Mlha stále zahalovala vrcholky stromů, když jsem vyšla ven z domu. Na Everland pomalu přicházelo jaro, ale přesto mi ve slabém svetru byla zima.

Líným krokem jsem došla na lavičku na druhé straně ulice a posadila se.

„Odcházíš?" zeptal se.

Sklopila jsem hlavu. „Jo."

Smutně se zasmál. „Sotva jsem tě našel a už mi odcházíš."

„Tati-" začala jsem, ale umlčel mě máchnutím ruky, kterou mě pak objal kolem ramen.

Usmál se na mě. „Vedla sis dobře. Jsem na tebe hrdý."

S ruměncem na tvářích jsem si opřela hlavu o jeho rameno. Opravdu jsem se chystala odejít. I když jsem byla nadšená z existence nadpřirozeného světa a trhalo mi srdce pomyšlení, že se ho budu muset vzdát, stále jsem se zde cítila jako cizinka.

„Budu za tebou jezdit," řekla jsem. „Každé prázdniny. Nebo každý druhý víkend, jak budeš chtít. Kolik stojí letenka z New Yorku na Everland?" Teď, když je Viktorie pryč, je brána otevřená a každý může přicházet a odcházet, jak jen se mu zlíbí.

Táta se zasmál a políbil mě do vlasů. „Mám tě rád, holčičko. Budeš mi chybět."

„Ty mě taky tati."

*

„Elen?" ozvalo se. Vykoukla jsem z koupelny a spatřila Jaisona, jak u dveří skopává z nohou boty.

„Tady jsem!“ zavolala jsem nazpátek. Jaison se objevil ve dveřích.

„Slyšela jsi tu novinu?“ zeptal se s rozjařeným úsměvem. Nos a tváře měl červené od chladu. „Na Criopě pořádají ples. Na tvou počest.“

„Cože? A kdy?“ zlekla jsem se, že mi to skříží plány opuštění Everlandu.

„Dnes večer.“ Bylo vidět nadšení v jeho tváři.

„A ty chceš, abych tam šla?“ zeptala jsem se rozmrzele.

„Jestli chci?“ došel ke mě a chytl mě za tváře. „Ty tam se mnou musíš jít!“ věnoval mi jeden neohrabaný polibek.

Chvíli jsem na něj překvapeně zírala a pak sklopila hlavu. „Jaisone... Já ti musím něco říct.“

„Já vím.“ vyhrkl rychle. „Potkal jsem tvýho tátu.“ Vysvětlil.

„Jaisone, já sem nepatřím.“ snažila jsem se znít co nejvíc přesvědčivě.

„Jo, já to chápu.“ zatímco on moc věrohodně nezněl. „Žila jsi celý život tam, zatímco... Nemůžu tě nutit zůstat.“

„Neodjíždím navěky! Dodělám si školu a pak se sem třeba vrátím!“

„Mhm.“ přikývl. Pak zvedl hlavu a zase se zářivě usmál. „Ale teď musíme na ten ples! Z toho se nevykroutíš, Whitnerová!“

*
  
Z oken Criopy zářilo světlo do tmavého večera a již z dálky byl slyšet smích a oslavy vítězství.

„Jsi nervózní?“ zeptal se vesele Jaison, když mě viděl nakukovat vstupními dveřmi do haly.

„Ne, vůbec ne.“ zalhala jsem a vytřeštila oči ještě víc, když se dvoukřídlé dveře otevřely a zazněly fanfáry.

„Slečna Eleanor Megan Rose Whitnerová!“ zvolal sloužící u dveří a hlasy všech návštěvníků utichly. Stáčelo se na mě teď tolik pohledů, že jsem cítila, jak se pode mnou propadá zem.
Jaison mi nabídl rámě a povzbudivě na mě mrknul. Nesměle jsem se do něj zavěsila a pomalu vyšla po chodech nahoru. Jen co jsme překročili práh se ticho změnilo v bouřlivý potlesk. Criopa musela být k prasknutí narvaná všemi, co na ostrově zůstali a ti mi teď věnovali uznání a pýchu. Užasle jsem se rozhlížela kolem sebe na ty davy nadšených ostrovanů, na jejich oddanost a věrnost a na chvíli jsem vážně zapochybovala, zda tohle místo chci opustit. Bylo to kouzelné.

„Slečno Whitnerová?“ ozvalo se z balkónu nad schodištěm. Zadívala jsem se na královnu Megan zahalenou v úžasných smaragdových šatech a bílém kožichu. Pobídla mi rukou. „Můžete prosím dojít sem za mnou?“

Zarazila mě její formálnost, která ještě zvýšila mou nervozitu, ale přesto jsem se váhavě rozešla. Stoupala jsem po schodech, látka modrých šatů se mi otáčela kolem lýtek a odněkud začala tiše hrát hudba. Poznávala jsem tu melodii, byla to Everlandská hymna.

„Slečno Eleanor Megan Rose Whitnerová,“ pronesla královna hlubokým hlasem, když jsem zdolávala poslední schůdky. Až teď jsem si všimla, že na hlavě nemá korunu, ale jen zlatou čelenku. „Obyvatelstvo ostrova Everland rozhodlo. “
Do jemných tónů hymny se rozezněly bubny.

„Po nedávných událostech, které značně ovlivnili politiku ostrova,“ Megan zvedla Everlandskou královskou korunu z modrého polštáře, který jí donesl sluha. „Se ostrované rozhodli korunovat nového vládce.“

Věděla jsem co přichází. Jen díky nervozitě jsem nebyla schopná nic říct na protest.

„Eleanor Megan Rose Whitnerová!“ zvolala mohutně. „Je mi ctí vás korunovat novou královnou ostrova Everland!“
Na hlavu se mi přitiskl chladný kov. Za zády mi duněl hlasitý pokřik. Nevěděla jsem, jak dlouho trvalo, než ustal, ale i když opět zavládlo ticho, stále jsem stála otočená ke královně a povrchně dýchala.

„El, jsi v pohodě?“ na rameno se mi přitiskla Jaisonova dlaň.

„Ale-“ vypadlo ze mě. Zalkla jsem se. „Ale proč já?“

„Občané ostrova ti věří.“ z druhé strany se ke mně postavil táta.

„Ale vždyť já vůbec nevím, jak se to kralování vlastně dělá,“ vyhrkla jsem na pokraji pláče, nedokázala jsem dosud rozlišit, zda smutného či dojatého.

Jaison mi stiskl dlaň. „Ty to zvládneš. Budeš dobrá!“

„Ale-" prudce jsem se otočila na všechny ty lidi tam dole, až se mi korunka na hlavě pohla. „Ale jak bych mohla být dobrou královnou, když tady ani nebudu?“ otočila jsem se na bývalou královnu Megan. Na její tváři se neobjevil ani náznak překvapení. Novinky se tu šíří stále stejně rychle.

„To je v pořádku. Počítali jsme s tím už před volbami.“

„Víme to už dlouho.“ ozval se ženský hlas. Spatřila jsem ženu tmavé pleti ve střapatých šatech, co vypadaly jako oheň, jak kráčí po schodech přímo ke mně.

„To je Elbe. Nejlepší orákulum na ostrově.“ řekl Jaison a hrdě ji objal kolem ramen. „Předpověděla všechny velké události v historii ostrova, včetně tvého příjezdu. A viděla taky to, že z ostrova odejdeš. “

Elbe mi položila ruku na tvář. „A víš, co jsem ještě viděla? Že z tebe jednou bude úžasná královna a ostrov už nikdy nebude temný jako dříve. Byla jsi pro to stvořena, má drahá. Bůh to tak určil.“

„Ale co vy?“ nebudete muset opustit Criopu?“ sháněla jsem honem další důvody, proč udělat vládce z někoho jiného.

„Záleží na tobě, jestli nás tu necháš dál bydlet.“ usmála se Megan.

Ztuha jsem polkla. „Ale-“

„Žádné ale,“ zarazil mě Jaison a otočil mě k lidu, co stále s očekáváním stál dole pod schody. „Rozhlédni se. Všichni ti lidé tam dole pro tebe hlasovali. Ty jsi jediná, co váhá. Věří v Motýlí dívku. Věří v tebe, Elen. Neber jim tu naději.“ zašeptal mi do ucha.

Přikývla jsem. To bylo znamení pro sloužícího. Jeho mohutný hlas se rozezněl po celém sále. „Vážení přítomní, Její Veličenstvo, královna Eleanor.“
Při dalším radostném potlesku už jsem podlehla a zeširoka se usmála. Konečně jsem si uvědomila, jak moc jsem z toho nadšená. Můj život konečně získal nějaký cíl a to se rychle vrátit zpátky na ostrov a chránit jeho obyvatele, starat se o ně a cvičit se v umění magie. Už jsem se nemohla dočkat, přestože mě ten fakt pořád děsil.

*

„Ty jsi mi lhal.“ řekla jsem Jaisonovi. Hned po prvním formálním tanci jsme se nenápadně vypařili a teď jsme leželi na zemi v Jaisonově pokoji a koukali se na svítící strop připomínající hvězdnou oblohu.

„O čem to mluvíš?“ zeptal se vyděšeně.

„Když jsme tu takhle leželi prvně, říkal jsi, že to na stropě je svítící barva. Ale je to kouzlo, viď?“

„Odhalila jsi mě.“ zasmál se. „Ale ten příběh je pravdivý. Vážně jsem se bál tmy.“

Povzdechla jsem si do ticha. „Začínám pochybovat o svém odjezdu.“

„Proč?" otočil ke mě hlavu.

Podívala jsem se na něj. Jeho oříškové oči byly jen kousek od těch mých. Stačilo by našpulit rty a dotkla bych se špičky jeho nosu. „Budeš mi chybět.“ řekla jsem a otočila se k němu celým tělem. „Nejradši bych si tě sbalila sebou do kufru.“

„Staniž se.“ zasmál se.
Nechápavě jsem na něj koukala. Zašátral ve vnitřní kapse saka, které měl pořád na sobě a vytáhl dva oranžové papírky. „Letenka do New Yorku stojí 25 Everlandských centů. Prý jsi to chtěla vědět.“

Užasle jsem se na něj podívala a když mi to konečně všechno došlo, s radostným pištěním jsem ho objala.

„Pozor, pozor. Vždyť je pomačkáš.“ smál se Jaison a věnoval mi pusu na ucho.

Odtáhla jsem se od něj. „Myslíš to vážně? Opravdu se mnou poletíš?“

„Ne, koupil jsem dvě letenky jen tak ze srandy,“ úšklíbl se. Nevydržela jsem to a ještě jednou ho objala.

„Jsi úžasnej,“ šeptla jsem.

Zasmál se. „No jasně že jsem. To princové bývají.“
    
*
    
Probudilo mě zaklepání na dveře. Rozespale jsem otevřela oči a než jsem se stihla vzpamatovat, klepání se ozvalo podruhé.

„Jaisone,“ šeptla jsem. „Dělej, vstávej, někdo klepe.“ Moje slova potvrdilo další, tentokrát naléhavější zaklepání.
Jaison jen něco neochotně zamrmlal a zahrabal se ještě hlouběji do tepla peřin. Poupravila jsem roztřepené vlasy a stáhla kraťasy, které se mi během spánku vyhrnuly.

„Dělej!“ sykla jsem a strčila do Jaisona silněji. Běžela jsem ke dveřím svého bytu a modlila se, aby tam ten brzký návštěvník ještě byl.
Když jsem je otevřela spatřila jsem rozesmáté tváře našich rodičů. Tak tohle je ještě horší, než jsem čekala. Megan a Mark chtěli vejít a Jaison si při tom ještě ani neoblékl triko, natož aby se vzbudil.

„Tati!“ vyhrkla jsem překvapeně. „Co tady děláte?“

„Ahoj zlatíčko,“ políbil mě na tvář. „Jdeme se s tebou rozloučit. Pustíš nás dál?“

„No, víš...“ hledala jsem honem nějakou výmluvu.

Díky bohu mě přerušila Megan. „Nech mě hádat. Jaison ještě spí.“ zasmála se.

Vydechla jsem úlevou. „Jo. I mrtvého byste vzbudila dřív než ho.“
Odstoupila jsem ze dveří a nechala je vejít. Okamžitě jsem přeběhla k posteli s cílem Jaisona opravdu vzbudit, zatímco dospělí si sedali ke stolu.

„Okamžitě hleď vstávat, ty línej královskej zadku!“ štípla jsem ho do tváře. Zamžoural na mě. „Je tady tvoje matka.“ sykla jsem výhružně.
Při těch slovech se mu oči zvětšily jako tenisové míčky a vystřelil do sedu. Od stolu se na něj culili rodiče.

„Mami!“ vyjekl ve vysoké tónině. „Co - co tady děláš?“ nervózně se smál a hledal při tom v posteli triko, které večer neuklidil.

„Vidím, že jsme měli přijít později,“ poznamenal ironicky táta, zatímco pobaveně sledoval Jaisona, jak se snaží obléct si tričko co nejrychleji a vůbec mu to nejde. Tváře měl při tom nezvykle zarudlé studem.

„To je v pohodě,“ dala jsem vařit vodu na kávu. „Kdybyste nepřišli, nejspíš bychom zaspali. Někdo totiž večer nenastavil ten budík, jak sliboval.“ úšklíbla jsem se na Jaie. Jen se omluvně zašklebil a vytáhl kalhoty zpod postele. Táta vypadal čím dál udiveněji a radši už se ani na nic neptal.

Postavila jsem před Jaisonovu matku hrneček kávy. „Doufám, že královští pijí normální kafe?“

Megan se zasmála. „Už dlouho jsem ji nepila.“ Se slastným výrazem si přičichla k voňavé páře vycházející z hrnku.

„Takže,“ začal Mark, když si k nám konečně přisedl i Jaison. „Co máte v plánu v New Yorku dělat? Velké město, spousta možností...“

Podívala jsem se na Jaisona. Vypadal, že ještě spí a ani nepostřehl otázku.
„Já budu určitě chodit do školy. A Jaison se asi bude muset nejdřív aklimatizovat, než bude schopný nějaké činnosti. Že?“ usmála jsem se na něj.

„Jasně,“ odpověděl nepřítomně a dal mi pusu na tvář, načež do sebe převrátil celý hrnek horkého nápoje.

„A můžeme vás doprovodit k heliportu?“ naklonila se ke mně Megan. Přestože se smála, v jejích očích byl vidět smutek.

Stiskla jsem jí ruku. „Nebojte se. Přijedeme tak brzo, jak jen to bude možné.“
Vděčně se usmála. Musí to pro ni být těžké. Celý život jsou spolu, nikdy neopustili ostrov a teď jí hodlám odvést mladšího syna bůh ví kam na pořádnou dobu.
    
*
    
Sbalila jsem do krabic poslední nezbytné věci a Jaison udělal jedno naprosto úžasné kouzlo, čímž všechny krabice zmenšil a poskládal do kufru. Až přijedeme do Ameriky, kouzlo vyprchá.

„Zajímalo by mě, jak to uděláme, až se zase budeme vracet na Everland. Za hranicemi ostrova už přece nemůžeme kouzlit.“ povzdechla jsem si.

„Co ti bude chybět víc - létání nebo magie?“ zeptal se Jaison.

Smutně jsem se rozhlédla kolem. „Všechno,“ řekla jsem. „Bude mi to chybět všechno.“
Jaison mě objal kolem ramen a chtěl něco pošeptat do ucha, když dovnitř zase vešel táta.

„Můžeme vyrazit?“ dal si ruce v bok. Popadla jsem kufry a naposledy se rozhlédla po prázdném bytě. Až se sem příště vrátím, už se asi budu zabydlovat v jedné z královských komnat Criopy. Ještě stále bylo neuvěřitelné, že jsem teď královna toho všeho. Vybrali si mě všichni obyvatelé Everlandu! To je neuvěřitelné.
Byla jsem pyšná. A těšila jsem se, až se sem jednou vrátím.
Vytáhla jsem mobil a napsala textovou zprávu všem svým kamarádům ze staré školy:

Elen: Eleanor Whitnerová vyráží směr New York! Držte si klobouky, vážení, za chvíli jsem tam!

Zasmála jsem se a zaklapla bytové dveře.
Od letiště nás dělila jen půl hodina cesty a ta utekla mnohem rychleji, než jsem čekala.
Naklonila jsem se k Jaisonovi. „Prosím, slib mi, že zase nepoletíme paraglaidem.“

Jai se hlasitě zasmál. „Copak, nelíbilo se ti to? Dala jsi tomu přece přednost před letadlem.“ objasnil mi.

„To sice jo,“ kývla jsem. „Ale jsou věci, které člověku stačí zažít jen jednou v životě.“

„Já bych se klidně proletěl.“ oznámil a zahrabal se hlouběji do sedačky tátova terénního auta.

„Hele, co jsi mi to chtěl předtím říct, než vešel táta?“ zeptala jsem se.

Jaison se pobaveně uchechtl a naklonil se mi k uchu. „Tohle bylo nejtrapnější ráno mého života.“ zašeptal. „Divím se, že mi tvůj táta nezakroutil krkem.“

„Já tě moc dobře slyším, zeťáčku.“ pronesl zpěvně táta. Propadala jsem se hanbou za oslovení, které použil.

„Tati...“ kopla jsem ho zezadu do sedačky. Ve zpětném zrcátku jsem viděla jeho pobavený úšklebek. Jaison měl na tváři stejně vytřeštěný výraz, jako já.

Auto konečně zastavilo a my mohli opustit napjatý vzduch vevnitř. Několik metrů od auta na nás již mával pilot helikoptéry, která nás odsud měla odvést.

„Tak je to tady,“ otočil se na mě táta. Než stihl cokoliv dodat, padla jsem mu do náruče. Zaryla jsem mu obličej do krku a zhluboka se nadechla jeho vůně.

„Mám tě ráda, tatínku,“ zalkla jsem se.

„Já tebe taky, škvrně,“ zasmál se smutně. „Přijeď za mnou co nejdřív, jasný?“

„Jasný,“ kývla jsem a odtáhla se.

„Kéž by tady tak byla tvoje maminka,“ sklopil oči. „Byla by na tebe strašně pyšná.“

„Na nás oba,“ usmála jsem se na něj. „I ty jsi dokázal úžasné věci.“

„Prosimtě,“ pohodil hlavou. „Pár uřízlých hlav ze mě nedělá hrdinu.“

„A já snad hrdina jsem?“ zasmála jsem se. „Naše vítězství se taky neobešlo bez objetí.“

„To je fakt,“ přikývl a vytáhl zpod košile stříbrný řetízek. Rozepnul ho a znovu ho zapnul na mém krku. Chytla jsem ho do dlaní. Byl to medailon. Rozlouskla jsem od sebe obě poloviny a spatřila černobílou fotku krásné mladé ženy držíc v náručí malé děťátko. Za jejími bedry se široce usmíval mladý muž, jehož oči jakoby sálaly barvou i na černobílém povrchu.

„Poslední fotka,“ řekl smutně. „Vyfocená jen pár minut předtím, než-“ selhal mu hlas.
Honem jsem ho zase objala a zašeptala tiché děkuji. Pevně mě stiskl, ale pak hned pustil a zahnal slzy z tváří.

„Tak už běž, jinak tě nikam nepustím,“ řekl.
Jaison už stál u dveří helikoptéry, oči se mu taky leskly.
Vyskočili jsme na sedačky a pilot za námi zavřel dveře.
Naposledy jsem se otočila a přitiskla ruku na sklo, což táta zopakoval, než musel odejít, aby mohla helikoptéra vzlétnout. Strnule tam stál a koukal, jak mu pomalu mizím z očí a já jsem měla najednou sto chutí otevřít dveře a vyskočit ven, ale než jsem se nadála, už jsme byli moc vysoko na to, abych je vůbec viděla.

„Už není cesty zpět,“ povzdechl si Jaison.

„Jo,“ kývla jsem, když se k nám otočil pilot.

„Připravte se. Blížíme se k hranicím magické bariéry. Bude to pro vás nepříjemné.“

Přitiskla jsem se k Jaisonovi a pevně sevřela víčka, jelikož jsem nevěděla co čekat.

„New York už čeká.“ řekla Jaison. I jeho hlas zněl nervózně.

A pak námi prošla vlna mrazu a křečí. Definitivně jsme opustili bájný ostrov Everland.

Jsem jediná, co brečela?
Do konce týdne bych chtěla publikovat epilog, tak mi do komentářů napište, jestli je zde ještě něco, co byste chtěli z příběhu objasnit ;)

ElenWh❤