"Je mi ctí vám představit můj osobní projekt," řekla zvučně doktorka Helena Sterlingová. Ava si nepamatovala, že by se někdy její matka doopravdy usmála, ale když dovedla skupinu vědců do prosklené laboratoře, její výraz byl přinejmenším spokojený.

Kývla na jednoho z pracovníků a ten zhasl všechna světla.

Bezpečnostní sklo, které obě místnosti oddělovalo, mělo tloušťku skoro půl palce, ale díky vrcholné technologii ZLOSINu nedocházelo k žádným deformacím pohledu; všichni tak naprosto jasně viděli postavu, která vstoupila do malé bílé místnosti ozářené umělým světlem. Polopropustné sklo je skrze tmu v laboratoři krylo, takže je nemohl vidět, ale Ava by přísahala, že se při příchodu jeho hlava otočila jejím směrem. 

Neucukla před jeho vzhledem, ale byla jedna z mála, kdo se dokázal ovládat a minimálně sebou neškubl. Fosterová, asi čtyřicetiletá odbornice na genetiku, si přitiskla na ústa čistý kapesník, jako by jí mohlo pomoct se zbavit neexistujícího pachu.

"Říkám mu Stopař. Je to prototyp."

Ava svou matku znala, ale takhle nadšenou ji neviděla ani tehdy, když ji Rada starších povýšila na nejvyšší post předsedkyně.

Stopař působil impozantně, ale jeho vzhled byl hrůzostrašný až na druhý pohled. Ava si o jeho poslání nedělala žádné iluze. Znala svou matku, která nedávala důraz na vzhled, ale zajímalo ji jádro. Tohle celé neslo její rukopis – ani kousek jeho kůže nebyl odhalený. Nejvíce pozornosti přitahovala plynová maska, kterou skrýval obličej, když už nic jiného, protože vzduch na Spáleništi nebyl nijak zamořený a normálním lidem by maska spíše překážela.

Celý jeho kostým měl jediný cíl: skrýt to, co bylo pod ním.

"Je dokonalý," vzdychl užasle Janson, její osobní mazlíček. Podlézal jí až s fanatickou uslintaností, ale z nějakého zvláštního důvodu si ho Sterlingová ráda nechávala ve své blízkosti, i když pochlebačnost byla jedna z vlastností, které nemohla vystát.

"Je to vůbec člověk?" Zeptala se Ava klidně a aby dokázala, že na ni jeho hrůzostrašnost nemá účinek, popošla blíže ke sklu.

Na mysli jí vytanulo jediné slovo. Selekce.

Doktorce Sterlingové se zalesklo v očích. "Kdysi jím byl."

***

Podle teorie Kübler-Rossové člověk prochází pěti stádii ztráty, ale Isabella necítila vůbec nic, takže udělala to jediné, co mohla: otočila se a utíkala.

Nemyslela vůbec na nic, jen se nechala vést pudem sebezáchovy, který jí přikazoval, aby se neohlížela a utíkala pořád dál na sever. Nemyslela na Maxe s Bellou v náručí, jejichž obraz měla vypálený na zadní straně víček, ani na Lucy, Magnuse a Lea, kteří se s ní vzadu snažili držet krok na úprku městem duchů.

Jediné, co dokázalo proniknout bariérou, kterou si kolem sebe vystavěla, byl Harry, který klusal kousek před ní a vedl je křivolakými uličkami, mezi domy a příkopy, až se najednou zastavil a horečnatě ukazoval na dveře vysokého domu.

Isabella za sebe nechala jednat tělo a protáhla se kolem něj dovnitř domu, aniž by si uvědomila třeba jen barvu omítky.

Vpadli do velké místnosti, kde se dohromady tísnilo asi deset lidí. Harry se uvolnil a sedl si do vzdáleného rohu, co nejdál od dveří, stejně jako všichni ostatní. Isabella si sotva sedla vedle něj, když se přiřítila Lucy s tváří zrudlou částečně během a zčásti vztekem; Magnus, který jako obvykle nasadil svůj skoro až znuděný výraz a věčně vydešený Lee.

Sesedli si kolem Isabelly v tichém nesouhlasu, který vibroval vzduchem jako statická elektřina. Lucy se ostře nadechla a pomalu vydechla. Za jiných okolností by Isabelle za tenhle bezhlavý útěk nadávala, až by se pouštní duny kolem města zazelenaly, ale nemohla se k tomu přimět, když ji viděla, jak se snaží si pískem z podlahy sedřít krev z rukou.

Objala Lea kolem ramen a on se k ní vdečně přitiskl. Moc času mu od té doby, co se dostali na Spáleniště, nevěnovala, ale dnešní den byl dost náročný na to, aby zvládla večer usnout bez nočních můr.

A jak to celé musí vnímat dvanáctiletý kluk?

"Co se to tady vlastně děje?" Ozval se Magnus náhle a dost hlasitě na to, aby se jeho slova dostala k ostatním lidem, přitisknutým k protější stěně. Několik z nich se na něj vylekaně podívalo, ale všichni mlčeli.

Isabella si ničeho kolem nevšímala a dál si roztírala písek na jedno místo na hřbetu ruky, až se mezi zrnky písku objevilo několik čerstvých kapek krve. Harry se k ní natáhl a jemně jí ruku položil do klína. Isabella dál seděla se skloněnou hlavou, ale už se otřít krev nepokoušela.

Až se nakonec ozval stařec, který byl schoulený u zdi v několika vrstvách hadrů. Nepodíval se jejich směrem a se stále odvrácenou hlavou tiše řekl: "Jsem tady už dva roky. Za tu dobu jsem zvon slyšel jen jednou..." Odlmčel se na tak dlouho, až ho chtěl Magnus pobídnout, aby pokračoval, ale v tu chvíli se rozpovídal tichým, truchlivým hlasem, který se zvedal a klesal v různých intonacích.

"Bylo to krátce potom, co jsem se sem dostal. Asi dva tři týdny. Byl jsem na trhu, když se země zachvěla. Nevěděl jsem, co se děje. Všichni kolem mě utíkali, ale já jsem stál na místě...

Moje žena... Moje manželka měla zraněný kotník a já jsem ji nemohl jen tak opustit. Vydali jsme se směrem za lidmi, kteří utíkali, ale nemohl jsem se kvůli Gitě pohybovat rychle," chrčivě se nadechl.

"Šli jsme hlavní ulicí, když přímo za námi se ozvaly kroky. Synchronizované. Jako by tam šel celý zástup vojáků. Ohlédl jsem se..." Zachvěl se a špinavými prsty si přitáhl deky blíže k tělu. "Zabírali celou šířku ulice. Pochodovali vedle sebe, asi dvacet jich bylo v jedné řadě a těch řad bylo asi deset. Dvě stě vojáků s morovými maskami s plochými klobouky a černými kabáty. Prvních pět řad mělo plamenomety v rukou. Když přišli na křižovatku, část se jich oddělila a vydala se hlavními cestami skrze celé město.

Viděli nás, museli nás vidět, ale nijak nereagovali.

Volal jsem na ně, že je moje žena zraněná a potřebuje pomoc... Když najednou se ze středu jejich první řady oddělil jeden voják s rudým pruhem na černém kabátě. Jako jediný neměl plamenomet. Přišel až k nám a slušně se zeptal, co se mé manželce stalo... Řekl jsem, že má asi zlomený kotník a nezvládne jít dál a ptal jsem se, co jsou zač. Myslím, že se na mě pod tou zobanovitou maskou usmál, když pokynutím ruky zavolal dva vojáky a zopakoval jim má slova, že má manželka nezvládne jít dál.

Nic víc jim neřekl.

Sklonili se a vzali mou ženu pod pažemi a začali ji táhnout za jejich řady. Křičel jsem, co se děje, ale nikdo mi neodpovídal. Zvedl jsem se ze země a chtěl běžet za nimi, když mě ten muž kopl do kolena a srazil mě k zemi. Řekl mi, abych odešel a zapomněl na ni, protože už je mrtvá.

Vrhl jsem se na něj a než mě stačili odtáhnout, podařilo se mi strhnout jeho masku... A pod ní... On-on neměl tvář. Byla tam jen hlava umrlce s černýma dírama místo očí. Kusy masa mu odpadávaly z lícních kostí a odhalovaly zuby. Chytil mě za krk a přitáhl si mou tvář ke své a nutil mě, abych se na něj díval.

Někdy v tu chvíli jsem omdlel a když jsem se probral, cítil jsem jen obrovskou bolest. Ale viděl jsem jen tmu. On..." Konečně se k nim otočil, ale neviděl je. Měl totiž na očích černou pásku, kterou si teď sápavým pohybem strhl. Měl prázdné oční důlky, obklopené rudým, svraštělým masem.

"Poslední, co jsem viděl, byla jeho tvář. Tvář smrti."