Proletěla jsem chodbou a zamířila k zadnímu vchodu. Za mnou se ozývalo tisíce odstínů křiků a bušení bot o kamennou podlahu. A to nejhorší teprve přišlo: Zvuk krve dopadající na zem po tisících kapkách, trhání končetin i křupání vazů, kostí. Čím dál od té zkázy, tím líp..... Všechno postupně utichalo....

Moc nás nezbývalo....

Všude se rozšířila smrt a klapot drápů, který připomínal chřestění klíčů.... Zacouvala jsem do rohu sklepa a sledovala přitom pozorně zavřené dveře zablokované pouze malým řetězem. Šero.... Srdce mi bušilo až v krku a já se marně snažila zklidnit dech. Za mnou zavrzalo linoleum. Tu se ale ze stínu něco vyřítilo mým směrem a srazilo mě k zemi.

Je po mně....

Moje jediná myšlenka. Jenže do mé kůže nevrazily tvrdé šupiny, drápy, nebo dokonce tesáky, ale látka a ,,lidský potah". Švihala jsem kolem sebe zběsile rukama a kopala do všeho, co bylo v dosahu. Což tvořilo pár krabic, beden a přihrádek.

,,Ani se nehni!" Sykl tiše, ale hrubě, někdo neznámý. Náhle vyskočil a zalovil někde pod látkou, která přikrývala paliva. Vytáhl kanystr, odšrouboval víčko a tekutinu vylil před dveře i na ně. Smrdělo to. Hodně.... A povědomě. Až po tom, co tím polil i mě a sebe se mi podařilo zápach rozeznat. Benzín.... Vrátil se a lehl si jedním rychlím pohybem nohou vedle mě. Bylo by slyšet špendlík spadnout na zem. Nechtěla jsem zemřít. Ne teď. Ne tady. Ne touhle příčinou. Za dřevem a panty se ozvalo podivné švitoření a následný řev ještěrů. Jejich drápy cvakaly o kameny. Pode dveřmi prosvítalo zlatavé světlo a já díky tomu viděla, jak prochází kolem.

Další řev. Jeden nejspíš sklonil hlavu a očenichával tekutinu.

Švitořivá odpověď.

Monstra se otočila a bylo slyšet pouze jejich odbíhání. Až teď jsem si uvědomila, že vedle leží ten někdo. Moji snahu otočit hlavu zmařily dlouhé vlasy, které mi padaly jako těžké páchnoucí závěsy do obličeje.

,,Jsou pryč..." Proseklo ticho zašeptání a ten kluk se neslyšně zvedl a nabídl mi ruku, kterou jsem vděčně přijala.

,,Musíme se dostat pryč...." Pronesl.

,,Ale co ostatní a...."

,,Jsou mrtví."

,,To nevíš." Podařilo se mi odseknout, ale moje podvědomí protestovalo. Vědělo, že je to pravda.

,,Pojď. Ještě tady musí být, a jestli tady zůstaneme, najdou nás."

,,Ale kudy?"

,,Co já vim? Já tady nežiju." Bylo mu to celkem fuk. Nám oběma. Převažoval pud sebezáchovy. Instinkt zůstat naživu. A ten velel dostat se pryč.

,,Ale viděl jsem cestou sem zadní vchod. Budeš mě teď muset poslouchat."

,,Proč bych měla?"

,,Chceš přežít? Nic jiného ti nezbývá."

,,Dobře." Přiblížil se ke dveřím a otevřel. Vrzlo to a ruplo, jak se zrezivělé součástky musely proti své vůli pohybovat. On vylezl první a začal se plížit zády ke zdi. Konečně jsem ho zřetelně viděla na denním světle. Černé vlasy, šedé oči poseté stříbrnými tečkami, bledá kůže, vojenské kalhoty, černá mikina, vypracovaná postava. Šli jsme neslyšně asi tři ,,zatáčky". Pár vteřin....  Jenže pak se to celé zvrtlo v jediném okamžiku.... On nakoukl za roh zdi. Rázem ale hlavu vrátil nazpátek a zaklel. Začal rychle couvat, jenže před námi se objevili rovnou čtyři. Vylezli strašlivou rychlostí a byli jen pár zaječích skoků od nás.

,,Kurva...." Postavil se do popředí a dal přede mě paži v obranném gestu. Oni pomalu postupovali vpřed, my vzad. Vrčeli. Dívali se na nás. Mrkali. A já ztuhla. Nemohla nic dělat. On vytáhl ze zadní kapsy opasku kalhot zbraň a zamířil. Jeden ještěr měděné barvy se rychle rozeběhl a mohutným skokem překonal převrácený stůl. Vycenil zuby a připravil se k útoku. Další dva odběhli zadní chodbou a ten poslední se hnal za uklízečem, který odhodil koště a s křikem uháněl pryč od krvelačné bestie z nočních můr. Ozval se výstřel a ohlušující řev zraněného tvora. Ten klepal hlavou pár metrů od nás, až všude stříkala rudá krev z jeho prázdného očního důlku. Ani jsem nepostřehla, jak se mému ,,zachránci" mohlo podařit tak přesně a bezchybně trefit. Další výstřel.... Raptor, nebo co to vlastně bylo, zachrčel a zřítil se k zemi. Z boku mu stékaly potůčky krve a tvořily na zemi temnou kaluž. Jeho dech slábl, a když byl již hodně mělký, srdce netvora přestalo bít úplně.....

,,Je mrtvý...." Zašeptala jsem a podívala se klukovi přes rameno, abych měla lepší výhled na měděného ještěra.

,,Smrt je jenom začátek...." Zastrčil zbraň a odplivl si.

,,A teď dělej. Za chvíli jim dojde, že se něco stalo." Popadl mě za ruku a táhl chodbou k zadnímu východu, který vedl na zahradu. Konečně dveře. Byly to velká kovová deska, které se mu podařila lehce vykopnout. Zvláštní, já to zkoušela a nikdy se nepovedlo.... A pak mým hnědým očím došla další věc: Uprostřed zahrady stála bílá dodávka, ke které mě rázně táhl.

,,Sakra jsou tady!" Nakoukl mi přes rameno.

,,Mazej do auta. Ginger! Startuj!" Sevřel v ruce revolver a začal střílet. Rozeběhla jsem se, klopýtala. Nohy se mi třásly. Najednou se boční dveře otevřely a ven vyběhla modrooká holka v džínových kraťasech a černém tílku. Vlasy měla rovné a dlouhé pod lopatky.

,,Naskoč!" Kývla hlavou směrem k pochmurnému interiéru. Sáhla někam do palubní desky a vytáhla pistoli.

,,Rene! Nedělej hrdinu!" Zakřičela a zamířila na šedé zvíře se zelenýma očima. Já mezitím nasedla. Ten kluk - Ren - couval a snažil se udržet dvojnožce v šachu. Trochu to připomínalo koňskou drezuru.

,,Ginger nastartuj!" Hnědovláska se přese mě jedním skokem dostala, otočila klíčkem v zapalování, zařadila pár páček a šlápla na pedál. Kola se divoce roztočila.

,,Rene!" Střelec se rozeběhl a za pomalejší jízdy skočil do vozu ladnou šipku. Zabouchla jsem dveře, jakmile se ocitl uvnitř.

,,Sakra Ginger bacha!" Vzal za volant a prudce s ním zatočil.

,,Promiň, nechceš si to vzít?" Prohodila a řízení mu s nadsázkou přenechala. Podíval se do zpětného zrcátka.

,,Jsou za námi."

,,Mám je sejmout?"

,,Posluž si...." Pokrčil rameny. Ginger se usmála, přelezla řadu sedadel a rozbitým zadním oknem dodávky začala střílet za pomocí velké černé brokovnice.

,,Zabije je?" Třásl se mi hlas.

,,Ne. Na to by u nich musela stát v klidu, ale brokovnice jim dá šok, takže zpomalí." Výstřel. Přikrčila jsem se v sedadle z pravé kůže a nechala se pohltit podivným pocitem a vůní citronové voničky.

,,Mimochodem já jsem Ren. A tohle je Ginger."

,,Vždy k službám!" Ozvalo se zezadu.

,,To mi došlo." Založila jsem si ruce na prsou, jak mi byla zima, a odfoukla si z čela neposlušný pramínek vlasů.

,,Promiň, ale roztrhali by tě."

,,A nebo hůř!" Další rána a Ginger se ocitla na místě po mojí pravé straně.

,,Hotovo." Pronesla rozhodně.

,,Kdo vůbec jste?" Nevydržela jsem to.

,,Přežívající. Tyhle příšery se tady neznámo odkud objevily a terorizují úplně všechno."

,,Nedají se zastavit?"

,,Jejich jediné citlivé místo je oko a břicho. A do toho se těžko trefuje. Největší problém je ale to, že o nich nikdo neví. Nikdo jim totiž neuteče. A nikdo o tom nemůže dát informace nebo zprávu."

,,Takže....."

,,Tohle město bude do zítra prázdné a plné mrtvých těl." Při těch slovech mi naskočila husí kůže.

,,Co jsi myslel tím, co jsi řekl v sirotčinci? To: smrt je jenom začátek?"

,,Bude umírat čím dál víc lidí. A jednou možná budou vládnout planetě oni...."