Pád byl krátký; bolest se dostavila o vteřinu později.

Isabella uposlechla prvotní instinkt a schoulila se do klubíčka, jakkoli jasně věděla, že tohle nesmí udělat. Tiskla víčka k sobě a snažila se popadnout dech, vzchopit se, vstát a odejít, ale nešlo to. Stáhla své vědomí do sebe a donutila se srovnat dech do pravidelného rytmu.

Dovolila si dvě minuty odpočinku, potom pootevřela oči a nutila je přizpůsobit se nenadálému světlu a teplu. Lucina štíhlá postava se válela v písku nedaleko, jak poznala podle proudu tlumených nadávek, které se odtamtud řinul. Batoh dopadl o pár metrů dál, ale cestou ji zaujalo cosi tmavého, od čeho se odráželo světlo.

Sklonila se a sebrala z písku vojákovy pilotky. Pocit vděčnosti, který se jí rozpínal na hrudi se mísil se zuřivostí, že ji cítí k někomu, kdo pracuje pro ZLOSIN.

Věděla, že se musí v pustině zorientovat a vydat se do města, ale nejdříve se s nepříjemným pocitem v žaludku podívala do batohu. Nakonec to nebylo tak hrozné, jak si myslela. Nebo to možná bylo tím, že ji vojákovy brýle zvedly náladu více, než by měly. Každopádně v odolném armádním batohu našla plnou dvoulitrovou lahev vody, nějaké obvazy, lahvičku dezinfekce, kompas, švýcarský nůž a balíček gumových medvídků.

Gumových medvídků. Skoro by se rozesmála, kdyby ji to tolik nevyděsilo. Při pohledu na ten proviant ji zakručelo v břiše a ona si uvědomila, že naposledy jedla vajíčka k snídani. Hodila si batoh na záda a vydala se k stále nadávající Lucy.

***

Poměrně brzy se ukázalo, že radost a úleva, kterou cítila, když v bahotu nahmatala lahev s vodou, byla směšná. Panovalo dusné horko, které se jako by ještě zvyšovalo, když se slunce konečně začalo sklánět nad obzor.

Podle prvních odhadů bylo město vzdálené patnáct mil, což se hned na prvním písčitém hřebeni ukázalo jako dětinské. Podruhé se shodly na pětadvaceti mílích, ale po několika hodinách vytrvalého poklusu byly nuceny uznat, že nemají tušení, jak daleko to vlastně je. Od zahájení testu urazily přímou trasou asi dvanáct mil a co nyní dokázaly odhadnout, zbývalo jim minimálně tolik.

Skoro polovina vody byla pryč a Isabella začínala pomalu panikařit. Na její naléhání pokračovaly v cestě, i když se slunce přehouplo přes obzor a konečně nastalo toužebné chladno. Ovšem po další hodině v koutku mysli toužebně myslely na svítání a horko dne.

Hluboko v noci, když jim měsíc ozářil cestu, konečně na další pochod rezignovaly. Během let ve výcvikovém centru se vzájemně pošťuchovaly a hecovaly k vyšším výkonům, což jim umožnilo pochodovat tak dlouho a vytrvale vpřed, ale nakonec to byla Isabella, která vyhlásila přestávku.

Věděly, že lidé nakažení erupcí se postupně začnou chovat jako zvířata. Začnou tak i uvažovat a získávat zvířecí pudy, které jim radí počkat na noc a poté se vydat na lov v chladu. Shodly se, že přespí v oslabeném stavu bezpečně daleko od města, než aby riskovaly boj v neznámém prostředí. Byly tak blízko, že se na pozadí ohňů rýsovaly lidské postavy.

Večeřely skrovný příděl medvídků a doušek chladné vody, protože se neodvažovaly rozdělávat oheň ani kvůli teplu.

Nad Isabelliným kamenem vyhrál Lucin papír, takže zatímco se Lucy choulila v prohlubni v písku, aby se skryla před větrem, Isabella naslouchala vzdáleným výkřikům ve městě a jejímu pravidelnému dechu.

Snažila si vybavit, jak si před pouhými několika hodinami představovala první den testů na Spáleništi. Rozhodně si nemyslela, že by hlídala Lucin klidný spánek uprostřed pouště. Vlastně nad tím ani nepřemýšlela. Jediné, co pro ni ráno bylo důležité, byli její přátelé, kterým ZLOSIN vymazával vzpomínky.

Zavřela oči a snažila se setřást z mysli poslední okamžiky, kdy je viděla pohromadě. Zadívala se na Lucin klidný obličej. Její přátelé odešli do Labyrintu a mysleli si, že zůstane na základně ZLOSINu a bude poslušně čekat, až se vrátí. Jako by je snad ZLOSIN nechal nevyužité sedět a dál si hrát na bezstarostné dětství.

Lhala jsem jim, všichni jsme jim lhali. Z nějakého důvodu jí to teď sevřelo srdce. Možná už je nikdy neuvidím a to poslední, co jsem jim řekla, byla lež. Ale na tom už nezáleží. Jestli se vrátíme, nepoznají mě. Aspoň dokud to nebude chtít ZLOSIN.

Byla to pojistka, kterou se Isabella utěšovala. Je mnohem větší pravděpodobnost, že ona zemře na Spáleništi, než oni v labyrintu. S trochou štěstí vyváznou všichni. I s Newtem. Pokud má z nich dvou někdo zemřít, bude to ona. Nepamatuje si mě. Nebude ho to bolet.

Rukou zajela do kapsy a mezi prsty promnula zavřenou obálku. Hlavou jí zněly jeho slova: "Otevři ji, až budu pryč... Uvidíme se později, Krásko." Ty jsi ale pryč. Pro mě už navždy.

Rozpačitě se zatahala na konečky vlasů. Ještě včera večer je měla dlouhé téměř do poloviny zad, teď jí sahaly sotva na ramena. Věděla naprosto přesně odkud se ten impulz vzít nůžky a zlostně si prostříhat prameny do rozcuchaného vrabčího hnízda vzal - když jí Newt na rozloučenou prohrábl dlouhé vlasy a shrnul jí je z obličeje, aby ji mohl naposledy políbit, když jí položil hlavu na rameno a zabořil do nich nos, jako by se snažil si tu vůni vrýt do mozku dost hluboko na to, aby mu ji nevzali.

Tehdy se v ní vzedmula nechuť ke všemu, co ty vlasy znamenaly. Když se za ním definitivně zavřely dveře do dlouhé chodby s laboratořemi, měla hodinu na to, aby se zamkla v koupelně, setřela si slzy a dostavila se na druhý konec základny do hangáru. Ve chvíli, kdy zvedla oči a zadívala se na svůj odraz v zrcadle, jí zbývalo sedm minut. Bylo to tak akorát na několik neobratných střihů obrovskými nůžkami a rychlé spláchnutí krátkého mikáda v umyvadle.

Pohled na dlouhé prameny vlasů pohozené na sterilní podlaze ji na okamžik naplnil uspokojením, stejně jako výrazy ostatních, když na poslední chvíli přiběhla do bergu a posadila se na sedačku. Nebyla jediná z dívek, která se rozhodla před vyhoštěním do pustiny bez elektrického proudu, klimatizace a jiných výdobytků civilizace zkrátit vlasy na příjemnou délku, ale rozhodně byla jediná, která to udělala na poslední chvíli sama.

Newt je pryč. Už není žádná Kráska. Už zase jenom Isabella. Roky si budovala tvrdou schránku, za kterou nikoho nepouštěla. Bylo to místo pro ni a pro její rodinu – pro ni a rozverná dvojčata Nicka a Maggie. Ale bortila se, rozpadala se. Její ledová maska se rozpouštěla a dělalo ji to slabou. Uvidíme se později, Krásko.

Tohle už není hra, není to mise, která se dá při neúspěchu opakovat. Snad poprvé od chvíle, kdy jim Janson stoicky klidným a nezúčasněným hlasem vysvětlil, jaký úkol si pro ně ZLOSIN připravil, pocítila neklid. Strach, který jako by přišel odnikud.

Probděla další dvě hodiny, kdy si kousek po kousku budovala bariéru, která se zbortila. Představila si své myšlenky, svůj strach, Newta, Thomase, Maggie a Nicka i toho otravného Minha jako jádro, které pomalu, vrstvu po vrstvě obalovala jistotou, chladem a odtažitostí stejně jako perlorodka balila smítko perletí, aby otupila ostré hrany.

Když budila Lucy, aby se mohla také vyspat, znovu cítila jistotu. Iluzi, že drží svůj život pevně v rukou.