavila před mnohem menšími dveřmi, dělané jako pro člověka.

Bál se o Thaerona, ale zároveň i o sebe, neboť v domácí vězení zrovna nedoufal.

Alespoň byli oba v bezpečí.

Prozatím.