6 měsíců od spuštění / zbývá 18 měsíců  
18 mtvých subjektů  /   zbývá 42 subjektů

Leyla poklepávala nehty o desku stolu.

Zvuk se rozléhal po prázdné místnosti, ale ji zajímal spíše obsah složky, kterou měla rozloženou před sebou. Jejich reakce ve smrtící zóně byly nadmíru uspokojivé, snad ještě více než subjektů v Labyrintech. Tím se její projekt dostal na do popředí zájmu, což – jak si s překvapením uvědomila – se jí nelíbilo.

Helena Sterlingová se od té chvíle, kdy jim představila první verzi Stopaře, neukázala, ale v pozadí se tomu věnovala až moc; očividně nezapomněla na slib, že se osobně postará o to, aby měl její experiment vše, co bude potřebovat.

Začala tím, že stanovila vrchního dohlížitele, čmuchala, který pracoval přímo pro ni. Ten prostor pro dohled přesunul do středu centra Základny ZLOSINu – obrovské haly se stovkami monitorů a desítkami židlí u desítek stolů.

Nejdříve byla Leyla nadšená – o tomhle vždycky snila; jak se bude procházet středem haly se založenýma rukama za zády a v bílém plášti jako Ava Paigová a jen koutkem úst za pochodu řešit s chladnou hlavou problémy za užaslých pohledů asistentů.

Svých vlastních praktikantů, které by mohla peskovat.

Tahle vize ji vydržela celé dva dny, než ji Čmuchal se zásluhami odsunul k jednomu ze stolků jako řadového vědce a sám procházel mezi stolky se založenýma rukama a přísným pohledem pohlížel na sedící laboranty. Stejným pohledem, kterým si měřil i ji.

Cítila to na každém kroku: její vlastní projekt jí nepatřil.

Až teď si začala uvědomovat, co všechno svým nápadem spustila; chtěla se jen dostat z té malé kanceláře, kterou musela sdílet s jedním klukem z genetického oddělení. Ale teď, když seděla jako vejce v plástu mezi dalšími a dalšími vejci, došlo jí, že předtím byla královna mezi rolníky.

Ale už bylo pozdě litovat.

Kdyby mohla vrátit čas, ten nápad by si vytrhla z hlavy i s kořeny – radši aby si nadávala, že to napadlo někoho jiného, než jen sedět a pozorovat, jak z jejího osobního díla dělají manufakturu.

Něco obrovského, co se nedalo zastavit.

***

Isabella si odhrnula vlasy z tváře. Už po třetí za poslední minutu.

Zlostně si do nich zajela rukou a překvapeně si uvědomila, že jí za posledních několik měsíců narostly o pořádný kus. Když si je naposledy stříhala na základně ZLOSINu před pěti? šesti? měsíci, měla je kousek pod uši a teď jí lechtaly na klíčních kostech. Zamyšleně se zadívala na konečky vlasů.

"Potřebuju ostříhat," zamumlala si pro sebe.

"Toho se ráda ujmu," zašklebila se Lucy, která se náhle vynořila vedle ní. Isabella se v zrcadle neviděla už dost dlouho, takže změny, které se s nimi staly, mohla pozorovat jen na Lucy a Magnusovi.

A že byly velké.

Lucy měla hnízdo černých vlasů; kdysi jemných a splývavých na záda; na Spáleništi jí díky špíně, písku, suchému vzduchu a palčivému slunci zhrubly jako koňské žíně. Před pár týdny ji popadl amok poté, co se snažila zamířit nůž do trhliny ve dveřích a minula skoro o dvě stopy, protože na pláň najednou zavál vítr a nahrnul jí vlasy do tváře. Zavyla jako zvíře a nožem, který vytrhla ze stěny, si pokusila ostříhat vlasy.

Když po dvou hodinách skončila, měla vlasy zkrácené asi o polovinu, někde i o třetinu. Na Spáleništi neměli moc důvodů ke smíchu, zvláště od Leovy smrti, ale tehdy se Isabella úsměvu neubránila. A když ji viděl Magnus a s vážnou tváří prohodil něco o tom, že dostal chuť na korejské kuře, smáli se až slzeli.

Tohle byla jedna z mála chvil, kdy život na Spáleništi milovala.

***

"Dlouho ses tady neukázala," zachrčel hrdelním hlasem a ukázal na ni kostnatým, křivým prstem. Lišácky na ni zamrkal a nervózním pohybem si promnul ruce. Byl nahrbený a celý se třásl, ale co se týkalo obchodu, byl neúprosný.

Antiopa na Trhu nebyla tři dny, ale co se týkalo času, každý ho měl pokřivený po svém. Pro rapla v posledních stádiích jako Bezprstý Joe jsou tři dny delší než týden. Nikdy však nezapomínal, když mu někdo něco slíbil, proto teď vyčkávavě přešlapoval z nohy na nohu jako pes čekající na pamlsek.

Díval se skoro až nábožně a překvapeně, jako by neočekával, že mu Antiopa říkala pravdu, ale ona se nenechala zmást. Kdyby nesplnila slib, z trosky starého muže by se ve zlomku vteřiny stalo klubko zubů, slin a drápů.

Jednou se stalo, že se na Trhu objevila s prázdnýma rukama. Našel si ji během několika minut, když si prohlížela zboží u jiného obchodníka a až omluvně se jí zeptal, zda má pro něj balíček. Řekla mu, že se za ním staví za dva dny jak se dohodli; vypjal se jako kobra a v mžiku jí visel kolem krku se zuby cvakajícími těsně u tepny.

Vyvázla jen tak tak a dva týdny se Trhu vyhýbala.

Když se potom stavila pro zásilku, aby ji prodala na Trhu, přišel k ní jako starý přítel a natěšeně k ní začuchal. Myslela si, že jen předstírá, že se nic nestalo, ale on si opravdu nepamatoval, že ji před dvěma týdny chtěl zabít. Rychle mu vtiskla krabičku do ruky a vzala si platbu – tři balíčky sušeného masa, pár pásků brousku a pět šipek do kuše.

Antiopa se naučila znát všechny, které by mohla potřebovat, včetně jejich slabostí. Každý byl na Trhu z nějakého důvodu a každý nějakou měl.

Tlustá Máša, plavovlasá Ruska s bodrým úsměvem a velkými prsy, vždycky měla nejčerstvější konzervy, které připravovala s kořením ve svém varném krámku, ale co bylo důležitější, měla informace. Neuvěřitelně milovala svou vnučku, Copatou Dášu a snažila se dát ji všechno, co by chtěla.

Orlí oko byl specialista na zbraně na dlouhý rozptyl, jako kuše a luky. Jeho šípy a šipky, ať už je vyráběl, nebo sháněl na sklizni, se v rukou znalce měnily v neomylné. Orlovou obrovskou předností bylo, že byl ochotný raply – za odpovídající platbu, samozřejmě – naučit se svým zbožím zacházet.

Ale nikdy neodolal dávce morfia.

To bylo cenou mnoha lidí; nebylo tak účinné jako Nirvána, ale rozhodně bylo dostupnější. Problém s morfiem byl, že všichni lidé ve městě, až na subjekty ZLOSINu, byli nakažení erupcí. Když se tedy dostali k prostředku, který by je na okamžik vytrhl z hrůzné reality, neodolali.

Nirvánisté byli závislí na pocitu, který jim Nirvána přinášela, když se dokázali odtrhnout od úlevy, kterou zažili, netoužili po ní. Ale morfium vytvářelo pevné pouto mezi konzumentem a drogou; lidé ji prostě potřebovali, jinak by zešíleli abstinenčními příznaky, které se erupcí stávaly nesnesitelné. Tak se dostali do kruhu, ze kterého nebylo cesty ven: když našli morfium, museli si ho vzít, místo aby ho vyměnili za věci, které by potřebovali k přežití. 

Morfium bylo cenou i pro Bezprstého Joa, který na Tržišti měl pozici něco jako obchodníka se smíšeným zbožím.

Na rozdíl od ostatních se nijak nespecializoval, což nejspíš souviselo s jeho ztrátou sebeúcty - další dopad erupce - a přijímal i tak zvané horké zboží, což znamenalo to, co bylo ukradeno někomu, kdo byl stále naživu a rozhodně své věci hledal. Prodával a kupoval a byl ochotný a schopný sehnat rychle a relativně levně prakticky cokoli.

Když se Antiopa vracela zpátky na Trh, zastavila se v polovině kroku. Zahlédla totiž v davu u Mášina varného krámku povědomou tvář.