Antiopa byla přesvědčená, že Isabella spí vedle v pokoji, když držela hlídku u umírající Lucy, ale ona právě nerozhodně stála pár yardů před hlavním vchodem do nemocnice.

"Nemůžeme tam vlézt předním vchodem. Nejsme amatéři," zamumlala a koutkem oka postřehla, jak se na ni nechápavě podívali. "No dobře, jsme amatéři, ale nemusíme to dávat na obdiv."

Tera trvala na tom, že na masivní řetěz s dvojitým zámkem přidělá jednu ze svých bomb, co by roztrhla vchod budovy na díru, kterou by dovnitř mohli vjet v dvoupatrovém autobuse; Jack by nejradši jako veverka vyšplhal do nějakého okna a vpadl by rovnou do tlupy naštvaných raplů.

Isabella místo toho pokračovala podél stěny.

Tlustá Máša se sem dostala ještě než bylo město vyklizeno a prohlášeno za karanténní oblast. Dříve právě v této nemocnici pracovala jako zdravotní sestra a když se uzavřela, měla dostatek duchaplnosti, aby ukradla klíče k laboratoři, operačnímu sálu a skladu.

Isabella jednu z kopií klíče od skladu měla pečlivě zavěšenou na krku pod vrstvou oblečení; nepochybovala o tom, že si Tlustá Máša udělala klíčů několik, aby ji netrápila ztráta jednoho z nich, kdyby se ven z nemocnice už nedostali.

Po několika yardech Isabella našla okno, které bylo pootevřené.

Máša si přála, aby se z tohohle výletu vrátili i s tím, co chtěla, jinak by se neobtěžovala dávat jim klíč a mapu, ale Isabella jí i přesto nevěřila. Možná jen chtěla upozornit na svou moc, že dokáže zařídit, aby bylo okno, jehož polohu jí vyznačila na mapě, bylo v nemocnici vzdálené přes celé město otevřené.

Otevřené zevnitř, uvědomila si nevrle Isabella.

Přední dveře nikdo nevyužil celé roky a Tlustá Máša s potuleným úsměvem přísahala, že jiná cesta dovnitř neexistuje; někde uvnitř bude někdo, komu dává rozkazy, nebo někdo, kdo se dokáže dostat dovnitř a ven bez toho, aby ho odepsaní raplové snědli zaživa.

Dovnitř se opravdu dostali snadno, jak slíbila, ale problém nastal, když se dostali do místnosti, která měla uzamčené dveře.

Najednou se v ní vzedmul vztek.

Lucy někde umírá a ona nerozhodně zírá na chatrné dveřené dveře. Ve zlomku vteřiny ji popadla touha je vyrazit z pantů a setkat se s každým, kdo by se to rozhodl jít zkontrolovat, ale silou vůle se uklidnila a pokynula Teře, aby je potichu otevřela. 

Po pár minutách se dveře s tichým cvaknutím otevřely a oni se dostali na širokou, silně osvětlenou chodbu. To bylo neklamné znamení lidské přítomnosti. Všechny okna zvenku byla temná a prázdná, aby se v nich neobjevovaly stíny lidských postav, ale chodba byla jasná jako za denního dne.

Někoho jiného by možná umělé světlo oslepilo, ale oni vyrůstali ve ZLOSINu, takže pro ně bylo toho osvětlení přirozenější než sluneční svit.

Isabella trvala na tom, že to nesmí jít tou nejrychlejší cestou. 

Někdo tady je a ví, kudy sem přišli a kam jdou. Nehodlá jim to usnadňovat tím, že se vydají tou nejočekávanější cestou. Zaryla si mapu budovy do paměti, takže se na ni nemusela dívat, zatímco s Terou a Jackem za zády procházela liduprázdnými chodbami.

Skoro začala doufat, že se do skladu dostanou bez potíží, když zpozorovala pohyb stínu ve vedlejší chodbě. Rychle ostatním dala znamení a těsně se natiskli za roh; Tera instinktivně jako poslední hlídala druhou stranu chodby, kde stáli, aby je nikdo nepřepadl zezadu, zatímco Isabella ostražitě sledovala kýmacející se stín rapla, jak postupoval tichou chodbou dopředu. Skoro ani nedýchali, když je o několik stop minul a zmizel za ohybem další chodby. 

Stáli tiše několik dalších minut, dokud si nebyli jistí, že je vzduch čistý.

Potom se vydali dál. Pokračovali dál spletitými chodbami, přes několik schodišť, až se Isabella náhle zastavila před dvoukřídlými dveřmi; pomalu si sáhla do záňadří a vytáhla klíč. Ohlédla se dozadu a setkala se s odhodlanými pohledy svých přátel.

Sama pro sebe přikývla a sklonila se k zámku.

Isabella by přísahala, že se ji na okamžik zastavilo srdce. "Nepasuje tam," zašeptala do ticha. "Nepasuje tam," zopakovala vztekle. "Ta mrcha!" Vyštěkla na Mášinu adresu a rychle se ohlédla.

Otočila se na Teru, která už vytahovala z kapsy umělohmotné pouzdro od KinderEgg. Opatrně ho rozevřela a několik tmavých zrníček si vložila do úst; chvíli je převalovala na jazyku a potom je i se slinami plivla na masivní zámek.

Trvalo několik vteřin, než se ozvalo tiché puf, které se jim zdálo jako opravdový výbuch a polovinu dveří zahalil tmavý dým.

"Říkám jim Teřiny slintavé výbušné bonbónky," ozvala se a opatrně strčila do dveří, které se rozevřely. "Menší výbušninka reagující na vlhkost. Jakmile zvlhne a ocitne se na vzduchu, do pár vteřin reaguje."

Isabella pohledem uznale přejela roztavený zámek a pečlivě zavřela dveře. Jako první popadla věci, které potřebovali a poté si začala cpát do zbývajícího místa obvazy, desinfekce a sterilní čverce, zatímco se Tera neomylně vydala směrem k chemikáliím.

Isabella se jejím směrem raději ani nedívala, protože by ji nejspíš znervóznily všechny ty kyseliny, které si cpala do batohu; když už byl plný i Jackův batoh, vydali se obezřetným krokem zpátky.

Už byli v polovině cesty, když se všechno začalo kazit.

Isabellu znovu přepadla příšerná bolest hlavy. Sice se dokázala ovládnout, aby nevykřikla, ale stejně by to bylo k ničemu – blížící se raply slyšeli dřív, než je uviděli. Sotva přešla nejhorší vlna bolesti a Isabella se dokázala postavit na nohy, dlouhá chodba se od konce směrem k nim začala postupně zhasínat.

V záblescích viděli tmavé postavy, které se rýsovaly na pozadí bílé chodby. Když byla celá chodba ve tmě, nastalo naprosté ticho.

Cítila se slabá, chtěla křičet, schoulit se do klubíčka a rozbrečet se, ale donutila se pocit marnosti ze sebe setřást a zhluboka se nadechla. Hvízdavý nádech byl signálem pro bezhlavou paniku. Celou černou chodbou, která se náhle zdála o několik yardů delší, než doopravdy byla, se rozezněly skřeky asi deseti raplů.

Tera varovně vykřikla a potom se každý rozeběhl.