Temnota mě zase nechtěla pustit. Ale já ji nenechám vyhrát. Teď ne. Caleb má u mě malé minus. Otevřela jsem oči a našla ho pohledem. Seděl v křesle a spal. Hlava mu padala na stranu, ruce položené na břiše se zvedaly pomalými nádechy. Kolik může být hodin? Překvapivě jsem dostala odpověď. Pět minut po půlnoci. Co to...? Já mám přístup k hodinám na síti? Jak to, že jsem si toho nevšimla dřív?

Takže, Caleb potřebuje osm hodin spánku a zřejmě toho zatím moc nenaspal. Ještě není ani ve fázi REM...

Porovnala jsem vzpomínky, kdy jsem byla naposledy venku z nádrže, s aktuálním časem a zjistila, že od mého posledního rozhovoru s Calebem uběhly necelé tři hodiny.

Pomalu jsem se pohybovala vodou. Narazila jsem na okraj nádrže a snažila se přijít na nějaký způsob, jak z ní ven, protože teď jsem tu neměla nikoho, kdo by mi otevřel poklop. Co třeba povolit tuhle západku... Možná by se to mohlo uvolnit.

Ozvalo se cvaknutí a já ztuhla. Caleb se jen ostřeji nadechl a usmál se ze spánku. Jeho oční víčka se začala lehce hýbat; něco se mu zdálo.

Vynořila jsem se nad hladinu a sedla si na okraj nádrže, nohy stále ve vodě. Sundala jsem si dýchací hadičky a nechala čerstvý vzduch, aby mi zaplnil plíce. Nohama jsem vířila hladinu a chvíli si užívala ten pohyb, jak mi voda omývala kůži. Bylo příjemné jen tak si tu sedět a houpat nohama, ale už jsem se těšila ven.

Háček byl v tom, že jsem nikde neviděla žebřík. Začala jsem prohledávat pohledem celou laboratoř. Pootočila jsem se a – byl za mnou. Opřený o kratší stranu nádrže, téměř schovaný před zrakem toho, kdo by ho přímo nehledal. Hádala bych, že jej tam dal Caleb, aby ho nemusel pokaždé nosit z vedlejší místnosti.

Potichu jsem se chytila vršku kratší boční stěny nádrže vedle sebe a přehoupla chodidla přes okraj na druhou stranu. Ale něco mi zabránilo v dalším pohybu. Tahalo mě to na levém předloktí, jakási nová hadička. Vedla... pod kůži? Opatrně jsem za ni popotáhla. Byl to zvláštní pocit, jak mi konec klouzal uvnitř paže, než se mi ji povedlo celou vytáhnout. V kůži mi zůstala malá dírka, která se hned zbarvila do červena. V zakulacené kapičce jsem poznala krev. Chvíli jsem na ni zírala, jak pomalu mění barvu na tmavě karmínovou, ale když se delší dobu nic víc nedělo, usoudila jsem, že je to v pořádku.

Konec hadičky jsem přehodila přes okraj, aby nespadla do vody, a pak jsem opatrně seskočila na studený kov šprušlí. Pomalu jsem slezla dolů po kluzkém žebříku. Co teď?

Padání kapek vody na podlahu by mohlo vzbudit Caleba, ale já ho nechtěla vytrhnout z říše snů. Začala jsem hledat jinou místnost, abych ho nevzbudila.

Ale najednou mi zrak padl na hvězdy za sklem oken. Dívala jsem se z každého chvilku, unesená jednotou zářících teček na temném nebi. A pak jsem si všimla jednoho obzvláště velkého okna, jako jediné mělo zatažené žaluzie a byla na něm klika o trochu níž, asi ve výšce mého pasu. Přešla jsem k němu a zanechávala za sebou mokrou cestičku, hlavně díky mým stříbrným vlasům, ze kterých celou dobu kapala voda.

Prohrábla jsem si je rukou, aby mi alespoň nelezly do obličeje. Došla jsem k zataženým žaluziím s úmyslem odtáhnout je, chtěla jsem vidět ten výhled ve větším zorném úhlu, než poskytovala ostatní menší okna. Jenže pak jsem si uvědomila, že ten zvuk by mohl probrat Caleba. Pohledem jsem se ujistila, že ještě stále spí. Jako by mě v tom chtěl utvrdit, zavrtěl hlavou a rozcuchal si ještě víc vlasy, už teď trčící na všechny strany, načež se zhluboka nadechl.

Lepší bude rovnou otevřít, rozhodla jsem se a otočila se ke Calebovi zády. V dlani jsem sevřela rameno bílé plastové kličky, která mě dělila od výhledu. Ta se pod tlakem mé ruky nechala uvést do téměř svislé polohy, přesně jak jsem očekávala, a já plynulým pohybem otevřela ty okno-dveře.

K mému překvapení jsem před sebou uviděla dlouhou plochu ohraničenou něčím ne příliš vysokým, táhnoucí se doleva i doprava podél zdi. Nade mnou byl strop, taky bílý jako většina stěn v této budově, jak jsem tipovala podle záznamů ve veřejné síti.

Balkon, napadlo mě hned, jakmile jsem se napojila na síť. Neváhala jsem a nechala mé kroky, aby mě zavedly blíž k širé noční obloze.

„Páni..." zašeptala jsem své dnešní první slovo.

„Jo, páni." Ten hlas ale nebyl můj. Co nejrychleji jsem se otočila a hledala v databázi obranné prvky, abych je použila na Caleba –

„Calebe?"

Ušklíbl se a mně přejel po zádech pocit úlevy. Byl to on. Rozespalý a se škvírkami místo hnědých očí. Ale nebyl to žádný neznámý člověk, díky bohu.

„Ty jsi nespal?"

„Ne, tvoje tiché plížení se z nádrže," podivně skrčil prsty se slovem tiché, „se přeslechnout nedalo."

Co to mělo být za gesto? Hodila jsem obrázek z paměti do vyhledávání a lehce zčervenala, když jsem zjistila, že to byly ironické uvozovky. Nejspíš jsem nebyla tak nenápadná, jak jsem si myslela.

„Kdy ses vzbudil?"

„Když jsi lezla po žebříku," přiznal s pokrčením ramen. „Chtěl jsem vidět, jak si poradíš."

Zničehonic otevřel pusu a zavřel oči, přičemž ze sebe vydal tichý neartikulovatelný dlouhý zvuk. Zapátrala jsem v databázi a ta našla slovo zívání. Něco mi říkalo, že ji dnes v noci budu potřebovat ještě alespoň jednou. Caleb – jak to slovo bylo? – zívl a já si ho přeměřila pohledem. Vypadalo to zvláštně.

„Zajímavé... ještě jsem nikoho zívat neviděla."

„Ale já už viděl dost lidí prochladnout, protože stojí mokří v noci venku na balkoně." Usmál se a já pochopila, že mě chtěl pobídnout k návratu dovnitř. Otočila jsem se na patě a chystala se vrátit do laboratoře. Sevřela jsem konec kliky.

„Proč ji držíš tak zvláštně?" Caleb se díval na mou pravou ruku a s pečlivostí jemu vlastní studoval můj stisk. Jenže mně nepřišlo, že držím ten kus plastu špatně.

„Jen otevírám dveře. To děláte normálně, ne?" Pro jistotu jsem se rychle podívala na síť a do paměti. Lidé otevírají dveře, aby přešli z místnosti do místnosti, obvykle rukou... Nic neobvyklého.

Pak jsem ale narazila na obrázek, kde se ruka dotyčného jaksi zvláštně ovíjela a její prsty byly rozložené jinak, než můj úchyt. Držela jsem to celé obráceně. Zapátrala jsem v databázi a zjistila, že hřbet ruky má směrovat nahoru. Začervenala jsem se nad tím, jak divně to musí působit.

„Já..."

Snažila jsem se opravit svůj stisk jako na fotografii, ale mé senzory mi vždy zahlásily chybu.

„Dívej, je to takhle." Caleb se ke mně přiblížil, otočil mi dlaň a poupravil prsty. Okamžitě jsem si to uložila do paměti.

„Lepší, ne?"

Jen jsem kývla, fascinovaná tím pocitem, držet správně kliku od dveří. Pustila jsem místo, které jsem svírala, a nechala ho vychladnout.

Pak jsem se s triumfálním úsměvem znovu natáhla po klice a otevřela dveře. Caleb mě jen pozoroval.

„Bravo." Usmál se a následoval mě a moji mokrou cestičku dovnitř. Zamířil k vysoké věci s dveřmi, přičemž když ji otevřel, objevily se tam malé úložné prostory. Jistě, skříň. Jak to, že mi to nedošlo hned? V duchu jsem se zašklebila.

Sáhl do jedné z poliček a podal mi odtamtud ručník. Já si s ním vděčně začala sušit vlasy.

„Tohohle balkonu jsem si předtím nevšimla, tehdy, když jsi mi ukazoval hvězdy..." Mačkala jsem prameny v rukách schovaných v osušce, do které se postupně vsakovala voda.

Caleb mě sledoval. Pak přešel k jednomu ze stolů a popadl desky s poznámkami.

„No, minulou noc jsi asi byla fascinovaná nebem a nesoustředila se na nic jiného." Sklopil pohled do svých popsaných papírů a pak se zadíval na moje ruce. Sledoval mě, dokud jsem si aspoň trochu neusušila vlasy. Byl to příjemný pocit, zbavit se té tíhy mokrých pramenů.

Přehodila jsem ručník přes nejbližší židli.

„Zkus podržet tohle." Podal mi svou tužku.

Zapátrala jsem v databázi, o jaký typ jde. Pero, pastelka, tužka, brk, propiska... ano, propiska. Tmavě červená až rudá lesklá barva dobře odrážela stropní zářivky. Chytila jsem ji tak, jak mi přišlo správné.

„Nedrž to jako kolík, ale takhle." Caleb mi rozevřel prsty a položil mi propisku mezi ukazováček a prostředníček, načež mi dal palec z druhé strany. Začala jsem si tento způsob úchopu porovnávat s mojí soukromou databází. Jistě, takhle to má být.

Poupravila jsem si prsty a Caleb se zeptal: „Když to umíš, proč jsi to tak nechytila rovnou?"

Ignorovala jsem jasnou výtku v jeho hlase. Zkusmo jsem zakroutila zápěstím ruky, ve které jsem držela sevřenou propisku.

„No víš, já jsem to vlastně nevěděla, ale našla jsem si to. Ve své databázi."

Vzhlédla jsem a čekala podobnou reakci, jako když zjistil, že mám ty... sny, vzpomínky, cesty...

On se však jen natáhl na stůl pro další propisku a něco si zapsal do papírů. V šeru mžoural na svoje písmo, pak najednou zvedl hlavu a zadíval se na mě.

„Takže už víš, jak ji používat?"