Nový příběh a na obrázku Reizo, přeji příjemné čtení a doufám, že si ji oblíbené, jako Pomohu ti... ^^

Jmenuji se Matsuya Reizo. Právě jsem dostudoval vysokou školu a upřímně - teď si nemůžu najít práci. Něco o mě - je mi 19 let, jsem vysoký 168 cm (ano, strašný prcek... nesnáším se za svou výšku) a byl jsem sirotek, dokud se mě nerozhodli adoptovat jedni milý lidé, které stejně později zemřeli. Moji pravý rodiče zemřeli, když mi bylo necelý dva roky a moji adoptivní rodiče zase když mi bylo patnáct. Zdědil jsem po nich nějaký peníze, takže jsem neskončil jak na ulici, tak ani zase v dětským domově. Docela rychle se smířím se vším, takže jsem ani moc nesmutnil, ale od té doby jsem se změnil. Dokonce i moji kamarádi, co mě znají delší dobu říkájí, že mě obdivují za to, jak rychle jsem se smířil se ztrátou mých adoptivních rodičů. A taky mi říkaj, že se neusmívám tolik, jako předtím. A co, nežiju minulostí, ale přítomností a čelím budoucnosti vstříc - to je moje motto a tím se taky řídím. Řídím se i heslem - Nikdy nelituj vět, co jsi řekl, protože v tu chvíli jsi to říct chtěl! Ano, můj život je celý jen o mottech a o heslých, ale mě to vyhovuje.

Tak, dost o moji minulosti a vrhneme se na přítomnost. Seděl jsem v kavárně, kde pracovala moje kámoška a četl noviny o nabídkách práce. ,,Pořád jsi nic nenašel, Reizo? Kdyby něco, můžu se za tebe přemluvit tady, přece jen hledají pomocníka, jako ty," řekla mi s úsměvem Nui a já položil noviny a napil se kávy. ,,Já vím a jsem za to vděčný, ale být zavřený celé dny tady a usmívat se na ty lidi není nic pro mě," řeknu a koukal ji do očí. ,,Ty jsi se opravdu změnil, Reizo," zavrtí hlavou Nui a odešla. Je divný, že se se mnou nepřestala bavit, ale ona je jiná, než ostatní. Je milá, laskavá a nejradši by pomáhala ostatním. Za to já? Byly mi, krom kamarádů, všichni ukradení. Vrátil jsem se ke četní novin, kde byl docela podivný inzerát:

Hledáte práci, ale žádnou nemůžete najít? Nemáte rodinu a žádný závazek? Tak tahle práce je přesně pro Vás! Zavolejte na tohle číslo a dozvíte se víc.

To bylo vše, co tam bylo napsané. Co tím mysleli, jestli nemáte rodinu a žádný závazek? Vytáhl jsem si tedy mobil a naťukal číslo. ,,Prosím?" zeptal se ženský hlas po chvilce. ,,Dobrý den, jmenuji se Matsuya Reizo a volám kvůli tomu inzerátu, co jsem četl v novinách," řekl jsem a napil se kávy. Jsem zvědav, co uslyším. ,,Ah, dobrý den, mé jméno je slečna Natsumi. Splňujete podmínky, které tam jsou uvedeny?" zeptala se a slyšel jsem, jak si tam něco píše. ,,Ano, ale nerozumím tomu," odpovím zmateně. ,,Nebojte, vše se dozvíte, jen mi dejte adresu a zítra pro vás přijede řidič," řekla, já jsem ji ho tedy nadiktoval. Pak jsme se rozloučili a já si dal mobil na stolek vedle kávy. ,,Nui? Dala by jsi mi, prosím, další kávu?" zeptám se, když okoli mě a ona přikývla. Pořád jsem myslel na to, co jsem před chvilkou slyšel a četl. ,,Copak je? Něco jsi našel?" zeptala se Nui, když se vrátila s kávou a dala ji přede mě. ,,Jo, ale nechápu to. Zítra si pro mě přijede řidič a odveze me Bůh ví kam," řeknu a napiju se. ,,Aha, no, tak mi pak dej vědět, abych se nebála, že tě nedovezli někam, kde by tě zabili a tvoje orgány by někam prodali..." řekla Nui a usmála se. ,,Jasně, neboj se," usměju se na ni a ještě horkou kávu jsem do sebe kopl a vyndal peníze. ,,Díky, zatím se měj, ještě si potřebuju něco zařídit," řeknu, zvednu se, obejmu ji a odešel. Procházel jsem se po ulici a koukal na všechny ty lidi, jak někam pospíchají a nevědí, kam dřív s rukama, aby udrželi složky a mobil zároveň. Nechápu, jak to některý lidi může bavit. Být věčně ve stresu a pospíchat... to nikdy nebyl můj styl. Byl jsem známý tím, že jsem byl vždycky ten klidný a vyrovnaný Reizo.

Zastavil jsem se až před branami hřbitova, které jsem otevřel a ticho prořízlo skřípot brány, kterou jsem otevřel a šel po vyšlapané cestě k jednomu velkýmu hrobu, kde bylo napsáno:
Matsuya Tamiko a Shikamaru
* 6.3.1987 * 27.7.1983
+ 23.10.2010 + 23.10.2010
,,Ahoj mami, ahoj tati," pozdravil jsem mé adoptivní rodiče a poklekl k schránce, která sloužila na svíčky a začal je zapalovat. ,,Možná budu mít práci, tak jsem přišel se na vás podívat a říct vám, že nevím, co mě čeká a tak nevím, kdy za vámi zase zajdu," říkal jsem a povzdychl si. Chodil jsem za nimi často a i když nevím, co mě čeká, tak jsem musel za nimi zajít. Cítil jsem, že tam, kam pojedu, nebudu mít na chození sem čas.

Seděl jsem u hrobu rodičů dlouho. I když to nedávám najevo, strašně mi chybí. ,,No, tak já půjdu, ať se vyspím a připravím se na to, co mě zítra čeká. Tak ahoj mami, ahoj tati," řeknu usměju se a jdu domů.

Doma jsem ze sebe svlékl oblečení a vlezl do sprchy. Miluji ten pocit, kdy na mě dopadají kapky horké vody na kůži a já se mohl uvolnit. Po dlouhé sprše jsem si udělal večeři a šel do postele, kde jsem si ještě něco přečetl a s knihou na obličeji jsem usnul.