Z pohledu Takuyi:

Fajn, tak tohle se mi dost nelíbí. Jako, čekal jsem, kdy se to moje druhé já zjeví, ale že tak brzo? Ale žije a to je to hlavní. Asi potřebuje od něj něco, ale zatím mi Reizo nelhal, takže by neměl důvod, ale zase nevím, co se mu mihne hlavou.

,,Taku, Reizo, copak by jste si přáli?" zeptá se nás Nanami, když jsme přišly do jídelny a sklonili jsme se k okýnku.
,,Dva poháry zmrzliny se šlehačkou, prosím," usměju se na ni a ona přikývla. Zmizla dozadu a já si šel sednout s Reizou ke stolu. Celou dobu se klepal, chudáček.

,,Taku? Co ke mě cítíš?" zeptá se mě po chvíli, když jsme měly už před sebou zmrzlinu a on se v ní jen vrtal. Ztuhl jsem. Doslova jsem ztuhl. Co mu vykecal?
,,Jsi můj kámoš, proč?" zeptám se a kouknu na něj. Koukl na mě, jako by mi nevěřil.
,,A co to v tom sálu? Málem si mě políbil..." zamumlá a já zrudnu. Jo, málem jsem se neudržel a políbil ho. Moc se mi líbil, byl roztomilý.
,,To bylo jen malé poblouznění... Ani nevím, co to do mě vjelo..." snažil jsem se to nějak okecat, ale tak trochu mi to nevyšlo. Nedíval se na mě zrovna dvakrát nadšeně a já se mu nedivím. Sám jsem nevěděl, jak se mám chovat a tvářit.
,,Takže já ti lhát nesmím a ty mě ano?" zeptá se mě a si povzdechl.
,,Když já nevím, jak bys na tu pravdu reagoval! Chápej mě sakra! Už si moje druhé já zažil! Ten hlavně vycítí lež! A většinou díky lži on zabijí!" řeknu to, až zoufale a koukám mu do očí.
,,Aha... Fajn... Jdu do svého pokoje, potřebuju mít taky chvilku čas jen pro sebe..." špitne, vstane a odejde. Já tam stále seděl a říkal si, jaký to jsem idiot.

Z pohledu Reiza:

Když jsem šel chodbou do svého pokoje, naproti mě šla slečna Natsume.
,,Pane Matsuya! Jak se máte?" zeptá se mě a upraví si neposlušný pramínek vlasů zpátky do toho přísného drdolu.
,,Fajn, co Vy?" oplatím ji kompliment, ale s malou lží. Nemusí vědět, že mám dilema, jak vyndat nebezpečnou výbušninu z mozku místního pacienta z dvojí osobností. Myslím, že by mi to i zatrhla a vyrazila by mě.
,,Tak to je jedině dobře. Takuya se od té doby, co tu jste, změnil. Je mnohem uvolněnější a zdá se, že si toho máte co říct. Navíc jste naživu a to je to hlavní," řekne mi a já jen přikývnu.
,,To je sice možný, ale jsem momentálně unavený, takže kdyby jste mne omluvila, půjdu do svého pokoje a odpočinu si," řeknu ji a pokračuju ve své cestě.
,,Ještě něco, pane Matsuya," zarazí mě ještě slečna Natsume a já se tedy zastavil.
,,Chci, aby jste mi nějak zdokumentoval vše, co bude dělat jeho druhé já. Všimla jsem si, že jste se s ním setkal, ale protože zakryl kameru, báli jsme se o Vás... Platí?" zeptá se mě a já se zarazil.
,,Ještě uvidím. Jestli je opravdu tak nebezpečný, jak tvrdíte, nechci, aby mi cokoliv udělal, když by viděl, že ho natáčím," řeknu ji narovinu bez toho, abych se zastavil a rozejdu se do pokoje.

V pokoji se zamknu a jdu rovnou do sprchy. Byl jsem z dneška unavený a to jsem to tu měl vydržet dost dlouho. Snad to nějak vydržím, ale bez Nuininy kávy to asi nevydržím. Ale zase kdybych šel z nemocnice, Taku by byl akorát smutný a jeho druhý já zase nasraný, takže to si evidentně nevyberu.

Ve sprše pustím na sebe vodu a jen tam tak stojím a nechám na sebe dopadat vodu. Bylo to velice uklidňující pocit a nemusel jsem nějak přemýšlet, ale bohužel, musel jsem. Vyndat z něho výbušninu... Leda operací, ale tu bych se ji musel do týdne naučit, nejsem přece doktor. Navíc... Od doby, co jsem viděl ten masakr v tom bytě mých adoptivních rodičů, nemám moc rád pohled na krev. Co když omdlím?! Tak mě Takuyovo druhé já zabije...  Kam já jsem se to šel pracovat?!

Nakonec vyjdu ze sprchy a jdu se obléct. Když se kouknu na mobil, zhrozil jsem se. Nui mi volala snad milionkrát a těch smsek. Raději jsem ji zavolal.
,,Matsuya Reizo! Nemysli si, že když mi napíšeš jen jednu zprávu, že tím to končí!" hned na mě vyjela a když mě oslovila celým jménem, byla opravdu naštvaná.
,,Promiň, Nui, měl jsem dost práce..." povzdechnu si a lehnu si na postel.
,,No, povídej, jaký to tam je?" hned změnila téma a já se nad tím jen pousmál.
,,Je to tu fajn... Klid, žádní lidi, kromě těch, co tu jsou... Zatím si nemůžu nijak stěžovat," pousměju se, když ji to vyprávím.
,,Akorát mi tu chybí tvoje kafe... Zrovna jsem na tebe před chvilkou myslel..." přiznám a i když byla dost daleko, věděl jsem, že se začervenala.
,,Ale nepřeháněj... Možná až budeš mít volno, zastvíš se a já ti navařím celou termosku," řekne a já se usmál.
,,To by bylo fajn. Díky, Nui, jsi fakt nejlepší kámoška," řeknu a pak jsme si ještě chvilku povídali, než jsme to zavěsili a šly spát.

Vzbudil jsem se brzo ráno. Měl jsem hlad, potřeboval na záchod a hlavně kafe, začala mi migréna. Docela na ni trpím, kvůli tomu, co se stalo v minulosti. Zvedl jsem se, udělal ranní hygienu a pak šel do jídelny. Taku už tam byl.
,,Uhm... Ahoj... Jak ses vyspal?" zeptám se ho, když zamířím zatím jen k němu a sedl si k němu.
,,Ahoj, jo, šlo to, jen jsem rano pak našel vzkaz, že ti mám vzkázat, že už máš jen 6 dní. Jak 6 dní?" zeptá se a koukne na mě nechápavě. Kruci, nemůžu mu to říct, zvlášť ne takhle veřejně.
,,Neřeš, ano? Je to prostě jen mezi mnou a tvým zlým já..." řeknu a jdu si radši pro snídani k okýnku.
,,Ahoj, Reizo, jak ses vyspal?" zeptá se mě Nanami a usměje se na mě.
,,Dobré ráno, Nanami, docela dobře a co ty?" zeptám se ji naoplátku a vzal si tác se snídaní. Odvětila, že taky dobře a já šel za Takuyem.
,,Slečna Natsume tu nesnídá?" zeptám se a Taku jen zavrtí hlavou. Choval se divně... Asi proto, jak jsem se choval včera... Ale kdo by se sakra nechoval, když musíte vymyslet, jak vyndat tu pitomou trhavinu z jeho hlavy.

Po dlouhé době další kapitola :) snad jste si ji užili ^^ zítra se hned vrhnu na psaní další kapitoly, ať se mi mozek opět nastartuje :D