Překvápko! No ale moc si na to vydávání nezvykejte, nebudu pár dnů na WiFi... :(

Caleb

Serafine a Leroy se očividně skvěle bavili. Snažil jsem se neposlouchat, ale cítil jsem lehké zadostiučinění, když jsem zjistil, že se Leroy ptá na otázky, které jsem Serafine už položil před několika dny.

Trpělivě mu všechno vysvětlovala, avšak já jsem věděl, že ji to musí nudit ještě víc, než poprvé. Jelikož se na mě ani jeden z nich nedíval, dovolil jsem si malý úsměv, i když jsem byl spíš naštvaný. A ještě k tomu jsem ani pořádně nevěděl proč.

Promnul jsem si kořen nosu a oči, abych se zbavil přicházející bolesti hlavy. Našel jsem brýle a nasadil si je, než jsem se pohledem vrátil k obrazovce počítače, přestože jsem svému doktorovi nevěřil, že to pomůže. Jestli se mojí hlavě chce bolet, prostě mě bolet bude, na to jsem si už zvykl. Prášky taky nezabíraly, dokud jsem si nevzal tak děsivé množství, že by to stačilo na infarkt několika lékařů, kdyby to viděli.

Leroy si se Serafine povídal skoro až do tři čtvrtě na devět. Měl jsem nutkání jim něco říct, ale zároveň se mi líbila představa, jak sem Grayson vtrhne a bude zuřit. Naštěstí se nakonec zvedli a Leroy jí pomohl do nádrže. Cestou se na mě Serafine dívala, ale rozhodl jsem se její pohled ignorovat, přestože jsem se za to hned zastyděl.

Během dne se moje bolest hlavy jen zhoršila. Měl jsem štěstí, že na Graysona se dnes sesypala taková hromada problémů, že si na kontrolování mojí aktivity ani nevzpomněl, jinak bych už letěl. A kdyby navíc zjistil, že je Serafine už několik dnů vzhůru, nejspíš bych budovu opustil po kouskách.

Čas od času jsem se vrátil pohledem k nádrži, ale Serafine vypadala, že klidně spí. Zadoufal jsem, že vážně usnula.