„Příště se musíš pořád držet u mě," opakoval mi Caleb neustále to samé, akorát jinými slovy. Už zvládl vymyslet čtyři různé způsoby.

Leroy si za volantem odfrkl. „Žádné příště už nebude."

Cítila jsem, jak se něco uvnitř mě sevřelo. Netušila jsem, že jedna věta může tolik zabolet. Vyhledala jsem Calebův pohled a zjistila, že se na mě taky dívá. Pokrčil rameny, jako by mi chtěl naznačit, ať se tím netrápím. Kdybych seděla vedle něj, asi bych ho chytila za ruku, jeho silný stisk mě uklidňoval jako nic jiného, ale Caleb byl na sedadle spolujezdce a navíc se otočil zpátky k cestě před námi.

Když nás Leroy vyzvedl autem, s nadávkami, které si mumlal, zamířil rovnou do podzemní garáže, sám zašel pro všechny naše věci, které pro změnu beze slova naházel do kufru, a vyrazil na cestu do laboratoře. Nikdo se neodvážil protestovat.

Moc jsem nechápala, proč to tak řeší. Vždyť se skoro nic nestalo, zvládli jsme to celkem dobře. Klidně jsme si mohli užít ještě jeden den ve městě, prozkoumat další obchody, projít se jinými ulicemi. Posedět v parku, dát si kávu v kavárně... Bylo toho tolik. Místo toho jsem byla na cestě zpátky do místnosti, kde jsem si začínala připadat jako vězeň. Svět kolem byl tak velký, tak rozmanitý, že moje nádrž najednou působila stísněně. S tichým výdechem jsem si opřela hlavu o okénko, za kterým se rozpršelo.

„Zrovna před chvílí se po vás sháněl profesor Grayson," zahlásil vrátný, když zkontroloval Leroyovu a Calebovu kartu. „Bude to pár minut."

„Děkujeme," pokýval Leroy hlavou a vzal si průkazky zpátky. Vrátný si zřejmě ničeho nevšiml, ale já jasně viděla, jak zaťal zuby a silněji sevřel volant, načež vyrazil na parkoviště. Otočila jsem se na Caleba, i on se tvářil znepokojeně. Vylezla jsem zpod deky, kde jsem byla schovaná, a s otázkou na jazyku se předklonila mezi přední sedadla.

„Teď ne," zavrčel Leroy, který si mě všiml jako první, „koukej zase zalézt."

Skoro bych se i rozzlobila, ale v tu chvíli Calebovi zazvonil telefon.

„Blue!" vyštěkl mu Grayson do ucha. „Kde jste? Potřebujeme všechny rychle na pracoviště, bezpečnostní kamery selhaly. Zatím se neví proč, ani jestli nejsou poškozené další systémy, nařídil jsem okamžitou kontrolu. No tak, kde jste?"

„Na parkovišti před budovou, pane," odpověděl klidně, ale hlas se mu přesto trochu třásl.

„Skvělé! Tak sebou hoďte!"

Caleb pomalu spustil ruku s telefonem do klína. „Leroyi? Myslím, že máme problém."

„Jo tak ty myslíš," zavrčel Leroy a zastavil tak prudce, že jsem se bouchla čelem do opěradla přede mnou. Z místa narázu vystřelila prudká bolest, ale zadržela jsem výkřik. Caleb, se kterým to taky hodilo, avšak jen do pásu, se na mě ohlédl, ale zvládla jsem se na něj usmát a zavrtět hlavou. Teď jsme museli vyřešit spoustu jiných věcí.

Vyběhli jsme po schodišti, Caleb mě táhl za sebou, Leroy byl už o patro napřed. Cestou jsem si sundala šátek a rozepnula sukni, takže když jsme dorazili do laboratoře, mohla jsem ji hned odhodit. Caleb chvíli zmateně zíral na moje holé nohy, načež se celý červený odvrátil.

Druhý vědec si na rozdíl od něj jen odfrkl a doslova ze mě strhl tričko, kterým mi zavadil o bolavé čelo, až jsem sykla. Popadl zapínání podprsenky a stáhl mi ji. Kdysi bych to neřešila, ale teď jsem si připadala hrozně... nahá. Rychle jsem se co nejvíc zakryla rukama. Leroy mi přes hlavu přetáhl můj bílý úbor a vyhnal mě na žebřík. Spěšně mi zapojil všechny hadičky a strčil mě do nádrže, až jsem vyjekla a málem se nadechla vody. Když jsem se uklidnila a mohla normálně dýchat, všimla jsem si, co se děje v laboratoři.

„Jasně, protože by to určitě stihla, že?" odporoval Leroy Calebovi ohledně něčeho, co jsem neslyšela.

„Nemůžeš se k ní takhle chovat, ksakru!"

„Ale můžu," vysmál se mu.

Calebovi uniklo tiché zavrčení, těsně na hranici mé slyšitelnosti. „A co ty kamery?"

„Museli to kontrolovat. Nemohl jsem to zamaskovat líp." Nehnul ani brvou. „Co bys chtěl, minule zvýšili zabezpečení, protože někdo jim to tady pořád vypínal," zachechtal se na konci věty.

Chvíli se ještě nevraživě sledovali, jako dva dravci, kteří jen čekají na vhodnou chvíli k útoku.

„Blue, Wilbure, jste tady, dobře." Dveře se otevřely a dovnitř napochodoval Grayson, šedivé vlasy rozcuchané, jako by cestu sem musel prorazit vichřicí. Rychle jsem zavřela oči, až na malou škvírku, a snažila se hýbat co nejméně.

Za Graysonem se do místnosti nahrnuli další lidé. Copak tady nikdo nejezdí na víkend domů?

Všichni se posadili ke svým stolům a začali... Já nevím, asi mě kontrolovat. Nic jsem necítila, ale občas jsem se odvážila pootevřít víčka, abych viděla Caleba, jak zuřivě ťuká do klávesnice. Brýle měl posazené na nose a každých sedmdesát vteřin si je upravoval, asi jak mu po zpocené kůži klouzaly dolů. Před ním na obrazovce se vznášela moje silueta, na další zase nekonečné řádky písmen a číslic, kterým jsem nerozuměla.

Měla jsem pocit, že kdybych se mohla spojit s veřejnou sítí, dokázala bych ty nesmyslné řetězce rozluštit. Ale ta ještě stále mlčela, a mě to ticho už opravdu začínalo znepokojovat. Bylo to, jako bych ztratila přístup ke kusu mozku, opravdu velkému a důležitému. Vlastně se neozývala od chvíle, kdy jsem opustila komplex. Tak trochu jsem doufala, že se spojení obnoví, když se vrátím, ale nic se nezměnilo. Budu se na to muset co nejdřív zeptat Caleba.

Pokud ovšem... Vrhla jsem na něj rychlý pohled zpod řas. Budu mít ještě někdy možnost s ním mluvit? Teď, když jsme jen o vlásek unikli odhalení? Netušila jsem, zda vůbec bude možné vyjít znovu z nádrže. A i kdyby to nějak šlo, co když mu za takové riziko ani nestojím?

V tu chvíli jsem si poprvé vážně připustila, že to prostě nemohlo navždy zůstat tak, jak jsem byla zvyklá. Dřív nebo později by se něco pokazilo, ať už by to byla podobná situace jako dnes, nebo prostě jen další fáze výzkumu, která by se mohla odehrávat někde daleko odsud. A daleko od Caleba.

A právě tehdy mi došlo, že to je něco, co nechci. Ale co bylo nejhorší, nemohla jsem na tom nic změnit.

Tak jo, jak jsem slibovala - jsem tu s novými díly. :) Bohužel se velmi rychle blížíme konci, takže se připravte...