Kapky deště mi dopadaly na krk a pomalu stékaly po zádech. Venku byla velká bouře, trvala téměř celou dobu, co jsem pod tímhle oknem seděla. Pomalu jsem zaklonila hlavu a nechala ledové kapky, ať mi laskají tvář. Určitým způsobem mě to uklidňovalo.

Zamyslela jsem se nad tím, jak dlouho mě tu nechají. Jestli tu budu týden, nebo měsíc nebo celý život. Myslela jsem na to, kdy uslyším, jak se dveře pomalu otevřou a v nich bude stát královna a řekne mi, že můžu jít.

Jako bych to snad svými myšlenkami přivolala, zaslechla jsem za dveřmi na druhé straně místnosti hlasy. Jeden mužský a dva ženské. Chvíli se dohadovali a poté jsem opravdu zaslechla ten krásný zvuk. Zvuk otevírajících se dveří.

Čekala jsem, co se bude dít, ale když v pokoji stále vládlo ticho pomalu jsem hlavu sklonila a po dlouhé době otevřela oči.

Všichni tři, Victorie, Megan a Lovec, stáli přede dveřmi a koukali na mě.

Chvíli jsem jim pohled vracela, ale nakonec jsem tichým chraplavým hlasem promluvila. ,,Nepůjdete dál?"

,,Už můžeš jít domů, Elen." řekla stejně tiše Megan. Ani jeden z nich však nepřekročil práh.

Zřejmě se snažili nedat to najevo, ale bylo to naprosto očividné. Báli se mě. Měli ze mě strach.

Nejhorší na tom však bylo, že jsem je chápala. Strávila jsem v téhle zatracené místnosti celé tři dny, takže jsem měla dostatek času najít stín na mé duši. Byl tam celý život, ale až teď vylezl na povrch, aby mi ukázal motýlí dívku uvnitř mého těla. A děsil mě stejně, jako já jsem děsila je. Byla jsem jen schránka. Kukla co v sobě ukrývala pohromu a zkázu. Nic jiného totiž nedokážu světu dát. Ať legenda pravý co chce, nedokážu Everland zachránit. Nemám jak. Mým osudem je spíš ho zničit. Sežehnout na popel a navždy smazat ze zemského povrchu. Jako by nikdy neexistoval.

„Elen?" ohlásila mě znovu královna. ,,Jsi v pořádku?"

Uchechtla jsem se a odvrátila pohled. „Zavřeli jste mě tu a mysleli si, že mi to pomůže, je to tak? Že se monstrum uvnitř mě neprobudí. Ale stal se pravý opak." zavrtěla jsem hlavou. „Cítím to. Cítím, jak to ve mně roste. Temnota se rozlévá do každého kousíčku mého těla a brzy ho nadobro pohltí. A pak už nebude cesty zpět."

„Elen, takhle to být nemusí." přidal se Lovec a postoupil dál do místnosti.

„Nemusí?!" zopakovala jsem pobouřeně a zvedla se ze země. Od nich mě dělil jen velký stůl. „Jistě že to tak být nemusí! Nic z tohohle by se nemuselo stát, kdybyste mě sem nepřivezli, kdybyste mi neprozradili tajemství ostrova, kdybyste mě neučili být nadpřirozenou a kdybyste mě ní neudělali! Za všechno můžete vy!"

„Elen, sama jsi chtěla vědět, co skrýváme." zkonstatoval Lovec.

Přikývla jsem. „Máš pravdu." uznala jsem. „Ale to jsem ještě nevěděla, jakou zrůdu ze mě uděláte. Nevěděla jsem, že budu mít strach sama ze sebe."

„Elen, poslouchej nás -"

„Ne!" přerušila jsem Victorii a vztyčila prst. Zároveň s tím se mi nohy odlepily od země. ,,Dělala jsem všechno, co jste chtěli. Už jen to, že jsem tady," pomalu jsem letěla k nim. „Snažila jsem se vám co nejvíc vyjít vstříc, i když to vždy nešlo. A k čemu mi to bylo?" pomalu jsem přistála před nimi. Všichni instinktivně couvli. To mě zabolelo. „K ničemu." šeptla jsem a propletla se mezi nimi s úmyslem odejít, ale Lovec mě chytil za ruku a stáhl zpátky.

„Nech mě být." Cukla jsem sebou, ale přitáhl si mě k sobě a chytil mě za ramena.

„Eleanor, nesmíš na tom hledat jen to zlé. Nadpřirozenost má tisíce krásných vlastností, jen je musíš najít."

„Že mi to říkáš zrovna ty. Skrýváš před světem svou tvář a své jméno. Je vůbec něco, co neskrýváš?"

Lovec mnou zatřásl, ale než stačil cokoliv říct, vymanila jsem se mu. S návalem vzteku se však uvolnila vlna magie a za mými zády jsem zaslechla padnout Lovcovu kápi na zem.

Jako by moje srdce vynechalo jeden úder. Slyšela jsem jen svůj dech. Nikdo se nehýbal, všichni jen stáli a čekali, co udělám.

„Elen, pro tvé bezpečí, hlavně se neotáčej." Řekl Lovec tiše.

Zatla jsem pěsti. „Už mám těch vašich úkolů dost." S posledním slovem jsem se otočila a... Teď moje srdce rozhodně vynechalo několik úderů.

Koukala jsem do očí muži, kterého vidím poprvé, ale zároveň ho znám. Celý jeho příběh jsem vyčetla z deníků, cítila jeho radost a strach, s napětím čekala, co bude na další straně popsané úhledným písmem. Byl přesně takový, jako jsem si ho představovala. Husté prošedivělé vlasy, milá tvář a hluboké modré oči, které jsem každý den vídávala v zrcadle.

„Tati..." vydechla jsem do ticha. Nic neřekl. Jen tam tak stál a v očích se mu ronily slzy. Mísil se ve mně vztek, neuvěřitelná radost a smutek. Všichni tvrdili, že je můj otec mrtví a přitom věděli, že svou tvář skrývá pod kápí. Celý můj život byla lež. Jedna velká, zatracená, slizká lež. „Celou tu dobu... jsi to byl ty? Proč jsi nic neřekl?" i mé slzy se již vydaly na pouť po mých tvářích.

„A jak jsem asi mohl?" řekl po chvíli. „Přivítat tě na Everlandu s otevřenou náručí a slovy "Ahoj zlato, jsem tvůj mrtvej táta, ale neboj, už jsem úplně živej!"?"

Zavřela jsem oči a polkla vzlyk. „Měl jsi desítky příležitostí, kdy mi to říct." Zavrtěla jsem hlavou. „A dozvěděla bych se to někdy vůbec, nebo bych umírala s vědomím, že jsem nikdy nepoznala své rodiče?"

Z jeho pohledu mi bylo jasné, co je správná odpověď.

„Tak fajn." Přikývla jsem a odkráčela pryč.

„Elen, počkej!" rozběhl se za mnou. Když jsem se však prudce otočila, zastavil se. „Promluvme si."

„Teď zrovna se mi moc mluvit nechce." Odsekla jsem. „Musím strávit to, že můj táta je lhář. Mrtvej lhář."

Nečekala jsem na jeho reakci a rázným krokem se vydala dlouhou chodbou ke schodům. Už mě nenásledoval.

Až k východu jsem zadržovala dech a jen, co se za mnou velké vstupní dveře Criopy zavřely, všechno ve mně bouchlo. Začala jsem plakat a než jsem stihla seběhnout schody, křídla mě vynesla do vzduchu.

Lovec, tedy můj otec, měl možná pravdu. Na nadpřirozenosti jsou tisíce úžasných věcí. A jednou z nich je nepochybně létání. Neměla jsem taková křídla, jako měl třeba Jai nebo Josh. Ty moje byly menší, průhledné. Nebýt bílých detailů, nebyla by vidět. Byla jako křídla vážek, které jsem jako malá sledovala u jezera.

Vzlétla jsem vysoko, až do mraků. Slzy mě pálily na kůži a já už to v sobě dál neudržela. Vzlykala jsem, ječela a křičela. Divoce jsem máchala rukama a samým vztekem jsem nechtěně uvolňovala magii v podobě vzduchových vln, které odháněly mraky kolem mě.

Zastavila jsem se. Povrchově jsem dýchala a vzlykala. Pořád jsem nedokázala uvěřit, že je můj otec vážně naživu a byl mi celou dobu tak nablízku. Měla jsem strašnou chuť ho teď obejmout, ale nemohla jsem, protože... Bože, co jsem to udělala? Chtěl si jen promluvit a já byla tak hnusná.

Zavřela jsem oči a nechala křídla, ať se zastaví a s hlubokým nádechem poddala své tělo volnému pádu. Vítr mě šlehal do tváře a sušil cestičky po slzách, které mi už netekly.

Mám se zastavit? Nebo prostě letět a letět...? Byla jsem dostatečně vysoko na to, abych nad tímhle mohla přemýšlet. Rozhodla jsem se vynechat zrak a soustředit se na ostatní smysly. I na ty nově získané. Ještě jsem chvíli letěla, než jsem zaslechla zpívat ptáky, které odsud zimní období neodehnalo. Znamenalo to, že už se blížím. Následovala vůně jehličí a spadaných listů, co se dusily pod tenkou pokrývkou sněhu, který rozmočil déšť, co teprve před chvílí ustal. Normální člověk by to na tuhle vzdálenost necítil, ale to já již přece nejsem. Už jsem někdo jiný. Když se pak kolem mých uší prohnal zvuk suché šumící trávy, zastavila jsem se.

Ke tváři mi stoupal chlad. Pomalu jsem otevřela oči a zahleděla se na bílou zem, která nebyla od mého obličeje dál než třicet centimetrů. Vznášela jsem se nad zemí a zhluboka vdechovala čerství vzduch.

Byla jsem na sebe hrdá. Za tři dny jsem se naučila to, co by některým nejspíš zabralo týdny.

Lovec měl rozhodně pravdu. Na nadpřirozenosti jsou zajisté tisíce krásných věcí, jen jsem je ještě nemohla poznat. Ale čím víc jsem se je snažila objevit, tím víc jsem byla unavená. Musím jít domů.

Šla jsem po ulici. Dřív o mě lidé pomalu nezavadili pohledem a teď jsem nevěděla kam se koukat, abych neviděla jejich prozíravé pohledy. Zřejmě se zpráva o mém prokletí rychle roznesla. Sklopila jsem hlavu a přidala do kroku, protože jsem se už blížila k vchodovým dveřím bytovky. Rychle jsem vyběhla schody a u každého rohu se zastavila a nejdřív nakoukla, jestli v uličce nikdo není a až pak proběhla na druhou stranu k dalším schodům. Když jsem doběhla do čtvrtého patra, vyštrachala jsem klíče a honem zapadla dovnitř.

Vše tady zůstalo tak, jak jsme to s Jaisonem nechali při odchodu k obřadu před třemi dny. Zřejmě tu od té doby ještě nebyl.

Zadívala jsem se z okna. Místo závějí sněhu, které by každý na začátku prosince čekal, byly na ulicích vidět jen velké blátivé kaluže, kterými projížděla auta a stříkala vodu na chodníky. Nějaký muž se právě zlobil, že ho auto postříkalo. Za ním stála žena a utěšovala malé plačící dítě a o kousek dál stály dvě dívky a sledovaly kolemjdoucího chlapce. Pak se na sebe usmály a rozběhly se za ním. Jevilo se to jako běžná městská scéna z jakéhokoliv normálního města v jakékoliv normální zemi. Kdo by řekl, že jsou všichni ti lidé nadpřirozené bytosti lačnící po krvi nebo čerstvém mase? Kolik z nich asi teď někde vysává z nějakého zvířete život? Budu jednou taky taková? Co když právě tohle je důvod mojí únavy?

Uvědomila jsem si, nad čím to přemýšlím a radši jsem od okna odstoupila dál.

Sprcha. Ta mi teď nejlépe pomůže. Zrovna, když už jsem za sebou zavírala dveře, někdo mě oslovil.

„Elen?" Poznala jsem ten hlas. Sklopila jsem hlavu a pomalu se otočila.

„Ahoj." Pozdravila jsem Jaie nejistě. „Myslela jsem, že jsi ještě v Criopě."

„Ne, já jsem byl -" zarazil se a stiskl rty. „Venku."

Zamračila jsem se. „Jsi v pohodě?" Teď, když jsem si ho prohlédla pořádně, jsem si všimla, že je strašně bledý a oči měl zalité krví. „Vypadáš, jako bys už pár dní nespal."

Jai se uchechtl. „Taky že ne." Nechápavě jsem se zamračila. „Elen, obřad nedal nadpřirozenou sílu jen tobě. Mně ji taky vrátil. Se vším, co k tomu patří."

Sjela jsem pohledem k jeho rukám, které se snažil co nejvíc zastrčit do kapes, a všimla si šmouhy na zápěstí.

Zatajila jsem dech. „To je krev?"

Jaison se vyděšeně podíval na své zápěstí a zastrčil ruku do kapsy ještě hlouběji.

„Půjdeš do té koupelny, nebo -?" zeptal se.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, ale -".

„Skvěle." Vyhrkl a proběhl kolem mě dovnitř. Udiveně jsem zírala na zabouchnuté dveře a poslouchala tekoucí vodu. Aniž bych udělala nějaký zvuk, pomocí magie jsem dveře otevřela a vklouzla dovnitř.

Jaison zuřivě drhnul z rukou rudou tekutinu a o mě ani nevěděl. Frustrovaně vydechoval a vrčel.

Přišla jsem k němu blíž a opatrně mu položila ruku na záda. Cuknul sebou a prudce se otočil. Voda kapající z jeho prstů zbarvená do růžova dopadala na modré kachličky mezi nás. Měl vytřeštěné oči a zrychleně dýchal. Sklopila jsem hlavu a chytla ho za mokré a stále špinavé ruce a pevně je stiskla. Pak jsem se mu odhodlaně podívala do očí a jemně se usmála. Chvíli na mě pořád jen koukal a pak opřel čelo o to mé.

Slov nebylo třeba. Oba dva jsme věděli, že to znamená, že jeden pro toho druhého budeme oporou ať se děje, co se děje. I když já jsem ztvárnění katastrofy a on je znovu vampýr. Nic to na našem vztahu nemění.

Ach, bože, tak už to řekněte. Tahle kapitola je strašná. Napsala jsem 2k slov úplně o ničem... Upřímně, netuším, kdy bude další kapitola, vůbec ji nemám promyšlenou. Jediné, co vám již můžu říct přesně je, že se již blížíme konci. Víc to už protahovat nemůžu. Už tak mi přijde, že je tahle kniha úplně o ničem.
Každopádně vám děkuji za 9,95k reads, nemůžu uvěřit, k jakému číslu se to blíží 😨
Taky jsem se chtěla zeptat, jestli byste chtěli něco jako flashbacky z těch tří dnů, co byla Elen zavřená na Criopě? Pište do komentů (A byla bych ráda, kdyby napsal taky někdo jiný, než Viktoria_Lea a Stela24 😉)

Vaše Elen <3