S úlevou jsem vydechla, když se ozvalo cvaknutí a dveře mého starého domu se otevřeli. Tiše jsme vešli do chodby a položili všechny věci na zem. Opatrně jsem nahlédla do kuchyně, odkud se linula líbezná vůně a tichá hudba. Spatřila jsem Nathalli, jak pohupuje boky u plotny a zběsile něco míchá v hrnci.
Pokynula jsem Jaisonovi, ať zůstane v chodbě a sama pomalu šla dovnitř. Naklonila jsem se ženě přes rameno.

„Tvůj vyhlášený guláš! Ten mi chyběl." řekla jsem. Nathalli sebou cukla. Když mě spatřila, obličej se jí rozzářil.

„Elen!" padla mi kolem krku. „Holčičko moje, tolik si mi chyběla!"

„Ty mně taky, tetičko." smála jsem se a poplácala ji po zádech. Nathalli se odtáhla a podívala na Jaisona, který se na nás ode dveří culil.

„A kdopak je ten fešák?“ drkla do mě loktem. Jaison pomalu vešel dovnitř.

„Teto, to je Jaison, potkali jsme se na ostrově. Jaisone, tohle je Nathalli, moje adoptivní máma.“
Jaison se sklonil a políbil tetičce klouby na ruce.

„Je mi ctí vás konečně poznat.“ usmál se. Víc galantní už být nemohl.

„Tak šup, ke stolu!“ popostrčila nás Nathalli a postavila před nás misky s polévkou. „Musíte mi o všem vyprávět!“

*

„Páni,“ vydechl Jaison a rozhlížela se kolkolem po všech vysokých budovách a reklamních obrazovkách. „Nikdy bych nevěřil, že se sem jednou dostanu.“

„A jak se cítíš?“ zeptala jsem se.
Procházeli jsme se po ulicích města, ukazovala jsem Jaisonovi všechna zajímavá místa a sledovala jiskry v jeho očích, když je viděl. Byl jako malé dítě, které vezmete do ZOO.

„Myslíš ohledně magie?“ položil řečnickou otázku. „Jsem v pohodě. Tak nějak jsem věděl, co čekat. Už jsem tady vlastně jednou byl, pamatuješ?“

„Jasně, ale to jsi viděl jen ošklivé zablácené pole a naštvanou holku. A byl jsi tu jen pár minut. Teď jsme tu skoro celý den.“

„Cítím se, jako by ze mě spadl jeden obrovský kámen. Cítím se lehký a svobodný, skoro bych mohl létat!“ pak se zarazil. „Teda, létat bych mohl spíš s tím kamenem, než bez něj.“
 
Zasmála jsem se. „Hlavně si dej pozor na pusu, ať se někde omylem neprokecneš.“

„Prosimtě,“ odfrkl si. „Myslíš, že by mi někdo uvěřil? Spíš by na mě zavolali odchytovou službu.“

„To je pravda.“ zasmála jsem se.

Po chvíli chůze najednou Jaison vykřikl a svalil se na zem. Byl tak zaujatý okolím, že si nevšiml žebráka sedíc na kraji chodníku.
Honem jsem sáhla do zadní kapsy kalhot a naklonila se k muži. Byl zabalený ve starých dekách a v ruce držel kelímek od kávy, co prodávali jen pár kroků odsud.

„Pardon, moc se omlouváme.“ hodila jsem mu do kelímku pár drobných. „Jste v pořádku?“

Muž se bublavě zasmál. „V naprostém pořádku.“ řekl a pomalu zvedl hlavu.

Vytřeštila jsem oči na člověka sedíc přede mnou. Doufala jsem, že dopadne špatně, ale že takhle...

„Vy?“ zajíkla jsem se.

„Já.“

„Alespoň ten pohrdavý tón jste neztratil.“ odsekla jsem znechuceně.
Jaison se mezitím vysoukal na nohy. Když spatřil žebráka, celý strnul hněvem.

„Modlil jsem se ke všem bohům, abych tě už nikdy neviděl.“ zasupěl.

„Alespoň vidíš, že bůh neexistuje.“ uchechtl se Michael.

„Kdyby neexistoval, dopadl byste mnohem hůř.“ ukázala jsem na něj a všechnu tu špínu kolem něj. „Jste ubožák.“

„Ale pořád živý,“ rozprostřel dlaně. „Což znamená, že karty se ještě mohou obrátí.“

„Nemáš šanci.“ opravil ho Jaison. „Everland je v dobrých rukou.“

„Myslíš v rukou téhle malé děvky?“ zasmál se. Chytla jsem Jaisona, aby se na něj nevrhl před zraky všech těch smrtelníků. Chytla jsem ho za loket a honem jsme utíkali pryč, zatímco nám za zády zněl Michaelův pohrdavý smích.

Celá udýchaná jsem za námi zabouchla dveře. Jaison vypadal, že za chvíli do něčeho praští, takže jsem ho chtěla co nejdřív odvést daleko z očí ředitelky Nathalli.

„Elen?“ ozvala se jako naschvál teta z kuchyně. „Už jste zpátky?“ vykoukla.

„Ahoj!“ vyhrkla jsem honem. „Musíme si teď rychle něco zařídit. Omluvíš nás?“ Nečekala jsem na odpověď a běžela nahoru do pokoje, který jsem ještě nestihla zabydlet.

„Co tady dělá?“ vyjekla jsem vyplašeně. „Neměla je Nairia poslat někam do hlubin všech hlubin v pekle?“

„Nairia nemůže ovlivnit, kam se vyvrženci dostanou. Ale-“ zarazil se.

„Ale co?!“ naléhala jsem. Byla jsem ze setkání s Michaelem pořádně rozrušená. Po celé té šarádě na Everlandu už jsem věděla, že je schopný udělat opravdu vše, aby si prosadil své. A vyhoštění z ostrova pro něj nebude překážkou pokračovat.

Jaison pokračoval: „Existují legendy, které pravý, že Nairiina brána hraje ve prospěch těch, jež ní projdou. I když se říká, že Přízraci bývali čisté duše, vlastně žádný z nich nebyl. Ani Nairia. Byla to pěkná mrcha, jen se to o ní moc nevědělo. Ale ti, co jí byli blíž...“ na chvíli se zarazil, jako by se divil, kam až odbočil. „Jejich magická místa se chovají stejně, jako jejich lidská stránka. Takže je možné, že-“

„Že brána sem poslala Michaela úmyslně, aby mohl dokončit, co začal.“ dokončila jsem za něj.

„Ale šance, že se mu to podaří, jsou mizivé!“ snažil se Jaison uklidnit situaci. Že by se mu to nějak podařilo říct nemohu.
Ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř nakoukla Nathalli.

„Zmizeli jste tak rychle, že jsem ti ani nestihla říct, že ti přišel balík, Elen.“

„Mně?“ divila jsem se. Popadla jsem těžký balík, co se jevil jako stoh klih zabalených jednotlivě v novinovém papíru. Bylo jich asi pět. Uvelebila jsem se na posteli a rozvázala lněný provázek. Rozprostřela jsem knihy jednu vedle druhé po posteli.

„Od koho myslíš, že to je?“ zeptal se Jaison a posadil se vedle mě.

„Nevím.“ Popadla jsem knihu nejvíc na kraji. Bez váhání jsem roztrhla novinový papír a spatřila ošuntělou koženou vazbu. Vysvobodila jsem knihu a prohlédla si ji. Byla už značně opotřebovaná. Na jejím obalu se nenacházel žádný název, tak jsem ji otevřela na první straně.
Překvapil mě ručně psaný podpis a obrázky, které zakrývaly celou stranu.

„To je-“ začal Jaison.

„Deník mojí maminky,“ vydechla jsem. Přejela jsem prsty po jejím jméně napsaném vybledlým černým fixem.
Okamžitě jsem v něm začala listovat. Byl plný odpovědí na všechny nezodpovězené otázky v mém životě. Všechny dny, všechny vzpomínky... Všechno tu stálo černé na bílém.

„Jaisone, víš, co to znamená?“ řekla jsem nadšeně a postupně roztrhávala všechny knížky. Pět deníků, celkem osm let života. Honem jsem našla nejmladší z knih a nalistovala její poslední stránku se zápisem den před mým narozením.

12. 8. 1999

Datum porodu se strašně rychle blíží. Mark i já už se neskutečně těšíme, až se malá Eleanorka narodí! Konečně budeme rodina...

Rose

Po tváři se mi skutálela slza. Jaison mi vzal deník z ruk a zaklapl ho. Všechny knížky rozprostřené po posteli posbíral a položil je na stůl.

„Myslím, že vím, kdo ti je poslal.“ řekl.

„Táta.“ dokončila jsem jeho myšlenku.

„Ale určitě nechtěl, aby jsi nad nimi věšela hlavu. Možná chce prostě jen napravit všechny ty roky, které s tebou nemohl být. Chce ti odpovědět na otázku, kdo vlastně jsi.“
Otočila jsem se na něj. Měl pravdu. Proč by táta chtěl, abych byla smutná? Chce, abych byla šťastná a to rozhodně budu, až se dozvím všechno to, co je v denících napsáno.
Poznám sama sebe.

***

8. 3. 2017

Můj milý deníčku...
Mé jméno je Eleanor Megan Rose Whitnerová a jsem dcerou dvou úžasných lidí, kteří dokázali úžasné věci a já hodlám jít v jejich stopách.
Jsem královna bájného ostrova Everland a strážím tajemství nadpřirozeného světa mezi lidmi.
Tento deník je nástroj, jak všechno své vědění mohu předat dál. Budeš můj odkaz budoucím generacím.

Tvoje Elen