Evelyn's POV:

Před čtyřmi měsíci:

„Hele Evelyn, jenom dřív než poznáš Maxe, chci abys věděla, že není zrovna moc příjemný na cizí lidi, takže s ním měj trpělivost. Musíš počkat až se ti otevře." Podívala jsem se na pana Hornera, který mě vedl do jeho kanceláře, kde jsem se měla setkat s pár lidmi, se kterými teď budu pracovat včetně Maxe Verstappena - nejlepšího jezdce Red Bullu. Byla jsem ze setkání s ním i se všemi ostatními docela nervózní a to, co mi teď pan Horner řekl mi moc nepomohlo. Je to přece jenom moje první šance jezdit za tak prestižní tým a to v F1.

„Jasně rozumím, pane Hornere." Řekla jsem a snažila se usmát, což možná vypadalo trochu křečovitě.

„Prosím tykej mi Evelyn. Jsem Christian. " Podal mi s širokým úsměvem ruku a já ji radostně přijala. Upřímně mi to vykání už nebylo moc příjemné, když spolu máme trávit většinu času v práci.

„Dobře Christiane." Řekla jsem a on mezitím otevřel dveře jeho kanceláře. Pustil mě dovnitř jako první a já se postavila vedle dveří a rozhlížela se po místnosti. Christian vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. Jeho kancelář byla docela velká a celá bílá. Působila celkem příjemně a uklizeně. Můj pohled spočinul na rámečcích na zdi, ve kterých byly různé ocenění a většina byla za pohár konstruktérů. Očima jsem sjela níž a můj pohled se střetl s chladnýma světle modrýma očima, které se taktéž vpíjely do mých. Jemně jsem se usmála ale on raději odvrátil pohled. Úsměv mi z tváře opadl a raději jsem se obrátila zpátky na Christiana.

„Maxi rád ti představuju tvoji novou spolujezdkyni, protože Checo už s profesionální kariérou končí. Evelyn jezdila v F2 a byla skvělá tak jsem jí nabídl místo tady. Doufám že spolu budete vycházet."

Nervózně jsem se podívala na Maxe, který stále seděl na tom samém místě a nevypadalo to, že bude vstávat. Popošla jsem tedy k němu a nervózně mu podala ruku. „Ráda tě poznávám, Maxi. Věřím že budeme dobrý tým."

„Rád bych řekl že já tebe taky, ale lhal bych." Řekl Max a konečně se postavil. Stáhla jsem ruku zpět k sobě a zamračila se.

„No tak Maxi. Vždyť se ještě ani neznáte. Dej jí šanci." Snažil se Maxe zmírnit Christian.

„Dobře, pokusím se. " Odpověděl Max a podal mi ruku. Ale já ji tentokrát nepřijala a on ji po chvíli trapné strčil do kapsy. Místností se rozlehlo ticho. Nikdo nevěděl co říct.

Současnost:

„Strašně mi to klouže. Nevidím na cestu. Nevím jestli to udržím, můj volant přestává fungovat." Řekla jsem do rádia svému týmu a ten hned zareagoval.

„Už jenom poslední dvě kola snaž se to zvládnout. Za tebou je Max. Máš náskok dvě sekundy."

„Rozumím." To že je za mnou Max mě nabudilo k tomu abych se snažila závod dojet. Chtěla jsem mu ukázat že umím taky vyhrávat. Chtěla jsem Maxovi ujet a tak jsem trochu přidala na plynu a vjela do prudké zatáčky, což ale vyústilo ve smyk mého auta. „Sakra, doprdele." Zaječela jsem když v tom do mého auta najelo další. Maxovo. Tyvole tak to mi ještě chybělo. Ten mi to dá určitě pěkně sežrat.

Najednou se ozvalo týmové rádio. „Jsi v pohodě, Hughesová?"

„Jsem ok. Co Verstappen?"

„Je v pohodě. Jen náš tým utrpí velké ztráty na bodech."

„Omlouvám se, ale já vás varovala. Přestávalo mi to fungovat." Povzdechla jsem si a vystoupila jsem z auta. Ohlédla jsem se za sebe a viděla tam stát Maxe který se bavil se zrovna příchozími mechaniky. Nevypadal moc nadšeně. Spíš naopak. Taky mě to pěkně naštvalo. Rozešla jsem se do naší stáje a sundala si helmu. Max mě po chvíli dohonil a upřel na mě svůj ledový pohled.

„Co to mělo sakra být?!" Vyjel na mě zprudka a donutil mě se zastavit.

„Hele omlouvám se, ale přestal mi fungovat volant. Taky jsem naštvaná mohla jsem vyhrát." Odpověděla jsem mu a sundala si kuklu a pohodila jsem mu vlasy před obličejem. On zatřásl hlavou.

„Stejně bych tě předjel."

„To by sis přál, ale o tom už se můžeme jenom dohadovat. Máš žízeň?"

„Proč?"

„Chtěla jsem chvilku dělat že jsme kámoši. Už vím proč nejsme. Bylo to nepříjemné."

„Jo. Taky." Řekl Max a zasmál se. Tohle bylo poprvé co jsem ho slyšela smát se se mnou. Zapnula jsem mobil a otevřela zprávu od svých kamarádek.

Rae: Ahoj Evie, doufám že jsi v pohodě. Viděla jsem závod. Je to škoda. Určitě bys byla první, ale nejdůležitější je že jsi v pořádku. ☹️❤️

Cass: Tady máš něco na rozveselení.

Hned na to jsem se začala smát, což Maxe který stále stál vedle mě přimělo se na mě podívat.

„Čemu se směješ?"

„Co? Ale ničemu. To není nic pro tebe."

„Dobře tak teďka to chci vidět."

„Vždyť jsem řekla že to nic není. Tak to nech být." Na to mi ale vytrhl mobil z ruky a sjel pohledem na obrazovku. Akorát že on se nesmál tak jako já předtím. Spíš vypadal jako by mu uletěly včely. „Říkala jsem že to pro tebe není." Samolibě jsem se usmála a natáhla se zpět pro svůj mobil. Nechtěla jsem totiž aby si začal číst další zprávy co jsme si psaly. Je tam totiž dost ošklivých věcí o něm. On ale ucukl rukou a odmítal mi můj mobil vrátit. Stále jsem se pro něj snažila natáhnout, ale jelikož jsou Nizozemci nesmírně vysocí byl to pro mě nesplnitelný úkol.

„Tohle se teď zabavuje." Řekl s tím svým otravným úšklebkem. Já jsem se ještě nechtěla vzdát v boji o svůj majetek tak jsem ho chytla za ramena a stáhla ho k sobě. Tohle jsem ale nezamýšlela. Cítila jsem jeho dech na svém čele, protože je sakra vysoký. Podívala jsem se nahoru do jeho očí a snažila jsem se o co nejvražednější pohled. Vypadalo to na válku vražedných pohledů. Zatímco jsem ho držela u sebe tak jsem druhou rukou sáhla po mobilu.

„Ha! Mám ho!" Řekla jsem a pustila jeho rameno. Max udělal krok dozadu a protočil oči.

„Na tohle fakt nemám čas." Povzdechl si a odešel.

...

Max's POV:

Po nezdařeném závodě jsem se vrátil zpět svůj pokoj a šel se osprchovat, protože jsem byl zpocený ze závodu a chtěl jsem se uklidnit. Když jsem vylezl ze sprchy a oblékl se do svého civilního oblečení tak jsem si lehl na svou postel a zapnul instagram. Jako první na mě vyskočila fotka bouračky mě a Evelyn, což mě ihned přimělo k pocitu zklamání. Najednou mi zavibroval mobil a já si rozklikl nově příchozí zprávu od svého otce.

Táta: Jsem u tebe za pět minut Maxi.

Sakra. Jsem v háji. Povzdechl jsem si a vstal z postele. Mé myšlenky se opět vrátily k závodu. Nebyla to moje chyba, ale či to je vlastně chyba? Evelyn to hlásila a ze svých vlastních zkušeností vím že se s tím nedá nic dělat. Asi jsem na ni neměl být tak tvrdý. Přece jenom je nováček.

Ozvalo se silné bušení na dveře a hned na to se i otevřeli. Samozřejmě v nich stál můj otec. S ne moc veselým výrazem.

„Vysvětlíš mi to? Co se jako stalo?! Vždyť jsi mohl vyhrát kdyby nebylo té tvé nové spolujezdkyně tak to máš v kapse. Vůbec tady nepatří. Jak tě vůbec mohla předjet?"

„Nebyla to její chyba. Přestal jí fungovat volant a nemohla s tím nic dělat. Však ty to taky znáš. Jsem naštvaný že se to nepovedlo ale nemůžu jí to dávat za vinu." Bránil jsem sebe i Evelyn, protože jsem věděl, že jsme za to nemohli. „Hlásila to i do rádia a tým říkal že to ty dvě kola ještě zvládne. Takže jestli za to někdo může tak naše týmová strategie."

Můj otec mě, ale neposlouchal a zase po mě vyjel. „Hlavně mi neříkej že se s tou holkou bavíš. Nezapomeň na to co jsem říkal nemůžeš se přátelit se svými protivníky. Nesmí ti jich být líto. Ať tě klidně všichni nenávidí ale musíš všem dokázat že ty jsi ten nejlepší."

Už jsem ani nevěděl co mám říct. Sklopil jsem hlavu a nechával se dusit slovy svého otce. Přesně jak mě to učil. Radši si tvoř nepřátele než přátele je pak lehčí je porazit. „Jasně, tati."

„Doufám že už se to příště nebude opakovat. Nemůžeš jen tak zahazovat body a vítězství. Jinak nikdy nebudeš šampion." Poté za sebou zabouchl dveře a nechal mě v pokoji samotného. Povzdechl jsem si. Nikdy pro něho nebudu dost dobrý. I kdybych vyhrál třikrát mistrovství světa a zlomil všechny rekordy. Vždycky na mě najde něco špatného.

Zase se ozvalo klepání na dveře tentokrát tišší. Pomalu jsem došel ke dveřím a otevřel je. „Tati myslím že-" v tom jsem se zarazil. Ve dveřím totiž nestál můj otec ale Evelyn.

„Můžu dovnitř Maxi?" Zeptala se a já ustoupil ať může vejít. Ani nevím proč jsem ji pustil dál, ale připadalo mi to správné. Konverzace s mým otcem mě celkem rozhodila a hodila se mi jakákoliv společnost.

„Proč jsi tady? Chceš mě seřvat i ty?" Podrbal jsem se na zátylku a sedl si na postel.

„Ne to ne. Chtěla jsem se omluvit." Evelyn si na mě podívala a sedla si vedle mě.

„Proč bys to dělala? Pokud vím tak jsem na tebe nebyl moc hodný. Posluš si zasloužím si to."

„Ne myslím to vážně. Omlouvám se. Věděla jsem že to nezvládnu ale i tak jsem poslechla a pokračovala dál. Připravila jsem tě o body. Máš právo být naštvaný a bojuješ o titul. Každý bod je důležitý." Vyvrátila mi moje myšlení a já se trochu uklidnil.

„Já se omlouvám že jsem byl tak protivný. Nebyla to ani tvoje chyba. Promiň." Řekl jsem a sklopil pohled na své nohy. Najednou jsem na svém rameni ucítil ruku a poté se obě ruce ovinuly kolem mých ramen. Nechápal jsem proč mě objímá ale přesto jsem nic nenamítal. A opatrně jsem své ruce položil na její záda. Vlastně to bylo příjemné. Nic takového jsem dlouho nezažil.

„To nic. Děkuji, že ses mě zastal před svým otcem. Slyšela jsem to. Chtěla jsem vejít ale nepřipadalo mi to jako správná chvíle. Čekala jsem dokud neodejde." Řekla Evelyn a podívala se mi do očí. Kupodivu v nich byl soucit a ne vztek.

„Cože tys to slyšela? A sakra." Povzdechl jsem si a odtrhl svůj pohled z jejího.

„Neboj se nikomu neřeknu o tom že máš taky city a nejsi tak chladný jak si všichni myslí."

„To si vážně všichni myslí?"

„Možná trošku."

Vzpomenu si na to co říkal můj otec. „Neznamená to ale že jsme kamarádi." Řekl jsem proti své vůli.

„Já vím," řekla zklamaně. „V to jsem stejně ani nedoufala." Řekla Evelyn a uchechtla se. „Asi bych se měla vrátit zpět do pokoje. Tak zítra."

„Jo zítra."

...

O dva týdny později

Evelyn's POV :

Po úspěšném závodě v Zandvoortu se mnou na třetím místě a Maxem na prvním místě jsem se vydala do Maxova pokoje, abych mu pogratulovala k vítězství. Zaklepala jsem a čekala na odezvu, která přišla hned. Dveře se otevřely a já proklouzla dovnitř.

„Chceš něco?" Zeptal se Max a přeměřil si mě trochu pohledem.

„Nebuď tak podezíravý. Jen ti chci pogratulovat. Byl to skvělý závod!" Přijdu k němu a nastavím ruku. Max chvíli váhal ale nakonec ji přijal.

„Děkuji. Taky jsi byla skvělá." Řekl a usmál se.

„Nechtěl bys třeba potom někam zajít to oslavit?" Řekla jsem nervózně. Na tohle jsem se ho chtěla už dlouho zeptat, ale bylo to celkem těžké vzhledem k jeho přístupu.

„Rád." Usmál se Max.

„Tak to je super." V tom se otevřely dveře a dovnitř vešel náš týmový manažer.

„Jé vy jste tady oba. Tak to mi ušetří práci. Dnes nás přišli navštívit děti z nizozemského motokárového týmu. Vy oba jste jejími velkými vzory tak se snažte jim udělat radost." Řekl a nechal nás zase o samotě.

„Půjdu se převléct. Uvidíme se tedy až tam." Řekla jsem a Max přikývl. Poté jsem vyklouzla ven z jeho pokoje a vydala se do svého pokoje se upravit. Když jsem byla hotová vydala jsem se ven na trať kde už čekaly děti a nadšeně si povídaly s Maxem.

„Ahoj." Pozdravila jsem Maxe i děti. Max zvedl hlavu od jednoho z dětí a věnoval mi široký úsměv.

Budu předstírat že to ve mě nevyvolalo žádnou reakci. Zaraženě jsem přistoupila blíž a jedno z dětí se ke mně vrhlo. Byla to asi sedmi letá holčička. Připomněla mi mě jako malou když jsem taky jezdila na motokárách a snila o tom že se dostanu sem. Holčička se na mě usmála.

„Evelyn! Jsi můj vzor a jednou chci být jako ty." Usmála se na mě a já si nemohla pomoct a mnou se rozlil hřejivý pocit. Konečně malé holky vidí nějakou ženu která závodí a vidí že to není nemožné.

„Věřím že se ti to taky povede, když se tomu budeš dál věnovat s vášní a láskou." Řekla jsem a obrátila jsem se na Maxe, který zrovna držel jedno dítě v rukách a povídal si s ním. Takový úsměv jsem na něm nikdy neviděla. Šlo vidět že mu to dělalo opravdu radost být tady. Byla to příjemná změna. Musela jsme se taky usmát. Rychle jsem se ale snažila ten úsměv smazat a svou pozornost jsem vrátila k dětem.

Jedno z dětí hned vyhrklo: „Můžu se tě na něco zeptat?" S úsměvem jsem přikývla a čekala jsem co z něj vypadne.

„Líbí se ti?" Zeptala se a já se na ni nechápavě podívala.

„Koho myslíš?"

„No přece Maxe." V tom jsem na sobě ucítila Maxův pohled a vlastně pohled všech. Proč mluví tak nahlas?

„Ty jsi ale zvědavé dítě co?" Na chvíli jsem se odmlčela a pak se s úšklebkem podívala na to dítě. „Ale když to chceš vědět. Jsme už pět let manželé a máme spolu pět dětí ale nikomu to neříkej." Dodám a mrknu na něj.

Poté se ohlédnu na Maxe, který na mě udiveně zíral a já se rozesměji.

-

S Maxem jsme se domluvili že se sejdeme před hotelem v sedm hodin. Když jsem vyšla ven před hotel už tam stál a čekal na mě. Musela jsem přiznat že mu to teda slušelo.

„Ahoj." Pozdravila jsem nervózně a zamávala.

„Ahoj. Můžeme vyrazit?" Zeptal se a já přikývla. Rozešli jsme se směrem do města kde se nacházel nejlepší bar v Zandvoortu. Když jsme vešli dovnitř bylo tam přítmí a kolem nás tančili lidé. My jsme si ale sedli ke stolu a objednali si pro začátek něco lehčího. Takže láhev stoprocentní ruské vodky. Max nám hned nalil a priťukli jsme si na náš povedený závod.

„Docela mě překvapilo že jsi tak rychle souhlasil že se mnou někam půjdeš. Ale jsem ráda že jsi tady. Neměla jsem moc příležitostí tě moc poznat, protože vždycky odejdeš." Začala jsem konverzaci a hodila na něj nervózní úsměv.

„Upřímně mě taky překvapilo že jsem souhlasil." Řekl Max a napil se. „Obvykle takové věci nedělám, takže toho snad později nebudu litovat." Ušklíbl se.

„To teda rozhodně budeš. Mám v plánu si to tady pořádně užít." Řekla jsem a dopila zbytek své sklenice, načež jsem ji zase dolila a napila se aby že mě ta nervozita opadla. Po pár panácích jsem konečně dostala Maxe na parket a taky ho přemluvila ke karaoke. Ten chlap má ale pohyby!

Po tom co jsme si zazpívali karaoke dancing queen od Abby, jsme se vydali zpět na hotel. Jeli jsme výtahem nahoru a přitom se smáli nad Maxovou historkou z střední školy.

„Ty jsi fakt na školním výletě poblil učitelku a pak jsi dělal že to byl tvůj nejlepší kamarád?" Max přikývl a začal se smát. Musel se vážně uvolnit když mi začal říkat tohle. „Kéž bych tě znala na střední škole. Věřím že bychom si sedli." Řekla jsem a v tom se výtah otevřel.

„Nechceš jít ještě ke mně na pokoj?" Zeptal se najednou Max a zadíval se na mě. Byla jsem moc v dobré náladě na to abych řekla ne. Takže jsem přikývla a pokračovala s Maxem do jeho pokoje. Lehla jsem si k němu na postel a on vedle mě. O nějaké době smíchu a vtipných konverzací se na mě Max obrátil.

„Proč se se mnou vlastně chceš pořád bavit? Vždyť jsem se k tobě nikdy nechoval zrovna nejlépe." Zeptal se a já se zamyslela.

„Nevím jsi nejblíž ze všech a chci vědět jaký jsi. Co máš nejradši. Proč závodíš. Věřím že jsi dobrý člověk a chci tě prostě líp poznat." Řeknu a Max se na mě zamyšleně podívá.

„Víš proč závodím? Myslím si že mi to bylo souzeno. Oba rodiče závodili a já to viděl. Už od malička jsem chtěl být jako ti lidi na obrazovce, kteří riskují své životy a nic je nezastaví. Můj otec mě k tomu od mala vedl. Jeho techniky občas nebyly úplně nejlepší, ale přesto mi pomohl se stát tím kým jsem teď." Poté bylo na chvíli ticho a já se k němu naklonila a objala ho.

„Jsem ráda že jsi můj kolega. S nikým jiným bych teď radši neležela v posteli po několika panácích." Řekla jsem upřímně a odtáhla se.

„Jsi si jistá? Věřím že třeba Leclerc by byl mnohem lepší společnost." Řekl Max a upřeně mě sledoval.

„Hmm ani ne. Já jsem spokojená tam kde jsem." Odpověděla jsem a v tom se naše pohledy střetly.

„Vážně? A co třeba Norris? Ani ten ne?" Řekne Max a ušklíbne se.

„Oranžovou moc nemusím." Odseknu a nepřerušuji náš oční kontakt.

„Tak Sainz? Proti červené nic nemáš ne?" Přiblížil se ke mně a já si povzdechla.

„Drž už hubu Verstappene." Naklonila jsem se k němu a přitáhla si ho do polibku. Ale jelikož Max vypadal zaskočeně tak jsem se trochu odtáhla. Čtyři měsíce co jsem se s ním snažila spřátelit jsou v pytli. „Promiň, nevím co to do mě-"

„Teď drž hubu ty Hughesová." Řekl tentokrát on a jeho rty se zase propojily s mými.