Doporučuji si pustit písničku, ale jak chcete :))

Hned po škole jsem se vydala do parku a sedla si na první lavičku. Mám ještě asi půl hodiny, než příjde Emily. Vím, že o něm chce něco vědět. Ale ani si nedovede představit, jak je to vyčerpávající. Je v tom spousta emocí. Ne jen smutek, ale i radost na vzpomínky. A hlavně štěstí, které z nás zářilo, hlavně z mamky. Od té doby, co táta umřel jsem ji tak šťastnou, jako předtím neviděla. A já? Po otcově smrti jsem byla šťastná tolik jako dřív, když jsme s ním blbli, jenom a pouze jednou. Bylo to s ním. S někým, koho jsem tolik milovala, ale bylo to na hovno!

Nevím, jak dneska zvládnu vykládat o tátovi, když jsem smutná, naštvaná a zároveň šťastná už teď.

*FLASHBACK*

Dívám se na své šťastné rodiče, jak spokojeně oddechují. Vedle nich v postýlce leží Emily. Jsou jí pouhé dva roky. Je strašně roztomilá.

Skočila jsem na postel a začala z rodičů strhávat deku. Mamka se na mě káravě podívala „To se nedělá Lucy“

„Nech ji broučku“ řekl táta a dal pusu mamce. Znechuceně jsem se na ně dívala, ale kdybych věděla, co se stane za rok, šla bych k nim a též jim oboum dala pusu.

Najednou začala Emily brečet a mamka se mnou k ní přišla. Ona si ji vzala do náruče „Copak Em, nelíbí se ti, že ti chvilku nevěnujeme pozornost?“  Zasmála se a my s ní.

Pohladila jsem Emily po tváři a ona na mě strhla svá velká kukadla.

Byl to jeden z nejhezčích dnů, co si pamatuju. Tuhle chvilku miluji, když jsme byli všichni spolu a šťastní. Strašně mi ty chvíle chybí.

***

„Ahoj Lucy“ z mého přemýšlení mě vytrhnula Emily, která si ke mně přisedla.

„Ahoj“ usmála jsem se na ni.

„Čím začneme?“ usmála se na mě a udělala psí očka. Tenhle pohled zdědila po tátovi. Dělal ho vždycky, když jsem nechtěla něco dělat, třeba si uklidit pokoj, tak udělal tyto oči a já podlehla.

„Ten pohled máš po něm.“ Řekla jsem tišším hlasem, ale ona se usmála. Chápu to, konečně něco ví. I když se často ptala, odpovědi nezískala.

„Co dál?“ usmála se snad tím nejzářivějším úsměvem. Ten má zase po mamce, ale určitě si nepamatuje, že by se někdy takhle usmívala.

„Ten úsměv máš zase po mamce“ Tentokrát otevřela pusu dokořán a nevěřícně kroutila hlavou.

„Jak ho po ní můžu mít, vždyť….“

„PŠŠT“ řekla jsem jí, protože tohle rozebírat nebudeme.

„Co by si chtěla vědět?“

„Pamatuješ si na den, kdy zemřel?“ zeptala se mě a já pomalu přikývla. Nelíbilo se mi, kam to směřuje.

„Řekni mi to prosím“ zaprosila a zase nasadila ty její psí očka.

*FLASHBACK*

„Tak jsme tady“ táta zvolal do auta.

Otevřela jsem si dveře a vyběhla ven. Byli jsme u nějakého jezera, kolem kterého byla rozrostlá krásně zelená louka. Mamka pomohla Emily z auta a táta vyndal piknikový košík a deku, kterou mi podal a já ji šla rozdělat. Bylo opravdu krásně, sluníčko nás po celý den mělo hřát.

Mamka s Emily přišli a posadili se ke mně na deku, kam jsem si už předtím sedla. Táta přišel o chvíli později a začal vyndávat jídlo, na které jsme se já s Emily hned vrhly. Vždycky jsem byla nenažraná, což mi také zůstalo. Ale nevadí mi to, je to další věc, kterou mám po otci. Emily se změnila, teď jí méně, a proto je tolik vychrtlá….

„Zlatíčka, počkejte“ okřikl nás táta, ale my jsme ho dost ignorovali. Chtěli jsme jídlo.

Po snězení většiny jídla, co jsme tu měli, jsme se položili na deku a já si lehla hlavou tátovi na břicho. Vždycky jsem to tak dělala. Milovala jsem ležet na jeho břiše.

Najednou se mnou někdo zatřepal a já otevřela svá očka. Mamka nás postavila k jezeru. Táta nás s Emily držel na rukách a mamka nás vyfotila. Pak se s tátou vyměnila, čupla si k nám a objala nás.

Po focení jsme se převlékli do plavek a šli do jezera. Nebylo ani studené, ani teplé. V něm jsme po sobě cákali a mamka nadávala na zničení jejího účesu, ale my jsme to brali s nadhledem. Věděli jsme, že nás mamka okřikne, ale i tak jsme věděli, že bude ráda. Což byla, protože se po celou dobu usmívala. Miluju tenhle její úsměv. Vyřazuje z něj přesvědčení a hlavně upřímnost.

Bylo asi šest hodin, když jsme se jen já a táta šli projít. Vykládali jsme si různé kraviny, které si vůbec nepamatuju, ale jednu větu, kterou si pamatuji je, jak řekl „Neboj se Honey, budu tu vždy pro tebe“ tahle věta se mi v hlavě přehraje pokaždé, když ho potřebuji. Slíbil mi, že tu bude. Já pořád věřím, že tu je.

Když jsme se pak vrátili k autu, Emily už spala a táta si ji vzal do náruče, abychom mohli jít ještě na jedno místo, ale i s maminkou.

Došli jsme k nějakému stromu, kolem kterého tekla voda, ale na tom stromě visel provaz, na kterém se dalo houpat. Táta předal mamce Emily a mě vysadil tak, abych dosáhla na ten provaz. Chytila jsem se ho „Já se bojím“ zašeptala jsem mu, on se jen usmál a pověděl „Nikdy se ničeho neboj Honey, vždycky všechno zvládneš“ a s touto větou mě pustil. Bála jsem se a ječela, ale bylo to to nejlepší, co jsem kdy zažila. Když chci uvolnění vždy jedu na to místo a i přesto kolik mi je se vždy zhoupnu.

Pak jsme se vydali k autu a mamka nesla Emily. Já držela tátu za ruku. Byl by to dokonalý den s rodinou, kdyby táta najednou nespadl. Z ničeho nic spadl na zem. Mamka položila Emily kousek dál a pak mi řekla, ať ji hlídám. Ničemu jsem nerozuměla, ale i tak jsem začala brečet. Nemohla jsem zastavit slzy, které se drali z mých očí.

Jediné co si pak ještě pamatuju je to, jak byli všude světla, hluk ze sanitek a doktor řekl větu „Je nám líto“ Brečela jsem a maminka přišla k nám, objala nás a též brečela.

Vůbec nevím, jak jsme se dostali domů, nebo jak jsme se jenom dostali z toho místa, z toho obětí, z toho breku.

***

Mám slzy v očích. Nedokážu si to přehrát v hlavě bez slz, jak to mám říct Emily, mám ji říct, že prospala otcovu smrt? Jedna neposlušná slza stekla z mého oka a já ji rychle setřela, ale v tu chvíli jsem se ocitla v jejím náručí.

„Nebo víš co? Nemusíš mi to říkat“ vím, že se povzbudivě usmála, i když ji nevidím.

„Byli jsme u jezera. Všichni. Ta fotka, jak ji máme na zdi na chodbě, jak nás mamka objímá, tak ta je z toho dne.“ Druhá je u mě v pokoji. „Užívali jsme si celý den, až někdy večer, když jsme se vraceli k autu, táta najednou spadl z ničeho nic. Prostě upadl. Pak přijeli doktoři, ale ani ho neodváželi, jenom řekli, že je mrtví.“ Celou dobu jsem jí to v objetí šeptala do ucha. Trochu zkrácená verze, ale komu to vadí? Už jsem brečela, ale jelikož jsem se potřebovala uklidnit, vymanila jsem se z Emilyina obětí.

„Říkali ti Em.“ Řekla jsem, jakoby jsme se bavili o počasí, když jsem se zklidnila. „A mě táta vždycky, když jsme byli sami, říkal Honey, bylo to naše tajemství.“ Dodala jsem.

„Děkuju“ řekla Emily, já na ni jenom povytáhla obočí „že mi to říkáš, že alespoň něco vím.“ Dořekla.

„Máš na to právo“ usmála jsem se….sice falešně, ale lepší než nic.

„Ale já vím, jak to je těžké, teda nevím, ale chápu to.“ Přikývla jsem, jakože ji rozumím, ale kdybych byla ona, taky by mě to zajímalo, nemám ji to za zlé.

„Pojďme domů“ řekla jsem a s tímhle jsme vstali a vydali se domů. Celou cestu ani jedna z nás nepromluvila.

_________________________________________

Hi guys :33

Musela jsem tuhle část napsat :)) Trošku smtnější :(( a zrovna mi vyšla na Vánoce, ale co se dá dělat :DD

S touhle částí jsem spokojená :)) A pooprosila bych o komentáře, abych věděla, jestli se líbí, nebo ne :))

Budu ráda za každou hvězdičku a koment :))

Děkuju všem, kteří mou story čtou :))

Přeji krásné Vánoce, hodně dárků, ať se vám splní vše, co jste si přáli a ať jste jenom šťastní :))

+

Budu ráda, když si přečtete mou vánoční story :)) http://www.wattpad.com/story/28790475-v%C3%A1no%C4%8Dn%C3%AD-p%C5%99%C3%A1n%C3%AD