Phillip se roztřeseně nadechl. Snažil se vydávat co nejmenší hluk, ale panika v něm bobtnala jako nestrávené sousto a hrozilo, že mu přejde přes rty a prozradí ho. I když venku bylo poledne, uvnitř budovy byla absolutní tma. A protože se nemohl spoléhat na zrak, přirozeně se mu zbystřily ostatní smysly.

Ale nemohl určit co ze zvuků, které slyší, je pravda a co si jen jeho vyděšený mozek vymýšlí. Jestli se zvuk šoupavých kroků opravdu přibližuje, nebo jde jen o klam a nikdo tam není. A trhavé nádechy, co se odrážejí ode stěn? Jsou skutečné? 

Kdyby neměl takový strach, rozplakal by se a bylo by mu jedno, kdo by ho uslyšel, nebo viděl jeho slzy.

Nesouvislý šepot se přibližuje a mění se ve slova. Skutečná slova, která se neustále opakují s ozvěnou, která je odráží do prostoru a nese je až k Phillipovi. Po pár minutách je jisté, že jsou skutečné a chlapec ví naprosto přesně, co slyší. Halloweenskou koledu.

"Dnes každej duch nahlas jásá, že je z umrlýho masa..."

ZLOSIN je v jejich volném čase nechal dělat prakticky všechno, co chtěli, takže se každoročně slavily Vánoce a občas i něčí narozeniny, ale většina dětí si ještě pamatovala rodinné oslavy a nechtěli si své vzpomínky na rodiče kazit trapnými schůzemi v jídelně s pudingem se svíčkou jako náhradou za narozeninový dort.

Ale v centru někoho napadlo oslavit Halloween. Ve společenské místnosti byly všude obrázky dýní a strašidel. Několik lidí, včetně Phillipa, strávilo několik dní přípravami všemožných kostýmů. Už při výrobě se skvěle bavili, ale největší zábava přišla, když Lucy přemluvila Wichitu, génia na techniku, aby v celém obytném křídle vyhodila pojistky a přeprogramovala záložní generátor.

Všude byla absolutní tma a nastala panika. Stačilo počkat, až se všichni uklidní a nahodit vylepšený systém – nikdo z nich doopravdy nepochopil, jak se to Wichitě podařilo, ale zařídila, že na chodbách svítilo temně rudé světlo, které se střídalo s absolutní tmou a v pokojích, kam se všichni uchýlili, bylo prakticky šero, jen tak akorát na to, aby bylo vidět.

Tehdy se pomalým, tichým krokem vydali v kostýmech po chodbách. Bylo jich asi dvacet, co se zapojilo a každý si vybral nějaký pokoj, před který se postavil.

Wichita je sledovala kamerami a na smluvený signál zapnula mikrofony v celém křídle, jejichž příjem schválně narušovala jakýmsi elektrickým zařízením. Nejdříve byl slyšet jen šum, dokud si nezískala pozornost úplně všech. Několik vteřin natahovala tíživé ticho, než spustila nahrávku, kterou předtím Isabella a Lucy nahrály. Byla to tichá, dětská písnička, kterou přetvořila na něco z jiného světa.

Ve chvíli, kdy píseň končila, Wichita do pokojů pustila evakuační sirénu. Prvním reflexem všech, kteří v nich byli, bylo vyběhnout na chodbu, kde byla znovu úplná tma. A za zlomek vteřiny postavy v maskách ozářilo rudé světlo.

Phillip se tehdy smál, až se za břicho popadal. Teď už mu to tak vtipné nepřipadalo. Tehdy to vypadalo jako dokonalý fór, ale teď, když si vzpomněl na Isabellin upravený hlas, ježily se mu chlupy na předloktí. Kdyby mohl, omluvil by se. Toužil malému Chuckovi padnout k nohám a odprosit ho o odpuštění.

Jen chtěl být pryč z téhle děsivé tmy. Tohle byla pomsta. Musel to být trest za to, že vyděsil své přátele. "Dneska je den strašidel, černej jsem od povidel," broukal tichý hlas pomalu, než jej přerušil sýpavý nádech přecházející v zajíkavé nadechnutí. Byl blízko, tak blízko.

"Hned mi dejte koledu..." zanotoval hlasitěji a zlověstněji, stále blíže, až ke konci se jeho hlas změnil v jemné zašeptání, které Phillipa zašimralo na krku, když se suché, tvrdé rty otřely o jeho ucho. "Nebo vám něco provedu!" Stihl naposledy vykřiknout, než svět zrudl.

***

Lucy si zrovna zkoušela šestý pár bot, když Isabella prudce zvedla hlavu. "Slyšela jsi to?"

"Co?" zeptala se Lucy rozmrzele a odhodila botu na hromadu. Isabella odložila polorozpadlé katalogy, které si nezaujatě prohlížela a líně otáčela vybledlé stránky, když se jí zježily chloupky na krku.

"Jako by..." Isabella znejistěla a ztichla.

Obchodní dům se jí nelíbil od samotného počátku. Když se Max rozhodl, že se s Magnusem odpojí a půjde jim najít potřebné vybavení včetně jídla a batohů, ucítila Isabella zvláštní pocit kolem žaludku. Jako by to byla předtucha něčeho špatného. Naposledy takový pocit cítila, když jí Gorgoj nabídl koktejl v Music Clubu Havana.

Tehdy to potlačila a jak to dopadlo? Jen díky náhodě unikly prodání na slavnostní tabuli v paláci raplů. Přesto... Byl to Max a Magnus. Musela v tomhle zatraceném městě někomu důvěřovat.

Před vstupem do obrovského komplexu obchodů jim Max dal instrukce a zbraně, což Isabellu uklidnilo. Tentokrát to bude v pořádku – rukojeť velkého nože, kterou svírala v rukou ji dávala jistotu. Přesvědčila se, že tentokrát to bude jinak. Už nebude utíkat, ale zaútočí.

Přesto se teď neklid znovu vrátil. Měla pocit, že zaslechla výkřik. Otočila se na Lucy, aby ji přesvědčila, že musí vypadnout a počkat na Maxe a Magnuse na nouzovém místě. Ta si spokojeně pochodovala mezi hromadami krabic ve velkých armádních botách, které na jejích drobných nohách čínské, tedy vlastně jihokorejské císařovny, působily opravdu nepatřičně. Přesto byly poctivě ušité z pravé kůže a vypadaly spolehlivě.

Magnus byl podrážděný, že se museli oddělit, aby si "holky mohly dojít pro nové boty", ale Lucy celkem trefně poznamenala, že když jedna z nich měla ztratit botu, bylo lepší, že to byla ona, protože kdyby to bylo naopak, Isabella by trvala na tom, že se vrátí do hudebního klubu a svou botu najde za každou cenu.

"Pěkný, ne?" protáhla Lucy a prošla se kolem rozbitého zrcadla jako páv. "A je jich tady spousta. Věřila bys tomu?"

Isabella přikývla. "Jo, věřila. Všichni totiž maj víc rozumu, než ty." Lucy se na ni vztekle otočila a nadechla se, aby jí i přes Maxův zákaz o tom, že musí mluvit potichu, pěkně od plic řekla, co si o tom myslí, ale Isabella nevzrušeně pokračovala: "Každopádně musím uznat, že až se dostaneme do džungle, budu ti závidět, protože budeš v suchu."

Lucy jako by ji neslyšela. Přesto Isabella musela uznat, že když nic jiného, Luciny nové boty jsou slušivé. Nebýt znepokojujícího výkřiku, Isabella by byla v pokušení se poohlédnout po své velikosti. I když byly vyrobeny do naprosto odlišného prostředí, než je Spáleniště, byly pevné. A cokoli je lepší než být bez jedné boty.

"Jasně, máš pravdu, jsou pěkný," rezignovala Isabella a popošla k pootevřenému závěsu, aby Lucy naznačila, že by už měly odejít. Ta naposledy vrhla obdivný pohled do zrcadla a protáhla se za Isabellou ven z obchodu.