"Páni," vyklouzlo Lucy ohromeně, když před ni Isabella slavnostně postavila lahev whisky, kterou sebrala na Sklizni. Na Spáleništi se v různých putykách pálila vlastní kořalka, ale s lahví pravé whisky se to nedalo srovnat.

Skoro až v nábožném tichu zíraly na lahev, než se k ní Isabella naklonila a laškovně nadhodila: "Tak ji otevřem, ne?"

Lucy se na ni ušklíbla. "Jako na šťastný shledání?"

Isabella ji škleb vrátila. "Třeba jako na to, že jsme obě naživu." Lucy se zasmála. "Zrovna teď." Chvíli bojovala s korkem, až se s tichým lupnutím nechal vytáhnout z hrdla.

"S tím se nedá než souhlasit. Normálně bych asi čekala na lepší příležitost, ale tady na Spáleništi sem se mimo jiný naučila, že lepší příležitosti se už nemusíš dočkat."

Isabella si odhrnula vlasy z tváře a přikývla. "Jo, vím jak to myslíš. Mohla by to bejt poslední příležitost," zabručela nevýrazně.

Pečlivě nalila whisky do dvou otlučených porcelánových hrníčků, které našly ve skříni bytu, kam se pro dnešní zvláštní příležitost vloupaly a vrazila korek zpátky do lahve. Přistrčila k ní hrníček a sama si jeden vzala. Významně si odkašlala a pozvedla hrnek s kočkami vzhůru k přípitku.

Lucy se uculila a napodobila ji.

"Takže..." Začala Isabella slavnostně. "Připíjím na to, jaká si mrcha," Lucy se pyšně zazubila, "a na to, že jsme to doteď přežily celkem ve zdraví." Zašklebila se a pudově si promnula levé rameno, ve kterém ji čas od času trochu škubalo. "Ehm, ehm... Připíjím na nás," dokončila hlasitě a cinkla hrnkem o ten Lucin.

"Počkej, počkej... Taky mám připitek, vogo," zarazila ji rychle Lucy, když už si Isabella zvedala hrníček k ústům a také si odkašlala. "Nikdy jsem tě neměla ráda," řekla vážným hlasem.

"To začíná povzbudivě," přerušila ji Isabella a nadzvedla obočí.

Lucy se na ni přísně podívala. "Nepřerušuj, Morganová."

Isabella sebou cukla. Své příjmení neslyšela tak dlouho, až skoro zapomněla, že nějaké má. Příliš ji spojovalo s rodinou a připomínalo jí, že už žádnou nemá. 

Lucy její záškub viditelně přehlížela a s úšklebkem pokračovala: "Tak teď jsem skončila."

"To bylo všechno?" Zeptala se Isabella nechápavě a přátelsky ji kopla do holeně pod nízkým stolkem. "Že mě nemáš ráda?"

"Nikdy jsem tě neměla ráda," zopakovala Lucy. "Pořád tě nemám ráda," dodala jízlivě a vyzývavě se na ni usmívala. 

Isabella na ni vyplázla jazyk a znovu pozvedla hrnek. 

"Tak na nás a na ZLOSIN, že nám zařídil takovej skvělej kurz přežití," zahlaholila Lucy. 

"Na nás," zopakovala Isabella a s třesknutím o sebe cinkly hrnky. Zároveň je zvedly k ústům a mohutně si lokly. Jako první si odkašlala Isabella, když cítila, jak ji whisky teče krkem a nechává za sebou ohnivou stopu.

"To je síla," vyrazila ze sebe Lucy a otřela si slzy z tváře.

***

Stačilo několik dalších skleniček a za hodinu zpola ležely a seděly na starém rozvrzaném gauči a vzájemně se o sebe opíraly. Isabelle se pomalu klížily oči a hrnek si zvedala k ústům více méně ze setrvačnosti.

"Pamatuješ, jak sme nachytaly Minha s Dotty v kumbále?" Vyhrkla najednou zničehonic Lucy a nepřítomně se na Isabellu zadívala. Ta s mírným úsměvem přikývla, ale nechápala, proč to zrovna teď vytahuje.

"Přísahám bohu, tehdy zčervenal jako čepice Santa Clause," uchechtla se Isabella a přivřela oči.

Ne, Lucy. Nedělej to, pomyslela si zoufale v duchu a nalila si zbytek hrníčku do úst. Několik vteřin převalovala ostrou chuť v ústech, až se jí do očí nahrnuly slzy a polkla.

"Ale ty a Newt..."

"Nezačínej," zavrčela na ni Isabella příkřeji, než chtěla. Aby zmírnila dopad svých slov, smutně si povzdechla. Lucy tiše přijala její odmítnutí a zmlkla, ale v Isabelle už jen letmá zmínka o Newtovi probudila nechtěné vzpomínky.

"Mysleli jsme si, že nám patří svět..." zašeptala Isabella a cítila, jak ji něco tlačí na zadní stranu očí - neklamný znak toho, že se blíží pláč. "By jedinej, kdo mi stačil v šachách. Když jsme se chtěli sejít, nechávali jsme si figurky a na podstavec jsme ve zkratkách podle šachového pole psali místo a čas," Isabella se slabě uchechtla. "Fakt nenápadný..."

Chvíli zůstaly v tichu, až se Lucy s heknutím nahnula a nalila jim do hrnků zbytek whisky, který se válel na dně. 

Prázdnou lahev Lucy shodila na měkký koberec.

"Zajímalo by mě, jak se maj v labyrintech," zamumlala Isabella, aniž by si uvědomila, že promluvila nahlas.

Lucy slabě přikývla a hlava se jí svezla na Isabellino zraněné rameno. "Newt v pohodě," dostala ze sebe nesrozumitelně. "Zvládne to." Isabella se na ni nechápavě podívala a zhluboka se napila whisky, aby přehlušila pocit v hrudi, který podezřele připomínal přicházející pláč.

"Myslela jsem spíš na svoje sourozence," ušklíbla se slabě a několikrát naprázdno polkla.

Lucy se uchechtla. "Jasně."

"Ty se o Minha nebojíš?" Broukla Isabella a položila si hlavu na Lucino temeno. Trochu překvapeně si uvědomila, jaký vliv na ni má větší množství alkoholu. Byla si jistá, že za střízliva by se téhle otázka zdaleka vyhnula. I v opilosti se v ní vzedmul trochu provinilý pocit a doufala, že Lucy její otázku přeslechla.

"Jasně, že jo," zašeptala nakonec. "Ale nenechávám se tím tak sešrotovat jako ty," dodala trochu s výtkou. Isabella zvedla hlavu a náhle si s nepříjemným pocitem uvědomila váhu svého těla a oslabené reflexy.

"Úplně z tebe čiší strach o Newta, ale neuvědomuješ si, že on si tě nepamatuje a měla by ses bát spíš o sebe, o nás všechny, který sem poslal ZLOSIN zemřít." Lucy mluvila klidným, netečným hlasem, ale Isabella se cítila, jako by ji každé slovo do srdce zatloukalo další hřebík. 

"Myslíš si, že si tu bolest zasloužíš a snažíš se sama sebe přesvědčit, že to celý nic neznamenalo, ale jen se tím mučíš," zamumlala Lucy a rozmrkala únavu. "Byla si s ním šťastná. Vzpomínej na to, co ste zažili, ne na to, že už ho možná neuvidíš."

Lucy zvedla hlavu a s očima zastřenýma alkoholem na ni zamžourala. "Myslíš si, že tu bolest zvládneš, ale nikdo není tak silnej, aby to dlouho vydržel, Isabello. 

Ani ty ne."