„Jak to myslíš, co je se mnou?" zeptala jsem se. Jak by teď mohl existovat větší problém než to, že o mně ví další člověk? A ještě k tomu právě Leroy, kterému Caleb ani zřejmě nevěří?

Caleb uhnul pohledem a zadíval se ven z okna na tmavou oblohu.

„Kde ses dnes vzbudila, Serafine?"

Hlavou mi okamžitě probleskla myšlenka na Calebův zvýšený hlas před necelou hodinou, když mu Leroy tvrdil, že se už neproberu; na černotu, na pocit, že se nedokážu pohnout. Na to, že jsem se opět probudila na zemi před nádrží. Co se ráno stalo?

Podívala jsem se na Caleba, ale ten byl stále otočený k oknu. Když jsem dlouho neodpovídala, sklonil hlavu a pak udělal několik kroků ke mně.

„Tak kde?" zopakoval, tentokrát ne tak důrazně jako předtím. Jeho hlas byl těsně nad hranicí slyšitelnosti, ale já mu bez problémů rozuměla každé slovo.

Proč se mě na to ptá? Přece to ví, ne?

Protože zřejmě stále čekal na moji odpověď, zavládlo mezi námi ticho. Databáze mi radila říct mu, co chtěl slyšet, ale já se z neznámého důvodu rozhodla ji ignorovat. Nelíbilo se mi pořád dělat přesně to, co se ode mě očekávalo, vždyť Caleb se pravidly taky neřídil, tak proč bych měla já?

Překvapeně zvedl obočí, když jsem dál mlčela.

„Nepamatuješ si, jak ses probrala na podlaze?" zeptal se ustaraně.

„Ale ano, pamatuji, ale to ty určitě taky, ne?" zamračila jsem se.

Pomalu přikývl.

„Víš, Serafine, dnes," podíval se na hodinky, ,,teda včera jsem ti dal mnohem menší dávku uspávadla než minule."

Věnoval mi vážný pohled, ale já jsem pořád netušila, kam tím míří. Tvářil se, jako by čekal, že se v mojí tváři objeví záblesk poznání, ale jediné, čeho se dočkal, byl můj nechápavý výraz.

„Přesto jsme měli problém tě probudit. Bojím se, že jsi na to špatně zareagovala. Vlastně, totiž..." zasekl se, ale pak pokračoval, „pokud bych ti uspávadlo dával dál, mohl by se tvůj stav ještě zhoršit. Příště už by ses taky nemusela probrat vůbec."

Řekl právě, že...? Nevěděla jsem, co si o tom myslet. Na jednu stranu jsem měla chuť mu to vyčítat. Ale proč? Vždyť on za nic nemohl. A na druhou stranou jsem cítila strach. Pocit, že jsem jen o vlásek unikla smrti, byl pro mě úplně neznámý. Jak lidé v takových situacích reagují?

Caleb se na mě zoufale podíval. Také nevěděl, co ode mě čekat.

Zhluboka jsem se nadechla. Teď jsem měla konečně šanci dokázat mu, že jsem schopná samostatně fungovat, sama se správně rozhodovat a nezpanikařit, a že nejsem jen nepovedený experiment, za který může on.

„Takže, jaké máme možnosti?" slyšela jsem svůj hlas.

Caleb si promnul oči. „No, já nevím. Nemohla bys prostě jen spát?"

Zamyslela jsem se nad tím. Databáze a veřejná síť mi nabízely různé informace o spánkových cyklech, nejlepší polohy k usnutí, relaxační hudbu... Přesto mi pořád chyběla jedna zásadní informace.

,,Když já nevím... jak," přiznala jsem se Calebovi potichu.

Usmál se, možná se mu to zdálo vtipné. „Já bych spíš potřeboval návod, jak neusnout," povzdechl si. Koutkem oka se na mě podíval, a když zjistil, že ho stále nechápavě pozoruji, uvědomil si, že jsem to myslela vážně.

„Tak teda, jak usnout," zamyslel se.

Naklonila jsem hlavu na stranu, zvědavá, co mi o tom může povědět. Pravou rukou si promnul bradu a nakonec ukázal směrem ke stolu.

„Posaď se do mého křesla, je měkké," vybídl mě, a přestože jsem si nebyla jistá, jak s tím pohodlnost křesla souvisí, poslechla jsem ho.

Přišel ke stolu a posadil se na něj, takže byl výš než já. Nevadilo mi to, v jeho křesle mi bylo příjemně. Ruce jsem si položila na opěrky, nohy natáhla před sebe a trochu se zavrtěla na sedadle, než jsem našla tu nejpohodlnější pozici.

Pak jsem vzhlédla ke Calebovi a ten mi věnoval úsměv.

„Jdeš na to dobře," řekl se stopou smíchu v hlase. „Takhle jsem v tom křesle už ne jedenkrát usnul během chvilky."

„Tak to bychom měli. Co mám dělat dál?" zeptala jsem se ho, a přestože jsem tušila, že to mohlo znít jako žert, myslela jsem to naprosto vážně.

„Zavři oči."

Poslechla jsem a najednou jsem se opět ocitla ve tmě. Tahle ale nepůsobila tak nebezpečně jako předtím, takže jsem neměla chuť z ní utéct a nechala jsem víčka zavřená.

„Zklidni dech," zašeptal Caleb a já si vzpomněla na dobu, kdy jsem neznala nic jiného než temnotu a jeho hlas, který ke mně občas promlouval. Začala jsem se soustředit na nádechy a výdechy, vzduch nosem dovnitř a pak ven.

„Zkus na nic nemyslet."

Prudce jsem otevřela oči. „Cože?"

„Vytěsni všechny myšlenky."

„To nejde," zavrtěla jsem hlavou.

Caleb se zatvářil zmateně. „Tak zkus myslet jen na jednu věc."

Nedůvěřivě jsem se na něj podívala.

„Zavři oči," zopakoval trpělivě.

Tak tedy dobře.

„A teď, zkus myslet třeba na jednu barvu. Která barva ti připomíná klid?"

„Modrá," vydechla jsem. ,,Která tobě?" zeptala jsem se zvědavě a podívala se na něj.

„Nech zavřené oči," připomenul mi a než odpověděl, počkal, až to udělám. „Oranžová."

„Proč?"

„Připomíná mi západ slunce," řekl měkce.

„Mám ráda slunce," prozradila jsem mu s malým úsměvem. „Hlavně když vychází..."

Zajímalo mě, co si o tom myslí, ale neodvážila jsem se už ani nadzvednout víčka a Caleb mlčel.

Několik minut uběhlo v naprostém tichu.

„Calebe?" zašeptala jsem.

„Ty nespíš?" zeptal se stejně tiše.

„No jistě, že ne, když spolu mluvíme," odpověděla jsem mu zmateně.

Caleb se rozesmál. Nečekala jsem to, takže jsem na něj jen v úžasu zírala, jak se otřásá smíchy.

„Pravda," přikývl, když se mu povedlo se zklidnit. „Copak ty nejsi unavená?" zavrtěl nechápavě hlavou.

„Ne," odpověděla jsem bez přemýšlení. Byla to pravda. Já vlastně únavu ještě nikdy nepocítila, nevěděla jsem, jaké to je, když se člověku chce spát.

Caleb mě zkoumal pohledem. „Možná je to ještě tím uspávadlem," zamumlal a já jen pokrčila rameny.

Přesto jsem se kvůli tomu, že jsem nedokázala usnout, cítila zvláštně. Jak můžu být jako lidé, když nezvládnu ani to, co oni dělají asi třetinu svého života?

„Měl bych se prospat," přerušil Caleb moje úvahy. „Aspoň na těch pár hodin."

Rozhlédl se kolem a pak se pohledem vrátil ke mně. „Přijdu ještě ráno, dřív než ostatní, dobře?"

Neodpověděla jsem. Přemýšlela jsem nad tím, jak se mi nechce zpátky do nádrže.

„Serafine?"

„Ano?"

Díval se mi do očí. Pomalu jsem mrkla, ale ani poté jsem se pořád nedokázala odtrhnout od jeho hnědých duhovek.

„Ehm, no, chtěla bys třeba... abych tu zůstal?"

Zalil mě pocit úlevy. Nevěděla jsem, proč mi tak záleželo na jeho přítomnosti. Nějak jsem tušila, že to nebude jen tím, že se nemusím vrátit do vody.

Nesměle jsem přikývla a Caleb se trochu pousmál. „Tak dobře."