O rok později...

Cesta ze ZLOSINu trvala dvě stě dvacet tři minut a byla dlouhá tisíc tři sta třicet osm mil. Isabella si našla místo daleko od pracovníků ZLOSINu a pohodlně si lehla. Snažila se usnout, věděla totiž, že následující dva roky takovou dobrou příležitost k bezpečnému spánku nedostane. Když bude mít štěstí, když ho mít nebude, bude spát navždy.

Ta představa ji měla děsit, zvyšovat srdeční tep a orosit ji čelo studeným potem stejně jako většinu ostatních, ale smrti se nebála. Měla strach z toho, že přežije, vrátí se a bude muset čelit tomu, co se za těch sedm set třicet dní stane. Co se stane z ní.

Zbývalo sto šestnáct minut do přistání. Opatrně přelétla pohledem po palubě bergu – většina z dvaceti dětí se shlukla do skupin, hlavně sourozenci a blízcí přátelé, které nechali spolu. Jediný, kdo se zdál být před začátkem testování v klidu byla Lucy. Rozvalovala se přímo uprostřed transportního prostoru a spokojeně oddechovala s pootevřenými ústy.

Isabella se ušklíbla a bojovala s touhou kolem ní projít a šlápnout jí na prsty. Ale už nebyly ve výcvikovém centru, tohle už nebyla hra a ony už nejsou děti, pošťuchující se v tělocvičně.

Po chvilce váhání vstala a sedla si do sedačky, aby na ni měla dobrý výhled. Váhala, ale nakonec do ní jemně šťouchla špičkou boty. Lesklé tmavé vlasy se jí svezly na stranu, ale jinak se nepohnula.

Isabella si byla poměrně jistá, že spánek jen předstírá, ale nakonec toho nechala. Zvedla se, aby si lehla do vzdáleného koutku a probděla tam zbývajících sto devět minut, když se štíhlá Asiatka pružně zvedla do sedu a zašklebila se na ni. Její zubatý a otravný úsměv byl tak známý a normální, až se Isabella skoro zázračně uvolnila a stres posledních několika hodin z ní opadl.

"Nudíš se?"

Isabella se ušklíbla a pokrčila rameny. "V tuhle chvíli nesnesu být sama a tvoje společnost, i když je hrozná, je lepší než žádná," opáčila posměšně a rozpustile na dívku zamrkala.

Lucy se znovu zazubila a rozvalila se do sedačky vedle Isabelly. S překvapením si uvědomila, že za ty roky dospívání se Isabellina tvář nezměnila tolik, jako za posledních pár dní. Možná to bylo změnou účesu – z kdysi dlouhého závoje lesklých tmavých vlasů se stalo rozcuchané tmavé číro.

Za posledních pár měsíců zpozorovala jemné změny v Isabellině upjatém a odtažitém chování, prasklinky v dokonalé masce ledové královny a afektové a neodborné zkrácení vlasů byl jen jeden z příznaků.

Ale vypadalo to, že se začátkem testů se ledová královna znovu vrátila. Lucy ten příměr napadl spontánně, ale když se nad ním zamyslela, v dané situaci ji rozesmál. Isabella se na ni nechápavě podívala, ostatní se vytrhli z letargie natolik, aby po ní vrhli pohoršené pohledy, ale Lucy jen zavrtěla hlavou a smála se dál.

Mezi nádechy se snažila Isabelle vysvětlit důvod. "Chápeš? Le-ledová královna na Spáleništi – nej-nejteplejším místě planety..." Isabelle zvedla obočí, ale za zlomek vteřiny se k jejímu smíchu připojila.

"Jako sněhulák v létě..." vyrazila ze sebe Isabelle a obě se rozchechtaly nanovo. Za několik minut je smích přešel a nastalo ticho. Knedlík, který měla Isabella v krku, se znovu vrátil, vzpříčil se jí v hrdle a po smíchu zbyla jen chabá ozvěna.

"Tohle čekání je na dvě věci..." odtušila Lucy a natáhla dlouhé nohy do prostoru. "Kdy už tam budem?"

Isabella se podívala na digitální číselník nad nouzovým východem. "Hodina a dvacet šest minut... To se nemůžeš dočkat, až se usmažíš jako čínskej závitek?"

Lucy jí věnovala strašidelný úsměv. "Jsem z jižní Koreje."

***

Na ukrácení času jim ZLOSIN ve své laskavosti nabídl video s instrukcemi – poslední upozornění, že testování začíná od chvíle, kdy stanou na horkém písku uprostřed ničeho. Na posledních 27 minut dostali pokyn, aby se posadili do sedadel a pevně se připoutali bezpečnostními pásy.

"Za půl hodiny nás hoděj mezi bandu kanibalistických potvor, ale dokud nezačalo testování, staraj se, aby sme si neudělali bouli..." okomentovala to Lucy suše, aniž by se snažila ztišit hlas.

"To je od nich náhodou dost laskavý," odtušila Isabella, zatímco sledovala jak zapojují moderní obrazovku pro poslední věc, kterou jim ZLOSIN věnuje, než je pošle zemřít na nejhorší místo na planetě.

V připraveném dokumentu pro Isabellu není nic nového a tak přestala dávat pozor. Hodně lidí se do videa vpíjelo očima, i když tohle stejně jako ona už dávno ví, a snažili se v něm nalézt něco, co by jim pomohlo přežít na Spáleništi.

Zbývalo šestnáct minut do přistání, když se na obrazovce objevila Ava Paigová. "Ráda vás vidím. Byli jste děti, neznalé světa a jeho nástrah, když jste k nám přišli – ztracení sirotci, odsouzení k zapomnění. Ale to se nestane, protože nyní tvoříte historii, nový a lepší svět. Společně s těmi, kdo přežijí nalezneme lék a vyléčíme planetu..."

Odlmčela se, jako by věděla, jaký její slova budou mít účinek. Nastalo ticho, všichni ve svých sedadlech zatajili dech. Isabella by přísahala, že její oči se zastavily na ní, když se náhle usmála. Náhle a jedovatě jako had.

"Váš úkol je prostý. Jakmile vystoupíte z bergu, odpočítává se lhůta 730 dní, které strávíte na Spáleništi. Poloha a instrukce ke správnému ukončení testu vám budou sděleny přesně za 716 dní. Hodně štěstí a nezapomeňte: ZLOSIN je dobrý." S těmito slovy obrazovka znovu zčernala.

***

Na základně je rozdělili do tří skupin, které byly rozděleny do různých bergů. V jedné z nich byla Lucy a ve druhé Lee, její dvanáctiletý bratr. Jediné co jim řekli bylo, že konečnou bude město a to pro všechny skupiny, takže se v něm budou muset najít.

Když však teď nastal čas pro výsadek, berg nezastavoval, nýbrž klesl téměř k zemi a jeden z vojáků ZLOSINu si k sobě volal jednotlivce, dvojice, nebo pětičlenou skupinu a ve správném okamžiku je shazoval z římsy rovnou do žhavého písku a až za nimi házel batoh s vybavením. Po každém eskortu se berg zvedl a odlétl dál.

Isabella měla podezření, které se při čtvrtém vyhození potvrdilo – shodou okolností to byl zrovna Mike a Hope, koho ten zasmušilý voják přehodil dolů. A za nimi jeden batoh. Nejen, že jeden vak byl pro dva málo, ale to horší bylo, že si potvrdila první doměnku, která ji dělala větší starosti – každý batoh byl jinak velký, z jiného materiálu, ale co bylo nejhorší – jinak plný. Některé se zdály být úplně prázdné, stejně jako pevný batoh, který zbyl na zemi, když už v sedadlech byla připoutaná jen Isabella a Lucy.

Zachytila Isabellin pohled a zazubila se. Berg se znovu zvedl a letěl dál. A dál. A dál. Zrovna když se Isabella nadechla, aby se zeptala, zda na ně ten voják nezapomněl, otočil se k nim a rukou jim pokynul. Isabella upírala oči na batoh.

První popadl Lucy, přitáhl si ji k sobě a když se berg zastavil na místě, lehce ji popostrčil k okraji. Poté se otočil na Isabellu. Voják ji překvapivě něžně stiskl paži a držel ji u otevřených dveří. Na očích měl slušivé letecké brýle. Isabella měla pocit, že se jim říká pilotky a mžoural skrze ně do prostoru.

Odvrátila tvář. Už jen blízkost takového horka ji měnila myšlenky v lepkavý med. Hlavou jí projela myšlenka, jak v tom žáru dokáže přežít byť jen jediný den, natož dva roky?

Nedokázala vidět, kam Lucy dopadla, viděla jen zářivý obdelník palčivého světla, které ji bodalo do očí, vysávalo z ní veškerý život a touhu bojovat. Ale když ji jemně přitáhl k okraji, bez přemýšlení udělala krok do prostoru.

A potom už jen padala...