„Jak moc jsem od vás jiná?" To jsem chtěla vědět hned jako první. Natáhla jsem levou ruku dopředu a ta z pixelů na obrazovce v odpověď nepatrně zesvětlala.

„Máš spojené kybernetické rozhraní a nervový systém."

Takže jsem asi napůl člověk?

„A proč nejsem z kovu a drátů celá?" Modrá na obrazovce lehce měnila odstín na různých místech, bylo to, jako by se po obrazovce počítače rozlily akvarely. Vlastně to trochu připomínalo... tekuté safíry. Ty jsem už znala ze svých snů, objevily se tam několikrát a vždy mě jejich dokonalost uchvátila.

„Neměla bys pocity a mohl by se z tebe stát vraždící stroj," odpověděl opět jedinou větou.

Proč mi všechno říká po kouskách? Zadívala jsem do jeho očí a doufala jsem, že můj pohled působí autoritativně. „Jaký je můj účel?"

Polkl a pak potichu řekl: „To já nevím. Chtěl jsem jenom vytvořit umělého člověka, čistě jen proto, abych zjistil, jestli to je možné... Ale myslím, že vedení už tebou nějaké plány má." Vzpomněla jsem si na rozhovor, který jsem zaslechla někdy předtím, než jsem si uvědomila, že to nebyla jen vzpomínka z mé paměti. Na zádech jsem ucítila podivný pocit. Přejel mi podél páteře.

„Co to bylo?"

Caleb znejistěl. „Co bylo co?"

Otřepala jsem se. „Ten pocit... na zádech." Ani jsem si neuvědomila, že pátrám v databázi. „Mráz. Mráz po zádech." Usmála jsem se nad svým vítězstvím. Další nová věc.

Caleb zkřivil tvář do pobavené grimasy. „Nedivím se ti." Začal přecházet po místnosti a mezi námi nastalo ticho. Měla jsem hodně námětů k přemýšlení a on asi taky. Vzduch však i tak tím víc těžkl, čím déle jsme mlčeli.

„Něco ti ukážu, je to krása." Popadl mě najednou za ruku, jeho dotyk mě vedl jistě a přesně. Táhl mě pryč od počítače ke skleněné věci ve zdi. Byla před ní jakási... roleta. Takže okno. Uchopil lanko u rámu okna a se slovy „Teď se dívej," zatáhl.

Přede mnou se rozevřela černočerná tma se světélky. Dole větší, na jedné hromadě, vysoko nad nimi pak menší, vzdálenější jiskérky. Marně jsem se snažila najít konec nebo mezeru ve vzorci tam nahoře. Jen jsem se dívala a nechala mráz, ať mi přechází po zádech. Byl to nádherný pocit.

„Hvězdy a obloha," zašeptal s úsměvem. Nevěřila jsem, že to může být naživo tak... naplňující a krásné.

„V realitě vypadají ještě líp," zašeptala jsem nazpět a neubránila se úšklebku.

„Počkej, tys je už někdy viděla?" V okenním skle se odrážel jeho zmateně soustředěný výraz.

Přitiskla jsem ruku na chladnou, průhlednou plochu, která mě oddělovala od prostoru za ní. Zahleděla jsem se sama sobě do očí. Modré a plné otázek a touhy vypravovat.

„Víš... když jsem byla tam -," ukázala jsem do míst, kde jsem podle odrazu tušila svou nádrž, „- měla jsem... jak to říct, no, sny. Řízené. Mohla jsem si snít, co jsem chtěla. Pravděpodobně to byly scény z databáze a veřejné -" Ani jsem nestihla doříct slovo sítě a místo toho ze mě vyšel jakýsi podivný trhaný zvuk, se kterým jsem nemohla přestat. Byla to reakce na Calebův obličej, byl totiž... no... opravdu zajímavě zformován. Brada mu poklesla a jeho oči na mě zíraly, tmavé jako čokoláda. A já ze sebe vydávala ten zvuk, stále a stále.

„Nesměj se mi." Caleb promluvil jako první, i když vypadal... šokovaně. Tak to stálo v mé nekonečné paměti.

Smích. Tak takhle se to jmenuje. Asi to nebyla moc přiměřená reakce. To vlastně ani ty předtím ne. Musím se všechno naučit a zapracovat na tom, abych se přiblížila lidem. Zřejmě s nimi budu trávit hodně času.

Smích mě... nadnesl, cítila jsem se dokonale, přesto trochu provinile. „Já... promiň, jen tvůj obličej."

Změnil mimiku a nasadil vážnější tón, i když jen o trošku. „Byla jsi někdy při vědomí?"

Zahleděla jsem se skrz okno. „Jen občas. Vnímala jsem hlasy a zvuky, ale pak se vše propadlo zase zpět." Dívala jsem se a v mysli se mi míhaly názvy několika souhvězdí, na která jsem upřela svůj zrak.

„To je úžasné. Popíšeš mi ty sny?" Ta otázka ve mě něco vyvolala. Veřejná síť a moje paměť mi díky spolupráci (a protože se přestaly soustředit na pojmenovávání souhvězdí) řekly, že se Caleb o něco zajímá. O něco, co se týká mě.

„Byla jsem tam, kde jsem chtěla být, a zažívala jsem to, co jsem zrovna chtěla." Bylo mi nepříjemné mluvit o sobě, a tak jsem se zeptala na ta světélka pod námi. „Co je tam dole?"

„To je město, u kterého jsou tyto laboratoře." Kývla jsem. Nalevo začala obloha světlat a město pomalu získávalo obrysy. Rozeznala jsem pár budov.

„Támhle svítá." Ukázala jsem. Tohle jsem viděla už nespočetněkrát. Vždy, když jsem chtěla vidět něco krásného, tak jsem uviděla východ slunce, od prvních světlejších barev, které proťaly oblohu, až po chvíli, kdy se objevil celý sluneční kotouč.

Caleb se podíval na své levé zápěstí, kde měl náramek. Teda vlastně hodinky, opravila jsem se.

„To už je tolik? Za tři čtvrtě hodiny přijdou lidé, co mají ranní směnu. Musíš zpátky do nádrže." Když viděl můj zklamaný výraz, který jsem se ani nesnažila skrýt, jen se na mě usmál. „Neboj, jen prozatím. Zítra večer tady budu znovu sám. Pak budeš moct zase vyjít."

Hodil po mně moji bílou, stále ještě ne suchou košili, co jsem na sobě měla v nádrži, a já pochopila, že se mám převléct zase zpět. Čekala jsem, že Caleb odejde, stejně jako předtím. On se ale jen otočil zády a nevypadalo to, že by chtěl v nejbližší době opustit tuto místnost.

„Půjdeš?" zeptala jsem se, sundávajíc si bílý plášť. K mému překvapení zakroutil hlavou na znak nesouhlasu.

„Není čas, musíš si pospíšit." Strnula jsem. To jako teď? No, má pravdu, ale... Najednou mi to bylo nepříjemné. Já jsem se... styděla, vypomohla jsem si novým slovem z databáze.

Fajn, čím dřív, tím rychleji to budeme mít oba za sebou. Svlékla jsem si veškeré oblečení a rychle jsem na sebe natáhla neforemnou bílou látku. Pak jsem se nedůvěřivě chytila žebříku, abych mohla vylézt do vody. Caleb mě uslyšel a přidržel kovovou konstrukci, aby se neposunula. Na okraji nádrže jsem se sama napojila zpět na hadičky od dýchacího přístroje. Věnovala jsem Calebovi pohled a úsměv a s posledním nádechem ústy jsem se ponořila pod hladinu. Odtud jsem sledovala, jak Caleb zavírá víko nade mnou, uklízí žebřík a pak už jen to, jak přechází k počítači a něco do něj nastavuje. Ucítila jsem lehké zašimrání v nose, přes trubičky proudil jakýsi plyn, něco jiného než vzduch. Sladký a těžký, zkrátka otravný...

Přišel k nádrži a položil ruku na sklo. Nevím proč, ale jeho gesto jsem napodobila. Takhle jsem tu ruku nechala, dokud jsem nepocítila únavu a neztěžkla mi víčka.

Černota, která přišla pak, už nebyla tak hezká jako předtím ta na obloze.