Posadil mě na nepohodlnou židli a udělal mi capuccino.
,,To tu máte židle na mučení nebohých obětí nebo co?" Jacob se ze srdce se zasmál. ,,Možná," odpověděl. Zaškaredila jem se a vyplázla jazyk. Zamračil se a pohrozil mi: ,,Bejt tebou toho nechám, jinak ti ho ustřihnu. A byla by to škoda, pracoval jsem na něm docela dlouho. Respektive pokaždé když jsi ze šoku omdlela," tahle konverzace začala být nechutná. ,,Zpátky k Jenny." Odkašlala jsem si pro efekt. ,,Co jsi jí to kurva proved!?" Dal ruce nad hlavu jako obranné gesto. ,,Zpomal Kočičando." Podmračila jsem se a nespokojeně zamrmlala: ,,Neříkej mi Kočičando." Trochu se zašklebil a pokračoval: ,,Je trochu brzo na to abys dělala ukvapené závěry. Je to jednoduché. Tuberkulóza se nedá léčit. A nebo o tom nevim. Proto jsme potřebovali oběť, do které bychom tu nemoc mohli přenést. Teď už má v sobě tuberkulózu a různé rakoviny. Proto už taky nemá nohy." Usmíval se přitom a mě to bralo nervy. Vzala jsem si polštář co ležel  nedaleko mě a roztrhla ho. ,,Zrůdo. Víš že mám chuť tě roztrhat na maděru jako ten polštář?" Prikývl a věnoval se svému hrnku s méďou který objímal srdce. Ale ne takovéto normální dětsky nakreslené, ale precizně vyvedený vnitřní orgán člověka. ,,Jak jsi to mohl udělat?" Skoro jsem tam brečela do vaty. ,,Jednoduše. Tvoje poškozené orgány jsem vyměnil za její. A pak ti ze zábavy přidělal kočičí doplňky. Dlouho jsem je pěstoval v baňce abych se z normálně velkých kočičích uší a zbytku, udělal dost velké aby seděli člověku?" Udělalo se mi zle. Žaludek mi udělal trojité salto vzad a kotrmelec dopředu. ,,Na tohle jsem se neptala. Spíš jestli tě kvůli tomu nehryže svědomí." Chvíli na mě zíral a pak se podrbal na hlavě. ,,Ne. Nehryže." A teď jsem toho měla právě dost. Zvedla jsem se a odkráčel na chodbu, kde jsem zjistila že opravdu nevím kde jsem. Jacob stál za mnou a na něco čekal. Vcelku jsem tam viděla, ale nic jsem nepoznávala. Potom jsem zacítila vůni Jenny. Vydala jsem se po té stopě. Došla jsem až k jejím dveřím, kde to smrdělo kysele nemocí. Soustředila jsem se a našla jinou stopu. Riverovu. To znamená že byl navštívit Jenny. Vydala jsem se po té stopě a nebyl to takový pletenec, jako kudy mě vedl Jacob. Bylo to rovně v pravo, levo, druhá odbočka v levo a narazila jsem do dveří. ,,No super!" Vydechla jsem si. Odtud už nebylo těžké najít svůj pokoj. Otevřela jsem dveře a naskytl se mi pohled na malou bílou místnost s postelí, stolkem, malým prádelníkem a s trojnohou židlí bez sedadla. ,,Myslím že jsem tvůj nos zapojil dobře." Ozval se ten tyran. Neposlouchala jsem ho a zavřela dveře. Lehla jsem si na postel a skulila se do klubíčka. Začala jsem plakat a skučet. Nakonec jsem z toho usnula.

Jenny
Ta kurva za mnou přišla. Nejradši bych jí zakroutila krkem. Trochu mě ale potěšilo že za mnou přišla. Nezapomněla na mě. Valili se na mě poté emoce. Všude okolo byla moje vlastní krev. Asi už vím jak se cítila. Počítat každou chvíli kdy začnu flusat krev je k nevydržení. Vyhnala jsem Skelet ven. Nesnesla jsem pohled na ni. Ona bude dál žít úplně v pořádku a já umřu obklopená vlastní krví. A její kostým kočky byl hroznej. Seděla jsem ještě dlouho na posteli a zírala do zdi. Napadla mě jedna věc. Zvedla jsem se na rukou a posunula se do jezdící židle. Sebrala jsem koště a odstrkovala se ke zdi. Zase ze mě vyšly kusy plic a krev. Dostrkala jsem se k té zdi a přejížděla prsty namočenými v krvi po hrbolaté struktuře stěny. Když bylo hotovo odrazila jsem zpět. Zalezla jsem znovu pod peřinu a koukala zas na tu zeď. Klika se posunula dolů a já nadskočila hrůzou. Stál tam Queensův syn s širokým úsměvem na tváři. ,,Ahoj zlatíčko!" Pozdravil mě zvrhle. ,,Umři, jako umřu brzo já." Odcekla jsem mu uraženě a zase ze mě vylezla krev. Jsem už v hodně pokročilém stádiu. ,,Jen jsem ti chtěl říct že Skeletka je smutná z výměny vnitřností. A taky že to byl můj nápad." Pořád se usmíval jak sluníčko. ,,Já tě-!" Zařvala jsem a zpadla z postele. Začala jsem se k němu plazit. ,,Takže za to můžeš ty!" Popadl mě kašlací amok a všechno okolo bylo zbarveno krví.

Jacob
Plazila se po zemi a nadávala mi. Potom se smrtelně bledá zastavila a vyzvrátila zase dávku krve a plic. Natáhla ruku a ta se zastavila těsně před mou botou a bezvládně spadla. Došel jsem k ní a nahmatal tep. Nic. Je po ní. Otočil jsem k zařízení vedle dveří a zmáčkl červený knoflík. Ze zařízení se ozval hlas mého asistenta: Ano?
,,Tady Jake. Na pokoji 22-C-A zemřela tu pacientka. Odkliďte ji do pitevny."
,,Jo! A Jakeu Pacient s velkým P začal vykazovat známky života."
,,Opravdu? Nebyl už na pitevně?"
,,Byl. Ale když tam vezli tak Alfonsovi zlomil vaz."
,,Aha. Super. Tak ho dej na pokoj 22-C-A. Jo?"
,,Není to ten co máme vyklidit?"
,,Jo je. A je taky volnej. Končím"
,,Fajn. Ahoj!..... A jen taková otázka v kolik sem přijedou z kafilérky. Víš jak zapo-" Tím jsem mu hovor a podíval jsem se ma mrtvolu na zemi. Na tváři měla úsměv i přesto že se na mě sápala. Umřít s úsměvem mi přijde jako plýtvání. Rozhlédl jsem se po místnosti a zrak mi stanul na zdi naproti její posteli. ,,Vtipné děvče. Dobrá mrtvolko, já jí to vyřídím." Odešel jsem rovnou do kanceláře kde jsem si dál obklad na oči a přemýšlel nad vším novým.
,,Příchozí hovor." Ozval se můj mobil. Koukal jsem se na něj a chtěl to típnout. Jestli tenhle hovor přežiji ta slibuji že budu celej den nosit barbie růžovou. Přijmul jsem hovor.
,,Dobrý den. Máte hotovo?" Ozvalo se z kovové krabičky.
Protáhl jsem obličej. ,,Jistěže. Máme pro vás devět výtvorů. Můžeme vám je doručit kdykoli, ale budu s nimi muset být i já. Jinak by se mohli vymknout kontrole." Slyšel jsem nějaké brumlání z druhé strany. ,,To je skvělé do dvou týdnů je očekávám. Ještě opravdu spolehlivý Queensi." Začal jsem kreslit lidskou lebku na papír a kousat se do tváře. ,,Děkuji generále Johansi. Jste velice milý člověk." Tu pochvalu jsem vydoloval ze zbytku bílé duše ve mě. Hrdelně se zasmál. ,,Opravdu děkuji. Nashledanou." A uzavřel hovor. ,,Já zas doufám že vás nikdy neuvidím!" Zařval jsem na elektronickou krabičku v ruce. Jsem mrtvej. A někdy do budoucna si vezmu na sebe barbie růžovou.