LUCY

Nikdy jsem se sem nechtěla vrátit, ale kvůli němu musím. Kvůli tátovi sem musím. Musím jít na jeho hrob v den jeho smrti. Nemůžu zklamat jeho. Chci znovu slyšet, jak mi říká Honey. Chci slyšet jeho hlas. Chci, aby mi řekl, že všechno bude v pořádku. Chci aby mě objal a utěšil.

Došla jsem před hrob a sedla si na něj. Nepočítala jsem s tím, že bych tady někoho potkala. Emily sem nechodí, protože si ho nepamatuje a mamka sem chodí večer, aby ji nikdo neviděl.

Tati, ani nevíš, jak moc mi chybíš. Kdybys tu byl, třeba by vše bylo jinak. Třeba bych byla jiná. Třeba bych nikdy odsud neodešla. Třeba bys mi pomáhal s mou bolestí.

Pamatuji si, jak si mi kdysi řekl, že tu pro mě vždy budeš, doufám, že to pořád platí. Doufám, že tu pro mě jsi pořád a budeš napořád.

Říkala jsem v duchu. Vždycky jsem to takto dělala. Měla jsem potřebu mu vše sdělit. Chtěla jsem, aby vše věděl, ale zase jsem nebyla takový blázen, abych to říkala nahlas.

Od té doby, co jsem odešla, se toho moc nezměnilo. Jen mám přítele. Je úžasný, milující, ale já nevím, co k němu cítím. Jistotu a konečně jsem zase šťastná, ale nejsem si jistá, že ho miluji.

Vím, že kdybys tu byl, tak mi pomůžeš.

Najednou mě z mého proslovu vyrušil nějaký dotyk na mém rameni. Lekla jsem se a otočila se na osobu stojící vedle mě.

„Ahoj“ odkašlal si Daniel.

„Ahoj“ řekla jsem a vstala z hrobu. „Co tady děláš?“

„Zahlídl jsem tě, a tak jdu za tebou. Chci s tebou mluvit, nezašla bys na kafe?“ zeptal se mě.

„Pokud mi chceš něco říct, tak tady“ řekla jsem rázně. Nechci tu být déle, než je potřebné. Chci odsud zase pěkně rychle odjet.

„Lucy, já se omlouvám, neměl jsem tak zbaběle utéct, ani nevíš, jak mě to mrzí. Lucy pamatuješ, jak jsem řekl, že nemám důvod pro úsměv?“ přikývla jsem. „Už ho mám, ty jsi důvod pro můj úsměv“ a opravdu se usmál. Má ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy viděla. Nejradši bych mu padla kolem krku a políbila, ale to nemůžu. S ním si nejsem ničím jistá, kdež to s Patrickem je to jiné. S ním mám nějakou budoucnost, ale s Danielem ne. Patrick teď patří ke mně a já jsem mu za to vděčná.

„Promiň, už musím jít“ usmála jsem se na něj a začala odcházet. Možná je to něco, čeho budu jednou litovat, ale teď je to pro mě a mou budoucnost ta nejlepší volba.

„Nechceš se mnou chodit?“ přitáhl si mě k sobě.

„Jsem zadaná“ řekla jsem.

„Co?“ neodpověděla jsem, vím, že mě slyšel. „Proč si vlastně odešla?“ zeptal se najednou úplně mimo předešlé téma. Podívala jsem se na něj podezřívavě. „Mám pocit, že to bylo kvůli mně.“

„To máš správný pocit, ale nebylo to jen kvůli tobě“ usmála jsem se a teď už jsem bez zadržení odešla. Ještě potřebuji na jedno místo a pak můžu zase pryč. Musím k jezeru.

DANIEL

Nechápu to. Je zadaná. Zlomila mě víc, než já ji kdysi a přes to ji pořád chci. Pořád ji miluji a jsem odhodlán ji získat zpátky. Jsem odhodlán za ni a pro ni bojovat.

'Matte, ty víš, kde bude?'

'Ne'

'Ale věděl si, že má přítele?'

'Jo'

'Víš, kde už byla?'

'Jo'

'A řekneš mi to?'

'Klidně'

MATT

Nemám důvod mu to neříct. Už mi asi nenapíše, ale proč to neříct někomu, komu to pomůže.

Já jsem teď zadaný, sice s Clarou, ale našli jsme si k sobě cestu. Je to lepší, než být sám. Je to lepší, než doufat, že se nade mnou jednou Lucy smiluje.

______________
Hi guys :33

Další část :))

Názor na Lucy a Daniela? Matta a Claru?

Doufám, že se část líbila :))

Budu ráda za každou hvězdičku a koment :))