Jednou ve ZLOSINu cvičila na kladině a noha jí sklouzla dolů; přetočila se ve vzduchu a spadla zády na podlahu. Pád ji vyrazil z plic veškerý vzduch a ona na okamžik nemohla vydechnout, ani se nadechnout, protože měla plíce v jednom ohni.

Teď se ten pocit vrátil, panika a strach, co jí projel tělem jako elektrický šok a srazil ji na kolena rovnou do kluzké a teplé louže krve. Zabořila ruce do bahna a zhluboka se nadechovala nosem, aby jí krev nenatekla do úst.

Otřásla se odporem a odolala touze se beznadějně otřít.

Naposledy se zhluboka nadechla a ovládla své tělo, aby ji poslouchalo. Rychlým pohybem si strhla batoh ze zad. 

Zjisti, kde je sever, napomenula se v duchu přísně a s trhnutím rozevřela vak. Krev jí stékala po tváři a máčela čisté oblečení, konzervy a vybavení, ale Isabella hledala jen kompas. Ale kapsa, kde měl být, byla prázdná.

Samozřejmě. 

Protáhla třesoucí se ruce popruhy a mezitím se rozhlížela kolem sebe ve snaze najít hory, nebo plochou pláň Spáleniště, ale ve tmě a hustém dešti neviděla nic, takže se nemohla podle ničeho zorientovat. Snažila se alespoň najít dům, který zkoušela otevřít, ale ve tmě se všechny zdály úplně stejné.

Protože byly úplně stejné.

Rukou si setřela krev z obličeje a vrávoravě se postavila. 

Zavřela oči a otočila se směrem, kterým si myslela, že přišla; pomalým krokem postupovala pořád kupředu s hlavou skloněnou. Každý krok jako by jí bral o více síly, až najednou uslyšela dunění stovek těžkých bot na bahnité zemi. Z posledních sil zvedla hlavu a přímo před sebou zahlédla několik řad černých postav s loučemi v rukou.

"Kdo jste?" Zamumlala Isabella, ale nemyslela si, že ji přes déšť uslyší. 

Jejich velitel se k ní sklonil a lehce jí prsty v tlusté rukavici přejel po tváři. "Tvá smrt," odpověděl zastřeným hlasem a silně ji udeřil do hlavy.

***

"Nic jsme nenašli, pane," řekl hlasitě a srazil podpatky k sobě po vojenském způsobu. James pevně zatnul ruce v pěst a odvrátil se, aby nedal najevo své podráždění. Věděl, že vyslat na sledování Berta a Ritu bylo riskantní, ale doufal, že tu dívku udrží pod kontrolou, ale teď nebyla nikde k nalezení.

"Hledejte dál," odvětil bezvýrazně. "Nemohla se jen tak vypařit ve vzduchu. Vezmi si dva sebou a jděte..."

Přerušilo ho ostré zaklepání na dveře a vzápětí se dovnitř vhrnul jeden z mladších členů Rudých šátků s červenou tváří. Očividně nesl dobré zprávy, tak mu James netrpělivě pokynul, aby pokračoval.

"Našli jsme její přátele, pane," řekl rozjařeně a ustoupil ze dveří, aby mohli vstoupit další Rudé šátky se zajatci. 

James se vytáhl do výšky a dovolil si pocítit trochu radosti, když dovnitř vtáhli mladou Afroameričanku s rozzlobeným výrazem ve tváři a roubíkem a tmavovlasého chlapce s modrýma očima.

***

Když se Isabella probudila, déšť se utlumil do slabého mrholení, ale stejně ji nepříjemně škrábal v očích, když se dívala na temné nebe. 

Zavřela oči a otočila se na bok, aby překonala nevolnost z toho, že na ni prší krev, když celé její tělo ztuhlo. Pevně si přitiskla dlaň na ústa, protože cítila žluč, jak se jí dere do krku. I v té tmě dokázala rozpoznat, kde leží. Nebo spíše na čem leží.

Všude kolem ní byla mrtvá těla.

Stále s přikrytou pusou hlasitě zasténala a snažila se zvednout do nejrychleji a zároveň tak, aby se jich příliš nedotýkala. Vyprostila nohy zpod těžké mrtvoly a postavila se, aby měla výhled. V tu chvíli nemohla zadržet nevolnost a hluboce se předklonila, zatímco se dávila. Pevně zavřela oči, aby nic neviděla, ale nemohla necítit všechno kolem sebe.

Vyschlé koryto řeky v Sekci B bylo celé plné mrtvol. Vypadalo to jako nějaký odporný masový hrob, který postupně plnila krvavá voda.

Brzy tu bude znovu řeka, pomyslela si bezvýrazně, když sledovala, jak déšť znovu sílí a první těla začínají plavat na hladině rudé vody.

Vzpomněla si, jak moc milovala velkou ohmatanou knihu řecké mytologie v ZLOSINecké knihovně. 

Oni to ví, vytanulo jí na mysl malátně. Vytvořili mi z pekla mé vlastní podsvětí s řekou Styx.

Těla, na kterých stála, najednou strhl proud a ji srazil do řeky krve. S hlučným cákáním se udržela na hladině dost dlouho, aby se chytila první věci, která ji přišla pod ruku. Pevně zatnula zuby a zavřela oči, zatímco ji proud táhl pořád dál klidným, rovnoměrným tempem.

"Ty jsi můj Cháron," broukla tiše k mrtvému tělu, kterého se držela. "Můj převozník... který mě doveze k soudu, který rozhodne o mém osudu."

Musela se ho chytit pevněji, protože několikrát ji proud posunul dolů, až se potopila pod hladinu, ale vždycky se jí podařilo vytáhnout nahoru, aniž by se napila. 

Svět se změnil v klapot řeky, která ji dál nesla, až najednou ticho prolomilo zuřivé psí zaštěkání. Isabella se povytáhla nad hladinu a podívala se na břeh řeky, kde byl na tlustém řetězu přivázaný pes.

Pes se třemi hlavami.

"To je Kerberos," zašeptala a znovu se sesunula dolů, až měla nad hladinou jen hlavu. "Střeží vstup do podsvětí." Koutkem přivřeného oka zahlédla konec své cesty, který byl zablokovaný masou mrtvých těl, až vytvořil přehradu.

A za ní byla nicota.

Náhle se v Isabelle něco vzedmulo. Kousek síly, odvaha. Odstrčila se od mrtvého převozníka a chvíli se nechala unášet proudem, až sebrala sílu na odkopnutí. 

Nemůže to být tak těžké, přesvědčovala se v duchu, když se chytala těl a s jejich odstrkáváním se dostávala stále blíž ke stěně. Postupovala šikmě dolů, ale příliš pomalu, takže se zastavila o přehradu těl sotva dva yardy od stěny. Opatrně tahala za ruce, nohy, ramena mrtvých lidí a postrkovala se stále kupředu, ale každou chvíli se na přehradu dostalo více těl, pod jejichž vahou se hráz pomalu začala posouvat.

Konečně se dostala ke stěně.

Byla vytvořená z cihel, ale malta, která je držela pohromady, se drolila, takže cihly vytvářely jakési kolmé schodiště. Isabella zasunula prsty do jedné z škvír a vytáhla se o pár stop nad hladinu. Špičku boty zarazila do druhé a tak pokračovala, ale když po několika minutách výstupu vzhlédla, vrchol koryta byl stále stejně daleko, i když už byla polovinou těla nad hladinou.

Když sahala po dalším úchytu, hráz se protrhla.

Viděla, jak mrtvá těla mizí ve tmě a proud řeky zesílil. Vykřikla a nehty zabořila do zbytků cihel. Snažila se ze všech sil vytáhnout nohu z řeky, ale nemohla najít mezeru, kam by špičku vložila. Cítila, jak jí prsty sklouzávají dolů, zatímco jí po kloubech prstů stéká její vlastní krev.

Skoro se úlevou pustila, když se jí podařilo vytáhnout nohu z řeky krve a chytit se o něco výše. Natáhla ruku, aby se zachytila, ale v tom se na černém nebi vyrýsovala silueta trojhlavého psa.

Vykřikla a za konečky prstů se chytila okraje.

Kerberos jí štěkl do obličeje, až ucítila jeho vlhký dech. Zavřela oči a snažila se vytáhnout, ale v tom ucítila obrovskou bolest v levém rameni. Zaječela bolestí a konečky prstů jí sklouzly. Jedna z hlav Kerbera se na ni usmála skoro lidským úsměvem a na okamžik se změnila v masku Luciny tváře, staženou strachem.

Najednou jí rameno zasáhla nová vlna bolesti.

Isabella vzlykala bolestí a pustila se i druhou rukou. Padala zády dolů do krvavé řeky plné těl vstříc nicotě, když uslyšela Lucin hlas, jak křičí její jméno a všechno zčernalo.