"No konečně!" Vykřikla Lucy a převrátila Isabellu na bok, aby z plic vykašlala všechnu vodu. Lehce ji poklapávala mezi lopatky, když se Isabella převrátila k zemi a vzepřela se na loktech. "Vogo, už jsem si myslela, že se neprobereš," zachraptěla a odhrnula si mokré vlasy z tváře.

Isabella se namáhavě vytáhla do sedu a zhluboka se nadechovala zatuchlého vzduchu. "To já taky," vyrazila ze sebe a chytila se za krk.

Podívala se kolem sebe a uviděla dva tubusy, ve kterých byly zavřeny. 

Ostatní byly pořád zavřené a v nich se jako obří lidské experimenty vznášela bezduchá těla ostatních lidí, včetně podvyživené Beccy. Lucy zpozorovala Isabellin pohled a nenápadně zavrtěla hlavou.

Hromotluk, kterého Isabella zburcovala, k nim přišel kolébavým krokem a se založenýma rukama si je přeměřil. 

"Princ si vaši nabídku poslechne."

***

Isabelle by se ulevilo, kdyby je znovu svázali a zavázali jim oči, protože když se s tím neobtěžovali, znamenalo to, že nikdo z nich nepředpokládá, že se odtamtud dostanou živé, aby znalosti uspořádání paláce raplů mohly využít.

A jak bychom se odsud mohli dostat? Pomyslela si Isabella nervózně, když následovaly skupinku hromotluků spletitými tmavými chodbami. 

Cestou míjeli raply, kteří seděli v kroužku, bezduše stáli a zírali do prázdna, nebo jedli něco, co si Isabella zakázala více prohlížet.

Ale naprosto všichni, když je Isabella s Lucy míjeli, zvedli hlavy a vyprovázeli je pohledem, nebo přímo vstali a následovali je. Isabella v zádech cítila desítky hladových očí, jak se jí zabodávají do zátylku. Nutila se k stále klidné chůzi, i když všechno v ní toužilo dát se na bezhlavý a jistě velice krátký útěk.

Ovšem pokud jí právě teď ubíhaly poslední minuty života, chtěla jim čelit důstojně, jakkoli se uvnitř svíjela strachy.

Nesmím mít strach, protože jeho pach poznají. Jsou jako zvířata. Dokonce tak i žijí, uvědomila si s hrůzou, když zahlédla hromádky oblečení ve tvaru pelechů, ve kterých se raplové choulili v klubíčku jako psi.

Přirovnání ke psům jí přišlo více než příhodné, poté, co zahlédla, jak se dva raplové perou o kus kosti, která více než co jiného připomínala stehenní kost člověka. 

Potom už upírala pohled jen před sebe na houpající se záda.

Po několika chodbách se dostali před obrovské, dřevěné dveře, po kterých stáli dva raplové na stráži. 

Celé procesí se naráz zastavilo.

Isabella kdesi vzadu jejich průvodu zaslechla zvuky šarvátky, ale křik a nadávky se k ní dostali jen tlumeně, jako by je poslouchala pod vodou. Po zádech jí steklo několik kapiček potu, ale snažila se nedat na tváři znát nic kromě vyrovnaného výrazu.

Jeden z raplů hrubě odstrčil několik raplů, co mu stáli v cestě a s široce rozkročenýma nohama se postavil přímo uprostřed dvoukřídlých dveří.

Isabella zachytila Lucin prázdný pohled a přikývla.

Otočila se ve chvíli, kdy zvedl svalnaté paže a se zasupěním rozevřel mohutné dveře; panty nebyly promazány už hodně dlouho, takže než od sebe obě křídla oddělil, celou chodbou se rozneslo silné zaskřípání. 

Trvalo několik minut, než byly dveře konečně otevřené dokořán.

Raplové jí a Lucy vytvořily uličku dovnitř obrovské haly, kterou osvětlovalo několik pochodní a praskajících žárovek. Isabella se zhluboka nadechla a vykročila jako první, těsně následována Lucy.

Jsme uvnitř katedrály, uvědomila si ohromeně ihned, jak vkročila dovnitř. Celou její cestu skrze gotický kostel vykládal rudý koberec.

Síň byla obrovská a měla klenutý strop: za jiných okolností by se Isabella snad i pokochala architekturou, která byla vtisknutá do vysokých oken, zpola zakrytých těžkými závěsy, podloubím z ručně vyřezávaných sloupků a kovových lustrů, ale teď se více zajímala o desítky raplů, které se mačkaly po stranách místnosti.

Je jich snad stovka, uvědomila si, ale dál kráčela kupředu.

S každým dalším krokem se v ní její odvaha zmenšovala. Když se jeden z raplů oddělil z řady a zvědavě popošel blíž, Isabella byla skoro v pokušení se otočit a požádat toho hromotluka o to, aby se směla vrátit do skleněného tubusu a nechat se utopit.

Délka celé síně byla snad šedesát yardů, ale Isabelle to chvílemi připadalo jako mnohem kratší, až nakonec byla natolik blízko konci své cesty po rudém koberci, až to v ní probudilo paniku. Nenápadně se zhluboka nadechla nosem a zvedla pohled k apsidě, kde o několik širokých schodů výše byl umístěný "trůn".

On má prý trůn z kostí, pomyslela si Isabella pobaveně, až se musela zarazit, aby se nerozesmála nahlas. Je to obyčejné rozvrzané křeslo s vypelichaným potahem, ale já nebudu naživu dost dlouho na to, abych to někomu vyprávěla.

Donutila se uklidnit a pohlédnout na muže, co na tom křesle seděl.

Princ bylo více než eufeministické označení pro padesátiletého muže, který bez pochyby byl ten netlustší člověk, kterého Isabella kdy viděla. Mohl vážit snad sto sedmdesát liber, ale naproti tomu vypadal skoro udržovaně - šedé vlasy měl pečlivě upravené a byl hladce oholený, takže mu nic nezakrývalo několik řad kožních laloků pod bradou.

Častý uživatel Nirvány, postřehla Isabella.

Nehty na krátkých, tučných prstech měl u lůžek zčernalé a pohled v očích nevýrazné barvy měl zastřené mlhovým povlakem. Na Spáleništi nikdo nedoceňoval šperky - peníze, zlato a diamanty se nedaly jíst, ale Princ byl prsteny doslova ověšen.

Na schodech byly vedle jeho trůnu rozestavěno několik postav, které v Isabelle budili daleko větší hrůzu, než mohutná troska nejmocnějšího muže na Spáleništi. Obzvláště muž po Princově levici, který si Isabellu měřil černýma ostrýma očima. Rameno měl o dost zvednutá a byl oblečený celý v černém hávu, takže vzhledem připomínal krkavce.

Za Princovými zády stála drobná dívka se skloněnou hlavou, takže jí černé vlasy zakrývaly tvář a v napražených rukou držela tác s čerstvým ovocem a masem, které podle vzhledu připomínalo vařené vepřové, ale Isabella by nic nedala za to, že historky o raplovském stravování by mohly být na rozdíl od Princova trůnu z kostí pravdivé.

Samotný Princ pro ni byl skoro až zklamáním.

Čekala, že by alespoň mohl budit respekt jako James u Rudých šátků, ale tenhle muž v ní probouzel jen znechucení. Přesto v sobě měl něco, co donutilo všechny tyhle raply semknout se k sobě.

A v případě potřeby jim přikázat, aby nás roztrhali na kousky, řekla si pro sebe Isabella znepokojeně. 

Chtěla začít mluvit, ale rozhodla se raději počkat na pobídnutí ne proto, že by chtěla tomu tlustému Princi poskytnout nějakou úctu, ale byla si palčivě vědoma, že právě teď kráčí po tenkém ledu.

Taky jsme mohly skončit jako Becca, prolétlo ji hlavou a tělem jí projel vztek. Jako dětská, nevinná Becca.

O okamžik později uslyšela za svými zády šramot a Princ se zahleděl směrem za ni ke dveřím. Koutkem oka zahlédla Lucy, jak se instinktivně otočila a vytřeštila oči překvapením, ale Isabella se bála otočit a spustit z očí toho krkavčího muže, co si ji měřil hladovým výrazem. Téměř si byla jistá, že by využil jejího odhaleného krku, aby ji rozdrásal hrdlo.

Překonala touhu se ohlédnout a vydržela to na tak dlouho, až skupinka, která kráčela směrem k nim, byla natolik blízko, že stačilo pootočit hlavou doleva.

Několik raplů vedle nich obklopovalo skupinku dětí, které byly Isabelle až bolestně známé. Před Prince byli s nimi přivedeni kromě Tery a Jacka také Antiopa s Magnusem a za jejími přáteli se jako poslední krčila drobná chlapecká postava.

Harry.