Caleb

Díval jsem se, jak Serafine pomalu usíná. Její ruka sklouzla po skle a volně se jí vznášela u boku.

Vypadala tak klidně, tak spokojeně... Vybavil jsem si její obličej, když plakala, modré oči zalité slzami, a znovu jsem měl chuť ji obejmout.

Ksakru, co to se mnou je? Nemůžu k ní přistupovat jako k člověku! Je to jen robot, moje práce, můj návrh, moje... Moje.

Přestaň, napomenul jsem se.

Jsem přece profesionál. Dostal jsem se až sem, do vědecké laboratoře, kde se spolu s týmem snažíme vytvořit dokonalého umělého člověka. Tu soutěž jsem přece nevyhrál náhodou. Teď už to musím dotáhnout do konce.

Ale stále tu zůstávaly pochybnosti. Vždyť Serafine vůbec neodpovídala mým plánům!

Zmučeně jsem zavyl a praštil hlavou do skla, až se voda lehce rozvlnila.

„Calebe?"

Rychle jsem se otočil a zjistil jsem, že za mnou stál Leroy, což byl po mně druhý nejmladší člen týmu.

„Dobrý?" Upíral na mě zkoumavý pohled, ale nevypadal, že by mě z něčeho podezíral.

V duchu jsem si povzdechl. Musel jsem si dávat pozor opravdu na každého.

Než jsem stačil na Leroyovu otázku odpovědět, či třeba jen přikývnout, vřítil se dovnitř Grayson. Bílý plášť měl pečlivě zapnutý, ale jeho šedivé vlasy mu odstávaly od hlavy, takže vypadal jako šílený chemik.

„Blue, výborně, jste tady. Doufám, že jste se na dnešek vyspal lépe," přivítal mě nerudným hlasem. Bylo mi jasné, že to řekl jen proto, aby mi připomněl, jak byl včera nespokojený.

Přejel celou laboratoř pohledem a jeho oči se zastavily na Serafine. Přesněji řečeno na jejích vlasech, ve kterých měla pořád zapletené čtyři malé copánky.

Měl jsem chuť pořádně si zanadávat. Srdce se mi rozbušilo tak rychle, že jsem slyšel, jak mi v uších hučela krev.

„Co to je?" zavrčel Grayson a zničil tak moje naděje na možnost, že si toho nevšimne.

„Co, pane?"

„Ty vlasy, co má s vlasama?"

„Nic," zkusil jsem to.

Grayson se na mě nedůvěřivě podíval.

„To měla – tohle..." snažil se vzpomenout si na slovo.

Mlčel jsem, nechtěl jsem mu pomáhat.

„No, jak se tomu říká?"

„Copánky, pane?" napověděl mu Leroy.

Grayson luskl prsty. „Ano. To měla ty copánky už předtím?"

Přitakal jsem, jako by o nic nešlo. „Pletl jsem jí je, když jsme naposledy čistili nádrž."

Starší muž nespokojeně přivřel oči a naklonil se blíž k mému obličeji. Už jsem si myslel, že mi řekne, jaký jsem špatný lhář, ale otázka, kterou mi opovržlivě plivl do tváře, mě překvapila.

„Vy pletete?"

„Uhm, ano, pane. Mám doma mladší sestru, víte..."

„Nevím," zahuhlal a vydal se k dalším vědcům, kteří se mezitím objevili v laboratoři.

Zrovna jsem si chtěl oddechnout, když jsem si všiml Leroyova pohledu. A teď už v něm podezření rozhodně bylo.