"Au," zamumlala zastřeně a instinktivně chtěla zvednout ruku a bolavé místo na zadní části ohmatat, ale sotva se o to pokusila, zápěstím jí projela prudká bolest. 

 Zamrkala a snažila se přimět zjistit, proč má tak těžké ruce.

Po několika hlubokých nadechnutích se jí pohled rozjasnil a dokázala v přítmí rozeznat své zkřížené ruce. Rachot tlustých řetězů ji napověděl, že tohle není jenom kocovina, ze které se probírá kdesi v podzemí, ale opravdový průšvih. Prakticky vzápětí, co nadzvedla hlavu, jí levou tváří projela ostrá bolest. 

Koutkem oka zahlédla na podlaze Lucy, jak se svázaná válí v bezvědomí na zemi; tvář měla přikrytou vlasy, ale přesto v jejím ztuhlém bezvládném tělu byla cítit bolest.

Isabella zamžourala do náhlého světla a zastřeně rozeznala několik mohutných postav, které ji v půlkruhu obklopovaly: muž, který ji uhodil, se k ní sklonil tak blízko, až je dělilo několik palců. Snažila se co nejvíce zaklonit, aby se dostala dál od jeho zkyslého, čpavého dechu, který páchl po víně, ale byla pevně připoutána k židli u kotníků a v ohbí loktů.

Nenápadně se snažila vyprostit z pout, ale tuhý provaz ji držel upoutanou k chatrné dřevěné židli tak pevně, až se jí zarýval do masa.

Hrubou rukou ji prudce otočil hlavu ke své tváři a věnoval ji zlostně pobavený a přesto nějakým způsobem povědomý úsměv. Isabelle trvalo několik vteřin, než dokázala na jeho tvář zaostřit dost dlouho na to, aby rozeznala jeho rysy.

Vydechla a přestala se snažit dostat z pout. "Marcus?"

***

Pytel, který ji přetáhli přes hlavu, páchl jako zatuchlá sláma.

Ihned, jak ucítila v blízkosti své tváře hrubou pytlovinu, začala bojovat, ale tentokrát s menší silou. Její odpor byl záhy potlačen prudkou ranou do břicha a zataháním za vlasy. 

Celé tělo cítila s tepající bolestí v každičkém svalu, kosti a žíle. Pud jí říkal, že musí mít zlomených několik kostí, rozdrcených a zpřelámaných, ale koutek rozumu, co jí ještě zbyl, jí říkal, že má maximálně dvě naražená žebra a několik modřin. 

Kdesi vlevo zaslechla Lucino vzteklé syčení, ale více než zlost v něm bylo slyšet vyčerpání, které Isabella cítila sama; když Isabella zahlédla Marcusův obličej, jak spokojeně pozoruje jejich bolest, promítla se jí před očima Maxova zasmušilá tvář, jak ji vážným hlasem upozorňuje, že Marcus nikdy nezapomene na jejich útěk a jednou se jim pomstí.

Skoro by se rozesmála, kdyby to tak nebolelo.

Do té doby, než ji odvázali ze židle, vytáhli ji na chatrné nohy a přetáhli ji přes hlavu odporný pytel. Stále se svázanýma rukama ji táhli dál, až špičkou boty zakopla o schod, jen tak tak dokázala vyrovnat pád a začít stoupat nahoru po schodišti. Nedaleko za sebou slyšela šoupání Luciných bot na kamenných schodech a skoro se uklidnila, že ať je čeká cokoli, půjdou do toho společně. 

Vzápětí se za tu myšlenku pokárala. Je slabošské chtít jít na smrt s nejlepší kamarádkou, jen aby nemusela smrti nemusela čelit sama.

Sotva se nechala ukolébat plynulostí a stejnorodostí stoupání, šlápla do prázdna a znovu se zapotácela. Hrubá ruka bez těla, která ji svírala paži, ji s trhnutím zvedla zpátky na nohy a táhla ji dopředu.

O pár chvil později ucítila na tváři suchý vzduch Spáleniště a pod nohama ucítila horký písek. Instinktivně se snažila rozhlédnout, ale docílila jen toho, že se jí škrábovitá látka pytle otřela o zpola uzavřenou ránu na tváři.

Cukla bolestí ve chvíli, kdy ji někdo zvedl do vzduchu a přehodil si ji přes široké rameno. Podle překvapeného vyjeknutí poznala, že kdosi jiný udělal to samé s Lucy; ucítila pod sebou pevné tělo a vtom se začalo pohybovat pravidelným, kolébavým krokem.

Vydechla vzduch, který mimoděk zadržela a svěsila hlavu dolů.

***

"Bello!" Isabella zabručela a víčka se jí zachvěla. "No tak, probuď se!"

Zhluboka se nadechla a na několik vteřin zadržela dech. S výdechem se donutila otevřít oči a vzápětí je zase zavřela před oslnivým světlem žárovky, visící ze stropu. Skryla tvář do dlaní a schoulila se do polohy plodu.

Zamrkala a snažila se zvyknout na nenadálý jas.

"Lucy?" Zamumlala Isabella skrze prsty a otočila se na záda. 

Nadzvedla těžkou hlavu a uviděla Lucy, jak se krčí v koutě se svázanými zápěstími a kotníky. Podařilo se jí vzepřít se na lokty, ale jakmile to udělala, žaludek se jí zkroutil v kyselý uzel a Isabella vzápětí na podlahu vydávila shluk kyselých šťáv.

"Do hajzlu," zašeptala Isabella zničeně a pokusila se se slinami vyplivnout pachuť v ústech, ale jen tím vyvolala záchvat suchého kašle. Skoro poslepu se po čtyřech vydala směrem k Lucy a ztuhlými prsty ji rozvázala pouta na rukou.

Zhluboka se nadechla a stiskla si spánky, aby přemohla tepající bolest.

"Jak sme se dostali do spárů Marcusovi?" Zeptala se pomalu Isabella, dbajíc na pečlivou výslovnost všech slov, aby ji Lucy rozuměla.

"Dostali nás prakticky hned, jak jsme vylezly z toho hračkářství," řekla unaveně Lucy a opatrně se protáhla. "Praštili nás do hlavy a bum..."

"Super," vydechla Isabella a pomalu se rozhlédla. "Kde to jsme?" Vydala ze sebe chraplavě a unaveně zavřela oči. 

Cítila, jak ji po páteři stéká studená kapka potu a lechtá ji na kůži.

"Nevím," hlesla Lucy zatímco bojovala s provazem, který ji držel kotníky. "Nesli nás dost daleko, několikrát sme se zastavovali a pak se s někým bavili, ale nedokázala sem poznat o čem... A pak nás odnesli někam dovnitř a hodili nás sem."

Isabelle dělalo problém oddělit od sebe Lucina jednotlivá slova, ale pochopila z toho, že nemají tušení, kde se nachází, ale každopádně jsou ve velkém problému. Skoro se chtěla zeptat Lucy, jestli se podívala po nějaké možnosti úniku, ale vzhledem k Marcusově zkušenosti by to asi byla jen zbytečná naděje.

Marcus už podruhý takovou chybu neudělá, pomyslela si Isabella zastřeně a pohodlněji se natáhla na podlahu.

Ať už je čeká cokoli, chce na to být připravená.

***

Když se podruhé probudila, cítila se lépe.

Tělo měla po spánku trochu rozbolavělé, ale dokázala se posadit bez toho, aniž by se vyzvracela, což byl poměrně velký úspěch. S pomyšlením na předchozí nevolnost se rozhlédla kolem, ale ve vzduchu se vznášelo vtíravé aroma desinfekčního prostředku s citrónovou vůní.

Ohlédla se na Lucy, ale ta nikde nebyla.

Očima prolétla celý pokoj, ale mezi třemi stěnami nebylo kam se schovat. Na místě, kde předtím byla, se ve světle žárovky leskla zaschlá krev.

Isabella se s trochou úsilí zvedla na nohy a opatrným krokem se vydala prozkoumat celou místnost vymalovanou na světle šedou barvu. Omítka se na několika místech odloupávala, ale jinak bylo její vězení skoro čisté.

Obezřetně popošla ke stěně z mříží. Kovové tyče byly tlusté tak akorát na to, aby je mohla stisknout do dlaně. Přitiskla se těsně k mříži a rozhlédla se po dlouhé chodbě. 

Všechny cely byly prázdné: vypadalo to, jako by tu byla jen ona. 

Kromě mřížoví tu nebylo zhola nic zajímavého kromě kovového stolu, pevně přivrtaného k zemi. Byl natěsnaný přímo k rohu místnosti a nebyla u něj žádná židle. Na něm byl položený talíř plný polévky a jedna lžíce.

Opatrně popošla ke stolu a popadla lžíci, vyrobené z levného, měkkého hliníku, ale s trochou zručnosti by se rukojeť dala díky stěně z omítky zaostřit do špičky a použít jako účinná zbraň.

A i špatná zbraň je lepší než žádná, broukla si pro sebe Isabella.