"Ztratili?" Zopakoval nevěřícně James. "Jak to myslíte, že jste ji ztratili?"

Rita si uraženě založila ruce na prsou, ale nic neřekla.

James rozčileně přecházel se založenýma rukama za zády po místnosti a usilovně přemýšlel. Nakonec se k nim obrátil. "Tak od začátku. Jak se to stalo?"

O několik hodin dříve...

Isabella se probudila kvůli bolesti hlavy.

Poslední dobou se stalo skoro rutinou, že skoro každé ráno trpěla migrénou. Uvažovala nad tím, že by si sehnala zásoby konzerv a morfia a zavřela se někam na dno skříně jako vždycky, když se ve ZLOSINu chtěla před něčím, nebo někým schovat. Vydrželo ji to až do pozdního věku, nějak do patnácti, než musela dospět.

Děti na Spáleništi umírají.

Zatímco ležela na zádech, zhluboka se nadechovala nosem a vydechovala ústy, aby zklidnila nastupující záchvat pláče. Kdyby tady byla Lucy a viděla ji, žertovala by, že je Isabella těhotná a proto trpí takovými neustávajícími změnami nálad.

Ale ona tady nebyla.

Najednou se Isabella prudce vymrštila do sedu.

Svého výbuchu litovala prakticky ihned, jak před dvěma měsíci vyskočila z okna, ale hrdost ji nedovolila se tam hned vrátit a prosit o odpuštění. Když se tam nenápadně objevila o pár hodin později, všichni už byli pryč.

A Isabella byla sama, jak si to od začátku přála.

Teď jí to zhořklo v ústech. Zhluboka se nadechla a ovládla bodavou bolest v lebce. Najdu ji a omluvím se, slíbila si. Nedokážu být sama. Jsem slabá, jsem k ničemu, ale prostě to nedokážu.

Rychle si sesbírala věci a hodila si batoh na záda. Odhodlaně se postavila, setřela si několik slz z tváře a vyrazila ven na ulici. Brzo se na Spáleništi naučila vnímat čas podle slunce, protože její hodinky ze ZLOSINu se rozbily během prvních pár týdnů.

Odhadovala to na jedenáct hodin dopoledne.

Když stanula na ulici, její odhodlání začalo pohasínat: neměla tušení, kde začít hledat. Očima rychle zalétla k protější budově.

Měla bych jim nechat čas se probudit, aby se mnou mohli držet tempo, pomyslela si škodolibě Isabella a pomalu vykročila směrem na západ k Tržišti. Koneckonců, nebudou pak před Jamesem vypadat tak neschopně, když mě ztratí mezi lidmi.

Po půl hodině vycházkové chůze trochu přidala do kroku, jako by se najednou utvrdila v cíli své cesty, čímž potvrdila své váhání, když vyšla z budovy, kde spala.

Teď už musí vědět, že mám v plánu něco jinýho, než obvyklý toulání městem, pomyslela si zamyšleně. Pokud ovšem jako stopaři za něco stojí, což dokázali už dřív.

Svého dvojitého stínu si všimla po druhém týdnu, kdy se odpojila od ostatních, když se podruhé chystala na sklizeň. Nebyla si jistá, kdy přesně James poslal Ritu a Berta, aby ji sledovali. Možná hned po tom, co vyšla z jejich základny, jak by to alespoň udělala ona.

Nevěděla však přesný důvod. Jasně jí řekl, že v ní vidí potenciál a rád by ji přijal mezi Rudé šátky. Věřila mu, že to myslí vážně, ale snaha udržet ji naživu byla podezřelá.

Že by o ni až tak moc stál?

Využila toho, že proti ní šlo několik raplů a jakoby náhodou do nich vrazila ramenem a setrvačností se otočila dozadu.

Nenápadně se usmála. Takže tohle tempo zvládají. Doufám, že Rita u sebe má tu svou směšnou velkou pušku, se kterou se jí jistě bude špatně běhat, pomyslela si s úsměvem, když se rozeběhla ulicí a stálým tempem utíkala až k Tržišti.

***

"Zbláznila se, koza jedna americká?" Zasupěla Rita, když ji podruhé do stehna praštila její vlastní puška.

Bert se ušklíbl. Na okamžik to vypadalo, že se Isabelliny oči zastavily na místě, kde se krčili, ale byl to jen mžik. "Nejspíš ji vyděsil ten rapl," usoudil nakonec.

"Každopádně běží na Tržiště," odvětila Rita. "Tak si nadběhnem?"

Bert zavrtěl hlavou, ale nijak to nerozvedl. Nechtěl Ritě hned říkat, že má nejasné podezření, že o jejich stopovací akci ví. Nehodlal riskovat, že má pravdu a dorazit na Tržiště s tím, že cestou někam uhnula a ztratila se jim.

Přestože s ní dost dobře udržovali tempo, na Tržiště dorazili o několik minut poté, co se jim na okamžik ztratila. Když nenápadně zastavili a nahlédli za roh, našli ji jak zády k nim stojí před vstupem na Trh.

Skoro jako by na nás čekala, pomyslel si Bert hloubavě a jeho podezření zesílilo. Teď už si byl skoro jistý, že o nich ví a teď se jim vysmívá. Pokynul Ritě, aby se k ní přiblížili a drželi se jí pevně za zády, když zrovna vkročila do hustého davu u Mášina varného krámku.

Drželi se jí, když prohodila pár slov s bledou Mášou a pár raply, co stáli kolem. Potom obešla pomalým krokem prakticky celé náměstí a jako by naschvál protahovala prohlížení zboží a smlouvání, ale nikde si nic nekoupila. Bert si dával opravdu velký pozor, jestli se někdy náhodně ohlédne a prozradí ji to, ale neudělala to ani bezděčně. V davu totiž nebyl důvod se ohlížet, pokud někdo neměl podezření na pronásledování.

Buď se dokonale ovládá, usoudil Bert, nebo o nás opravdu neví.

Zrovna stála u stánku, který fungoval něco jako vetešnictví s všelijakými krámy, jako šperky, velkým oválným zrcadlem ve zlaceném rámu, zdobnými truhlicemi a malovaným porcelánem. Zatímco se naprosto ledabyle upravovala v zrcadle, Bert uvěřil, že o nich nemá tušení.

Ale potom se najednou otočila a neomylně mu pohlédla do očí, jako by naprosto jistě věděla, kde v davu se nachází. Drze se na něj usmála, zatímco rty naznačila dvě slova.

A Bert věděl přesně, co mu říká.

"Ahoj, Berte."

O hodinu a půl později...

"Zrcadlo," konstatoval klidně James. "Viděla tě v zrcadle."

Bert pevně sevřel rty.

Neřekl mu, že měl podezření na prozrazení už od rána, ale věděl, že to na něm James poznal. "Takže potom, co tě pozdravila," řekl pomalu, jako by si to chtěl ujasnit, "vám prostě zmizela v davu."

Rita byla otrávená, protože stejně jako James dokázala v Bertovi číst jako v otevřené knize. Měla mu za zlé, že jí nic neřekl, protože byla přesvědčená, že by si ji nenechala vyklouznout mezi prsty.

Amerika bude asi důležitější, než jsem si myslela, uznala neochotně, když sledovala, jak James podrážděně chodí sem a tam a hledá řešení.

"Je půl třetí odpoledne. Ztratili jste ji někdy kolem jedný, že?" Nečekal, až mu odpoví a s pohledem upřeným na hodinky pokračoval. "Pošlu na Trh nějaký lidi. Poptají se, zatímco ostatní propátraj město. Hodina a půl... Nemohla odejít daleko. Nejspíš hledá své přátele," odmlčel se a zadíval se na ně.

"A vy dva... Vy půjdete za nimi a zůstanete u nich, dokud se neobjeví, nebo vám nedám jiné rozkazy."