To bylo poprvé v mém životě, co jsem jela výtahem, a docela se mi to líbilo. V žaludku jsem cítila takový podivný pocit, ale nebyl mi nepříjemný, spíš naopak, jako by se mi útroby svíraly v nadšeném očekávání. Dveře se otevřely v osmém patře.

Leroy neomylně zamířil k jedněm ze čtyř stejných, tmavě hnědých dveří a při chůzi si pohazoval klíči. Vždy je vyhodil asi dvacet centimetrů do vzduchu a pak je chytil. Líbilo se mi, jak to dělal jakoby mimochodem, nebylo to pro něj nic těžkého. Podle mě to nemohlo být až tak jednoduché. Ale na všechno tohle jsem zapomněla, když Leroy otevřel dveře.

Ještě v laboratoři jsem si na síti prohlížela různé obrázky apartmánů a snažila se odhadnout, jak asi bude vypadat Leroyův byt. Bylo tu opravdu mnoho možností, ale bavilo mě si to představovat. A teď uvidím, nakolik jsem se strefila.

Všichni jsme se vecpali do předsíně a Caleb položil na zem svůj batoh. V tichu se zdálo, že snad obsahoval něco opravdu těžkého, podle toho, jak hlasitě to zadunělo. Pak Leroy natáhl ruku a cvakl vypínačem a já se mohla konečně pořádně rozhlédnout kolem.

Hnědá. Dřevo, kov, stříbrná. Občas sklo. Byt, ve kterém jsme se ocitli, byl jeden z těch moderně zařízených, kdy má člověk pocit, že vstoupil do časopisu. Jestli si nábytek vybíral sám Leroy, tak jsem ho vůbec neodhadla. Když jsem ale procházela dalšími místnostmi, zatímco Caleb se zavřel v koupelně a Leroy se v kuchyni dle jeho vlastních slov „radil s lednicí", došlo mi, že on tady skoro nebydlí. V jeho pokoji, kam jsem se podívala nejdřív, bylo jen pár věcí, skříně až na jednu prázdné. Druhý pokoj zřejmě nepoužíval vůbec.

Vrátila jsem se do kuchyně, kde Leroy právě nesl talíře na stůl. Vonělo to hezky, i když ne tak krásně, jako skořice. Pohledem jsem prozkoumala jídlo na talířích, jakési trojúhelníky s různě barevnými kousky navrchu. Zatímco jsem na to nedůvěřivě zírala, objevil se Caleb, nadzvedl překvapeně obočí, zamumlal: „Díky," a popadl jeden trojúhelník, načež se do něj hladově zakousl.

„Serafine, posaď se," vybídl mě hostitel a ukázal na židli. Sám si přitáhl z rohu místnosti ještě jednu a pustil se do jídla. Ochutnala jsem taky. Hmm, to je dobré. Jedí lidé samé dobroty, nebo mám jen štěstí? Nesměle jsem se na Leroye usmála.

„Chutná?" zeptal se.

„Ano," přikývla jsem. „Co to je?"

„Pizza," zazubil se Leroy. „Ale jen mražená z mikrovlnky, nemám tu nic lepšího. Zítra se můžeme najíst někde venku, co myslíte?"

Mlčela jsem. Vlastně jsem vůbec nevěděla, jaký bude asi rozdíl mezi pizzou, kterou si sníme tady, a tou, kterou bychom jedli někde v parku. Jestli tím myslel něco jiného, nevěděla jsem co. Databáze byla podobně zmatená jako já a veřejná síť mlčela. Vlastně mlčela už nějak dlouho, ale teď jsem to nehodlala řešit. Počkat, je možné, že přístup na síť postupně ztratím stejně jako moje živé sny? Zavrtěla jsem skoro neznatelně hlavou a Caleb se na mě ustaraně zadíval. Asi si všiml, že jsem přestala jíst. Rychle jsem popadla plátek pizzy do ruky a najednou jsem ucítila podivný pocit v žaludku. Byl to... hlad? Zkusmo jsem si ukousla a měla jsem dojem, že se to trochu zklidnilo. I Caleb ode mě odtrhl pohled a věnoval se posledním soustům, která mu zbývala.

Zatímco já jsem nezvládla dojíst ani ten jeden kousek, kluci si oba ještě přidali a nakonec Caleb zhltnul i můj zbytek, který jsem mu nabídla, protože vypadal opravdu hladově.

Leroy vzal naše talíře a vložil je do jedné ze skříněk. Než ji zavřel, zmáčkl ve dvířkách nějaké tlačítko. Pak to píplo a já uslyšela vodu. Aha, to je zajímavé...

„Mám tu jen jeden další pokoj," poškrábal se Leroy na hlavě. „Asi ti bude muset stačit gauč, Calebe."

Caleb hned přikývl a chtěl se vydat pro svůj batoh s věcmi, ale já jsem ho zastavila. „To je zbytečné, stejně bych neusnula. Ty si vezmi pokoj, ať se vyspíš," řekla jsem potichu, ale hlasem, který nepřipouštěl námitky. Nebo spíš Caleb neměl čím argumentovat.

„Jsi si jistá? Co kdyby..." pokusil se protestovat, ale konec věty se jaksi vytratil. Podíval se na Leroye, jako by od něho čekal nějakou radu či svolení, ten však jen pokrčil rameny a vydal se do svého pokoje. Slyšeli jsme, jak se za ním zabouchly dveře.

Calebovi pak trochu poklesla ramena, jako by si konečně dovolil ukázat, že je přece jen unavený. Ani nevím, co mě to napadlo, ale vzala jsem z předsíně jeho batoh a odnesla ho do pokoje. Caleb mě beze slova následoval a nechal mě položit mu věci na židli u stolu. Sám se posadil na postel a začal si sundávat boty.

„Myslíš, že bys mi s tím mohl pomoct?" ukázala jsem na svoje nohy uvězněné v jeho bílých teniskách.

Přikývl a naznačil mi, abych si sedla k němu. Pak sklouzl do kleku na zem a rozvázal mi tkaničky. Šťastně jsem zavrtěla prsty. Boty jsou tak nepříjemné!

Caleb se tomu zasmál a opřel se o koleno, aby se mu lépe vstávalo. Sledovala jsem, jak se mu napnuly šlachy na zápěstí, a pak jsem si uvědomila, že je čas, abych odešla. Než jsem však vyšla z pokoje, ještě jsem se otočila. Caleb se ani nepohnul, stál dva kroky od postele a díval se za mnou. Ani nevím proč, ale měla jsem pocit, že musím... Vrátila jsem se k němu a rychle ho objala. Ucítila jsem, jak mě pohladil po vlasech, jen tak jemně, že jsem si skoro nebyla jistá, jestli se mi to nezdálo.

Nakonec jsem se vrátila do kuchyně, kde se v rohu krčil malý gauč. Dobře, že jsem tu nenechala spát Caleba, určitě by se tam pořádně nevešel. Pousmála jsem se při vzpomínce, jak se mnou zůstal v laboratoři a přespal na zemi. Zasloužil si teď pořádný spánek.

Přešla jsem k oknu, byl na něm nějaký typ rolety, asi. Každopádně jsem přes ty pásy, naskládané těsně vedle sebe, neviděla ven, takže jsem se rozhodla ho otevřít. Zafoukal na mě studený vítr a přinesl spoustu zvuků. Takhle tedy zní město. Dlouho jsem se na něj dívala, seshora bylo ještě kouzelnější než z auta. Cítila jsem se úžasně, jako na vrcholku světa. Tady bylo možné všechno.