Bylo krásné prosincové ráno roku dva tisíce osmdesát devět. Ptáci už dávno spali, ovšem otravný papoušek, který měl po záruce už čtyři roky, krákoral tak nahlas, že to přinutilo spícího podnikatele otevřít oči a tiše zanadávat na to, že ho už dávno nestrčil na pekáč.

Aby tomu všemu pták dodal korunu, seskočil z bidýlka a začal létat ve své velké kleci schválně tak, aby konci ostrých pírek na křídlech narážel na stříbrné mříže. To už stačilo k tomu, aby se muž natáhl po nejbližším polštáři a hodil ho po kleci, aby se ten hloupý pták uklidnil.

Musel však uznat, že to bylo mnohem lepší než budík. Ptačí dovádění ho dokonce probralo natolik, že se brzy cítil svěží a připravený na dnešní důležitou schůzku s jedním z největších mužů moderní historie – Davidem Merklem.

Pomalu se zvedl z postele. Saténové pyžamo si upravil, aby mu nečouhala nezdravě napnutá kůže ven, a opatrně dostoupl na nohy. Chlad, jejž pocítil, jakmile se bosá chodidla dotkla studené podlahy, jím poslal nepříjemný třas, po němž mu vlastně bylo mnohem lépe, než kdyby ho neměl.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Mohl tušit, že ten hloupý pták někoho probudí. Jen tiše doufal, aby to nebyl jeho mladší bratr, který potřeboval kapesné každých šest hodin.

„Pane Ponoško?“

Oddechl si. Byla to jen jeho osobní asistentka Gabriela. Zrovna ji by viděl rád, nebylo by ke škodě vidět po ránu i hezkou milou tvář přehnaně přísné černovlásky, která s trochou fantazie připomínala Sněhurku podle knižní předlohy.

„Ano?“ ozval se nazpátek.

„Mám vám připomenout, že dnes snídáte s madam Renatou. Snídaně bude podávána přesně za deset minut a jedenáct vteřin,“ odvětila žena za dveřmi, aniž by ji napadlo je otevřít, a znovu klepla. „Rozuměl jste?“

„Budu tam,“ odpověděl tázaný a s povzdechem si dvakrát poklepal na hrudník.

Saténové pyžamo se okamžitě změnilo na formální oblečení – červenou košili, která byla u snídaně povinností, a světle zelené kalhoty, jež nesměly sahat dál než po kotníky. Každé tohle ráno, kdykoli musel mít formální oblečení na snídani, si připadal jako idiot.

Postavil se k obrovskému zrcadlu, které nahrazovalo celou jednu stěnu jeho rozlehlého bytu v nejvyšším patře budovy. Když chtěl, mohl ze zrcadla udělat okno a naopak – v tomhle měl volnou ruku a občas se bavil tím, že ukazoval nevhodná gesta do zrcadla a mával na lidi pod sebou, když bylo zrcadlo oknem.

Hřebínkem si upravil vlasy. Ještě před pár lety nadával na každé stříbro, co se opovážilo proplést kaštanové kadeře, ovšem před nedávnem si nechal vlasy obarvit na velmi lehce fialový odstín. Nějaký ten rok navíc mu to přidávalo, ale málo vrásek značilo, že si tento muž užívá život raného padesátníka plnými doušky.

Jakmile byl s úpravou spokojen, narovnal si černého motýlka, co se mu obmotal kolem krku, a otočil se na patě. Jeho nohy byly chráněny standardní obuví z tmavé pevné látky, která udržovala teplo, když byla zima, a chlad, jakmile se ohlásilo teplejší počasí.

Došel nejprve ke kleci s papouškem. Už byl zvyklý, že s ním Adam – pojmenoval ho po svém prvním synovi – nemluvil, protože ho moc v lásce neměl. Oni dva spolu vlastně příliš nevycházeli, měl ho v ložnici jen proto, aby nebyl sám, když byla jeho oblíbená manželka mimo město s rodinou.

Ale teď musel za Renatou, svou první ženou.

Popsal by ji jednoduše: kdyby někdy měla existovat skutečná ježibaba, ubral by jí ten dlouhý křivý nos a přidal frňák, jímž mohla ohrnovat nad vším, co jí nabízel. Vzhledově byla krásná, dokud nezestárla – poté se ta původní jiskra vytratila a jejich cesty se rozdělily.

Nenáviděl ji. Bylo to sice silné slovo, když se rozešli kvůli ztrátě jiskry, ale on ji nenáviděl proto, že z něj vytlačila spoustu peněz, aby údajně mohla zajišťovat budoucnost jejich synovi. Namísto toho, aby se Adamovi dostalo nejlepšího vzdělání, však založila konkurenční firmu, aby mohla exmanželovi oponovat.

A teď měl být na snídani s ní. Netušil, čím si to zasloužil, ale doufal, že když už s ní bude sedět u stolu, může si dovolit několik peprných poznámek o tom, jak úspěšně jí kvetou obchody z jeho peněz.

„Nejradši bych tam místo sebe poslal tebe,“ zasyčel na otravného papouška a klepl mu prstem do mříže.

Pták, jako by se mu chtěl vysmát, začal kroužit kolem jeho prstu a chňapal po něm drápky. U toho vydával přidušené zvuky, které hodně vzdálené mohly připomínat jeden z nejpodivnějších smíchů, jaké kdy slyšel.

Poté se vydal ke dveřím. Nebyl ani u nich a už se otevřely, aby mohl podnikatel projít. Nikdo na něj na chodbě nečekal, tentokrát ani Gabriela neměla tu trpělivost a raději šla vše připravovat na dnešní večerní setkání s Merklem. To, že mu bude předveden nový projekt, ho nutilo jít dál.

Jídelna naštěstí nebyla daleko. Ačkoli byl byt nezvykle velký, vše důležité měl hned po ruce – jen pracovna, kam rok od roku zavítával stále méně rád, byla co nejdále od něj, aby mohl klidněji spát.

Zaklepal na dveře. Ty se posunutím otevřely a vytvořily mezeru, jíž bez problémů prošel i přesto, že za poslední měsíce nezdravě přibíral. Sváděl to na problémy se štítnou žlázou, ale každý, kdo se v tomto bytě vyskytoval alespoň jednou týdně, věděl, že se na večer přejídal domácích buchet své matky.

Renata na něj čekala na druhém konci místnosti. Zatím k němu ani nezvedla pohled, mnohem zajímavější pro ni byl kazík na umělém nehtu, který se toho pravého držel pevněji než ona peněz.

„Renato,“ pozdravil ji.

„A kde jsou dobré způsoby, Viktore?“ zeptala se šedovlasá žena a povytáhla nepřirozeně tenké obočí.

„Co chceš?“

Ptal se přímo. Nerad chodil kolem horké kaše, hlavně ne když tušil, že ho přišla oškubat o další peníze, které půjdou na „vzdělání“ jejich třicetiletého neschopného synka, co si sotva umí zavázat tkaničky.

„Chci, abys mě na tu předvaděčku vzal s sebou,“ prohlásila a konečně se na něj podívala.

Ten dokonale hraný pohled starostlivé manželky uměla už týden po svatbě a nestyděla se ho používat i nyní. Nikdy na něj neplatil, dokázal rozpoznat faleš od pravdy – jinak by nebyl tak úspěšný – a ona to moc dobře věděla, přesto si nedala říct.

Nápad by to nebyl špatný, kdyby to nebyla Renata, kdo ho o možnost být doprovodem žádal. Kdyby se ozvala Iveta – jeho druhá manželka, která trávila týden u rodičů s jejich synem Oliverem –, neváhal by a přijal. Ale Renatu s sebou nechtěl.

„Ne,“ řekl jednoduše, vzal si ze stolu krajíc chleba s džemem a zakousl se do něj.

„To jsem jen oznamovala, Viktore,“ dodala s důrazem.

Pohled starostlivé manželky se rychle změnil na přísnou učitelku. Dívala se na něj chvílemi se znechucením, když se mu na kníru usadil kousek másla, jejž se ani nesnažil zbavit. Ale přemáhala se. Aby dosáhla svého, musela to vydržet.

„To ani náhodou. Je to má velká příležitost. Nejsi pozvaná. Kdybys byla, nebyl by to problém,“ odpověděl stejně klidně jako předtím a popošel k obrazu v rámu.

„Má firma má úspěch.“

„Očividně ne takový, aby předčila toho, kdo ji financuje,“ řekl se samolibým úšklebkem a znovu ukousl sousto.

Koutkem oka zaregistroval, jak se tváře jeho exmanželky nafoukly jako balóny. Propalovala ho pohledem tak moc, až se divil, že na místě nevzplál. A dokonale si to užíval.

„Viktore –“

„Budu rád, pokud přestaneš kontrolovat své nehty a opustíš můj pozemek.“

Žena se zvedla ze židle a ukázala na něj prstem. Nehet, s nímž si doteď hrála, ale mírně odlepoval na špičce, ale nezkušené oko by si toho nevšimlo.

„A měla bys vyhodit toho, kdo ti dělal manikúru,“ dodal a kývl hlavou ke dveřím. „Šťastnou cestu.“

Renata na něj zasyčela jako had a rázným krokem vyšla ke dveřím. Nezapomněla mít bradu zvednutou co nejvýš, frňák někde na stropě, aby mu ukázala, že on není její pán. Ale na jeho pozemku odporovat nemohla, proto to muselo vypadat, že odešla dobrovolně.

„Musím na důležité jednání,“ řekla hrdě, když byla u něj.

„Jistě. Mnoho štěstí,“ rozloučil se s ní a vzal si z mísy další krajíc.

Žena si odfrkla a odkráčela z místnosti. Věděl, že se Gabriela postará o to, aby se nezdržovala u stříbrných podnosů, proto si mohl dopřát klidnou snídani.

***

Měl za sebou už třetí chod druhého oběda. Seděl v křesle, hladil si panděro a spokojeně bafal dýmku, kterou zdědil už po dědovi svého děda.

Vše bylo dokonalé. Ticho, klid, žadné vyrušování. Dokonce i ten otravný pták chápal, že čas po obědě je svatý a že by měl držet zobák. Ani Gabriela neklepala na dveře, Iveta neposílala hlasovou zprávu o tom, jak se má, ani jeden z jeho synů neprosil o kapesné.

Prostě dokonalost sama.

Nohy natáhl před sebe a opřel si chodidla o stoličku. V této pozici sice nedokázal vydržet dlouho, ale bylo to mnohem pohodlnější, než kdyby se mu mohutná stehna rozlévala na křesle a chodidla visela ve vzduchu.

Zavřel oči. Vše šlo přesně tak, jak si naplánoval. Projekt Inteligence, jejž financoval, byl studnou na peníze. Zoufalí lidé, kteří zatoužili po nesmrtelnosti, jsou schopni zaplatit i duší, pokud jim dojdou peníze. Viktor u sebe sice neměl hrnečky na duše, ale kdyby se daly zpeněžit, sbíral by i je.

Někdy se nad lidským zoufalstvím a nad tím, jak rychle dokáží změnit názor, když zjistí, že za šedesát let budou čichat kytky zespoda, musel pousmát. On po nesmrtelnosti netoužil, nechápal, co všichni s tím věčným životem měli. Jako android už nemusel být bohatý.

Líbilo se mu to přesně tak, jak to bylo. David Merkl, který pokračoval v díle svého předchůdce Daniela Soudka, byl také nadaný. Dnes večer mu měl předvést nový projekt, který by měl změnit pohled na androidy – a to ho zaujalo.

Znovu natáhl kouř a opatrně ho vyfoukl nad sebe. Ano, byl to dokonalý den.

***

Gabriela dorazila ani ne o dvě hodiny později, co mu došly koláče. Domníval se, že mu nese další, aby měl v ústech něco, co přebije chuť kouře, ale mýlil se. Vypadala ustaraně, ale ne tak, jako když na něj obyčejně pohlížela.

„Co se děje?“ zeptal se, když usoudil, že sama od sebe nespustí.

„Volala vám madam Vodičková, pane,“ odpověděla a spojila ruce před sebou.

„A co chtěla?“

„Dnešní předvaděčka se ruší.“

„No… dobře, stejně jsem nechtěl vstávat. A na kdy se přesouvá?“

Gabriela naprázdno polkla. Bylo na ní vidět, že se bojí, aby něco neřekla špatně.

„Ten projekt byl zrušen… David Merkl náhle zemřel,“ pípla tak tiše, že ji sotva slyšel.

„No…“ zamumlal a popadl dýmku, kterou odložil na stolek. „Tak doufám, že pozvou alespoň na pohřeb.“

Možná to tak perfektní den není, prolétlo mu hlavou. Chudák chlap, ty ženský jednou přivedou do hrobu každýho.

Věnováno Dumagus. Doufám, že jsem nezklamala, vím, že jsi chtěl pana Ponošku podle sebe. Tady je má verze, někdy mi můžeš předvést tu svou. :)