"Isabella je pryč," řekla Antiopa, když si rozčileně sedla na židli vedle bezvědomé Lucy. "A ty jsi v klidu..." Dodala nevěřícně, když pohlédla na Magnuse.

"Divím se, že neodešla dřív," řekl jen a pokrčil rameny. 

Odpoledne se už pokoušel postavit na nohy a začít chodit opřený o jednoduchou berli. Antiopa se zhluboka nadechla a Magnus se k ní s podrážděným povzdechem otočil: "Poslyš, ty Isabellu neznáš. Dost se za poslední půl rok změnila... No, vlastně už byla divná několik měsíců předtím... Od tý doby, co se dala dohromady s Newtem," utrousil kysele Magnus.

Antiopa se na něj zkoumavě zadívala. "Tys do ní byl zamilovaný?" 

Magnus se na ni překvapeně podíval a po chvilce se chladně rozesmál. "Bože, Antiopo... Nebuď jako malá," stále se pochechtával, když relativně klidně uznal: "Chtěl jsem ji. A když ji dostal on, byl jsem naštvanej... Možná– možná jsem byl rád, když ho ZLOSIN poslal do Labyrintu a vzal mu vzpomínky na Isabellu." 

Ignoroval Antiopin zhrozený pohled a pokračoval: "Myslel jsem si, že ji dostanu. Že se prostě smíří s tím, že Newt je pryč, ale ona ne..." Pohrdavě se ušklíbl, náhle plný vzteku. "Nikdy ho nepřestala milovat, i když se to snaží předstírat... Jednou... Jsem to na ni zkusil. Chtěl jsem ji políbit, ale ona uhnula a dívala se na mě, jako bych se zbláznil. Chtěla to zamluvit tím, že jsme přátelé. Pche, přátelé. Ale v očích bylo jasně vidět, že myslí na něj."

Zlostně si odplivl a zatnul ruce v pěst. "Jsi mnou znechucená?" Zeptal se Antiopy klidně. "Jsem ti dost odporný?"

Antiopa se mu zadívala do očí a smutně zavrtěla hlavou. "Jsi jen nešťastný."

O den předtím...

Isabella neměla dost času si vychutnat, že je konečně sama.

Sotva vyšla z Mášina pokoje, do zadní části hlavy se jí zabodla ostrá bolest; vykřikla bolestí a pevně si stiskla spánky. Ani si neuvědomila, že se pod ní nohy podlomily a ona se schloulila v klubíčku na prašnou zem.

"Isabello? Bello!"

Sténala bolestí, proti své vůli se prach s jejími slzami měnil v bahno. Někdo ji převrátil na záda a položil si její hlavu do klína. Tak nějak okrajově cítila, jak jí dívčí prsty odhrnují vlasy ze zpoceného čela a někdo jiný se jí snaží rukou ovívat.

Po několika minutách dokázala nad sebou rozeznat tvář.

"Tero?" Zamumlala unaveně a sáhla si na bok, který měla stažený tím samým obinadlem, které jí dali Rudé šátky. 

Tera ustaraně přikývla, zatímco jí někdo jiný opatrně vyhrnul tílko nad žebra. Podle zalapání po dechu poznala, že je to muž. Mysl se jí začala rozjasňovat a ona si vzpomněla, že se Antiopa mimochodem zmínila, že Tera to táhne s Jackem.

"Bože, co se ti stalo?" Pronesl nevěřícně a měřil si obvaz, skrze který prosakovala čerstvá krev a zakusovala se tak do zaschlé skvrny. 

Isabella jen zasténala a nechala se od Tery vískat ve zpocených vlasech.

"Musíme ji dostat z ulice," zamumlala Tera a prolétla očima dav, který se kolem nich začal shromažďovat. 

Jack jí stáhl tílko znovu k bokům a opatrně ji zvedl do náruče; Isabelle se chvílemi zamlžovalo před očima, ale dokázala se udržet při vědomí, takže vnímala, jak ji odvádějí z Tržiště do jedné z vedlejších ulic do opuštěného domu, kde ji opatrně položil na starou sedačku plnou prachu.

Zatímco si ji měřili ustaranými tvářemi, pomalu se rozdýchávala a vzpamatovávala se z šoku. "Ráda vás vidím, lidi!" Broukla Isabella unaveně a pousmála se, když se Tera a Jack rozesmáli. Dívka se k ní naklonila a pevně ji objala. "Vogo, zabiješ mě!" Vyjekla Isabella a trochu se od ní odtáhla.

"Vogo?" Zasmála se Tera. "Netrávila si náhodou poslední půl rok s Lucy?"

Znovu se položila na pohovku a viditelně zesmutněla.

"Stalo se něco?" Zeptal se Jack. 

Isabella si prohrábla vlasy a zkousla si ret, jako neklamný znak její nervozity. Stručně jim vypověděla, že je napadli raplové a Lucy se rána zanítila natolik, že dostala otravu krve a ona se teď pro léky vydává...

"...do nemocnice," dokončila Tera; nevypadala překvapeně. 

Isabella se vytáhla do sedu a zkoumavě si ji prohlédla. "Není náhoda, že jsme se potkali před Mášiným hotelem, že?" 

Tera se na ni zamyšleně podívala. "Nevěděli jsme, že se setkáme zrovna s tebou," uznala nakonec. "Ale jinak máš pravdu. Máša pro nás před dvěma dny poslala, že se máme potloukat kolem, že nám dohodí nějakej kšeft..."

"Ne, že bysme měli na výběr," utrousil Jack. "Normálně nás vydírala."

"Je to složitý," pokrčila dívka rameny, až jí rudé vlasy poskočily. "Vlastně by to byla docela vtipná historka, kdyby se netýkala přímo nás," odmlčela se. "No, zkrátím to – jedno se sešlo k druhýmu a tak trochu jsme– Jack tak trochu naštval Marcuse."

Isabella zvedla obočí. "O něm už jsem dlouho neslyšela," řekla překvapeně a promnula si zátylek. "Druhý den na Spáleništi ho Lucy taky trochu naštvala," ušklíbla se, když si vzpomněla, jak se plazily tou větrací šachtou.

"Jestli se dožijem rána, tak si to budem muset převyprávět. Vsadím se, že naše historka je lepší."

"Takže," přerušila ho Isabella. "Shrneme si to: naštvali jste Marcuse, ale on o tom neví a Máša vyhrožuje, že mu to řekne, když pro ni neuděláte kšeft, jo?" Tera a Jack unisono přikývli a Isabella se zamračila. "Chápu, že Marcus je idiot, ale vy mi nepřipadáte jako bábovky, který by se z něj složily."

Jack rozpačitě zakašlal. "No víš, technicky vzato jsme naštvali Marcuse, ale ten si to zase vyžral u Prince, takže..."

"...takže si to Marcus chce vybít na vás," dokončila Isabella a pomalu přikývla. To už dávalo smysl. Marcus možná vzbuzoval respekt u obchodníků a normálních raplů, ale Princ děsil naprosto všechny.

"Nejdřív jsme si to chtěli promyslet, ale když jde o Lucy, nenecháme tě tam jít samotnou," řekla kategoricky Tera a Jack rozhodně přikývl. 

V Isabelle se něco hluboko uvnitř sevřelo a usmála se. Kdo by byl řekl, že kvůli věčně sakrastické a otravné Lucy budou nezávislí lidé jako Tera a Jack riskovat život, i když ji půl roku neviděli.

***

K budově nemocnice přišli za soumraku.

Konečně stanuli u trosek kovové brány, za kterou se vinula cestička ze štěrku. Zrovna se stmívalo a všechny zvuky z města za jejich zády se najednou ozývaly hlasitěji. Často se ohlíželi doleva, kde se jako rýsovala hromada betonu, kovu a karosérií aut naskládaných na sebe jako zeď, oddělující město od Paláce. 

Podvědomě cítili, jak blízko se ocitli a znervózňovalo je to.

"Jakej máme vůbec plán?" Ozval se Jack.

"Máme vůbec plán?" Ozvala se Tera a očima si prohlížela budovu nemocnice. Isabella ze zkušeností věděla, že právě teď Tera přemýšlí, kolik výbušniny by potřebovala, aby ji vyhodila do povětří.

Pro sebe se usmála a ohlédla se k městu. Cesta sem byla strmá a nebezpečná a ona věděla, že cesta zpátky bude o to horší. Nějak tušila, že ji budou muset projít daleko rychleji a kratší trasou, než šli sem, kdy na ni měli celkem dost času. Kdyby nezáleželo na každé hodině, troufla by si lehnout do nedalekého křoví a počkala by do svítání, ale na to nebyl čas.

Lucy na to neměla čas.

"Jasně, že máme," ozvala se Isabella skoro dotčeně. "Nejdřív slezeme z tohohle odpadovýho náspu, protože za chvíli se budeme rýsovat proti nebi jako světlušky a pak půjdeme do tý nemocnice, najdeme sklad a seberem všechno co se nám vejde do batohů. 

A pak zdrhneme."

"Ta poslední část se mi líbí nejvíc," zamumlal Jack.