,,Běžela jsem lesem. Všude byla tma. Jen ulička mezi keři, na jejímž konci byla mýtina. Nejdřív na té mýtině byla jen květina. Bílá růže. Seděl na ní malý motýl. Najednou se však výjev změnil a motýl bezvládně ležel na zemi, v kaluži krve, která však nepatřila jemu. Byla tam spousta těl. Mrtvých těl. Poznávala jsem ty tváře. Byli to mi přátelé, vy všichni. A pak tam byla ta žena. Byla zahalená v něčem, co vypadalo jako obří motýlí křídla. Seděla na zemi a v rukou měla meč a spoustu krve."

,,Kdo byla ta žena, Elen?"

,,Byla jsem to já." řekla jsem tiše. ,,To já vás všechny zabila."

Překvapilo mě, že ani jeden se netvářil vyděšeně. Jako by čekali, že se to stane.

,,Elen, musíme to někomu říct." řekl Lovec. ,,Zajdeme za Victorií. "

,,Cože? Ne!" vykřikla jsem. ,,Jestli je to vážné, tak mi Victorie nepomůže."

,,Proč myslíš?" divil se Lovec už  připravený vyrazit.

,,Protože první člověk, za kterým poběží, bude král Michael. "

,,Elen má pravdu." přidal se Charlie. ,,Jestli chceme někoho žádat o pomoc, Victorie rozhodně není ta správná volba."

Lovec si povzdechl. ,,A napadá vás snad někdo jiný?"

Charlie mlčel, ale já jsem moc dobře věděla, za kým máme jít.

,,Královna Megan." řekla jsem.

Lovec se začal smát. ,,Děláš si srandu? Bojíš se, že Victorie by hned běžela za králem Michaelem a tak půjdeš za jeho ženou?"

,,Královně můžeme věřit." zamračila jsem se na něj.
Zase si povzdechl. Nebyl z mého plánu moc nadšený, to je jasné. Ale člověk z děsivými předtuchami jsem tu já, ne on. Jestli to máme někomu říct, je ten člověk královna Megan. Nikdo jiný.

,,Tak jdeme. " zavelel Lovec a podal mi nějaký plášť. ,,Obleč si to."

,,Proč?" zeptala jsem se nedůvěřivě, protože jsem měla pocit, že jestli si ten plášť přehodím přes ramena, už ho nikdy nesundám. Stejně jako Lovec.

,,Na Everlandu se šíři novinky rychle. A obzvlášť ty, které by neměl nikdo vědět."

,,Ale co to znamená? " naléhala jsem.

,,Že jsi v nebezpečí, zelenáči." uzavřel to Charlie.
Rychle jsem si oblékla plášť a vyděšeně pohlédla na Lovce.

,,Tak jdeme."

***

Krajině ještě vládla tma, když jsme dorazili ke Criopě.

,,Jak se dostaneme dovnitř?" zeptala jsem se, když jsem se zapřela do vrat a ani se nehly.

Lovec se na mě pohrdavě podíval a pořádně do nich kopl. Vrata se rozletěla a zaručeně vzbudila všechny, co v budově spali.
Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou a vyběhla za Lovcem dovnitř Criopy.

,,Nechceš ještě chvíli počkat? Všichni budou ještě spát. " šeptla jsem směrem k Lovci.

,,Všimla jsi si vůbec, že jsme v sídle vampýrů?" odsekl.

,,Viděla jsem vampýra spát!" bránila jsem se.

,,Ale jim stačí spát jednou do měsíce!" umlčel mě.
Tázavě jsem se podívala na Charlieho. Jen otráveně přikývl.

Dál jsem poslušně klusala za Lovcem chodbami Criopy. Jestli si dobře pamatuju, vede nás k jídelně s obrovským stolem, o kterém mi Jaison vyprávěl.

,,Hej!" ozvalo se za námi najednou.

,,Sakra." sykl Lovec. Pomalu jsme zastavili a čekali, co se bude dít.

,,Otočte se!" zahřměl hlas, který už jsem pomalu poznávala.
Proč nás musel chytit zrovna on...

Lovec na mě kývl a začali jsme se pomalu otáčet ke králi Michaelovi.

Ten se začal smát. ,,Whitnerová? Tebe bych tu nečekal."

,,Co tím chcete říct?" řekla jsem dotčeně.

Znovu se zasmál. ,,Ty, taková křehká dívenka a tahá se s takovými burany, jako jsou tihle dva." máchl rukou k Lovci a Charliemu.

,,Řekla bych, že jejich charakter je tisíckrát lepší, než ten váš! " štěkla jsem.

Král začal rudnout. ,,Tak hele ty -"

,,Co se to tu děje? " objevila se za ním královna.
Vydechla jsem úlevou.

,,Vaše veličenstvo." řekl Lovec a uklonil se. Rychle jsem ho následovala.

,,Elen?" všimla si mě. ,,Co ty tu děláš?"

,,Musím s vámi nutně mluvit." střelila jsem pohledem po králi. ,,O samotě."

,,Děje se něco?" přišla ke mně a pořádně si mne prohlédla.

,,Nic závažného," objevil se u nás Lovec. ,,Ale musíme vám to říct."

Královna vyděšeně těkala pohledem mezi námi, ale nakonec váhavě přikývla.

,,Dobrá tedy," pokynula nám rukou. ,,Pojďme do královského sálu, je zvukotěsný. Nikdo nás neuslyší."
Objala mě kolem ramen a vedla do sálu.
Lovec nenápadně pošeptal Charliemu, aby hlídal krále.

,,Tak, co potřebujete?" zeptala se, když se za námi dveře zabouchly.

,,Mám problém." řekla jsem.

,,My máme problém." opravil mě Lovec. ,,Elen měla vidinu."

,,Cože?" vyděsila se královna. ,,Jakou?"

Řekla  jsem jí to samé, co Lovci.

,,Ach bože." vydechla královna a rychle mě objala. ,,Je mi moc líto, že jsi to musela vidět, Eleanor. "

,,Jo." zasýpala jsem. Nevěděla jsem, co jiného jí na to říct. Chtěla jsem, aby mi pomohla, ne aby mě litovala.

Pomalu mě pustila a odtáhla se. V jejich očích byl stále vidět strach, i když se ho snažila zakrýt úsměvem.
,,Můžu s vámi mluvit, Marcusi?" otočila se k Lovci.

,,Ovšem." kývl. ,,Necháš nás o samotě?" řekl tiše směrem ke mně.

Pomalu jsem kývla a ukázala palcem za sebe. ,,Počkám venku."
Při zavření dveří utichly veškeré zvuky zevnitř.

Pomalým krokem a s pohledem upřeným na zem jsem se vracela na místo, kde nás chytil Michael. Charlie tu stále byl.
Než jsem mu však stihla cokoliv říct, přihnal se ke mně někdo další.

,,Jsi v pořádku? Není ti nic? Jsi zraněná?" vychrlil na mě Jaison.

,,Hej, hej!" chytla jsem ho za ruce. ,,Klid, nic mi není."

,,Tak co tady děláš?" nechápal.

,,Potřebovala jsem mluvit s tvou mámou."

,,Děje se něco?" nedůvěřivě si mě prohlížel.

,,Ne, já jen..." nemohla jsem přijít na žádnou výmluvu. Nemůžu mu přece říct, že mám krvavé vidiny. Bál by se o mě pak ještě víc. ,,Jen nějaké ženské problémy." řekla jsem nakonec.

,,Aha." zarazil se. Asi nechápal význam slov ženské problémy.

,,Elen?" Lovec mi položil ruku na rameno. ,,Půjdeme?"

,,Jasně." Podívala jsem se na Jaisona. ,,Nedělej si starosti. Jsem v pohodě."

,,Dobře." usmál se a pustil moje ruce. ,,Uvidíme se ve škole!" zavolal za mou ještě, ale já už vycházela ze dveří.

Podívala jsem se na Lovce. Netvářil se zrovna vesele.
Ale dřív, jak ve Wildheartu, mi nic neřekne. Byli jsme ještě stále moc blízko Criopy a mohli by nás slyšet.
Ale Lovcův výraz mluvil za vše - máme problém. Velký problém.

Dveře amfiteátru se za námi zabouchly.
S nadějí v očích jsem se otočila k Lovci, ale ten bez jakýchkoli slov odešel.

,,Hej!" křikla jsem za ním. ,,Počkej!"
Neposlouchal mě. Prostě šel dál a nijak se mnou nezaobíral.

,,Lovče!" zkusila jsem to znovu. Byl úplně v transu. Hleděl do země a něco si mumlal. ,,Marcusi!"

Trhnul sebou a podíval se na mě. Nedokázala jsem rozeznat emoce v jeho očích. Směsice strachu a beznaděje, ale také vzteku a odhodlanosti.

,,Co se děje? Je to tak zlé?" zeptala jsem se opatrně.
Zprvu nereagoval. Jen se zhluboka nadechl a zřejmě přemýšlel, jak mi to má říct.
Znova se zhluboka nadechl a podíval se na mě.

,,Pojď se mnou." bez dalších slov se otočil.

Následovala jsem ho do chodeb amfiteátru, kam mi doteď odepřel přístup.

,,Sem já přece nesmím." upozornila jsem ho. ,,Sám jsi mi to zakázal."

,,To bylo tehdy." odsekl. ,,Teď je to jiné."

,,Jak ,jiné'?" nechápala jsem.

,,Prostě jiné." řekl klidným, přesto hrozivým hlasem.
Poraženecky jsem sklopila hlavu a dál poslušně šla.

Chodby zde byly jiné, než ty, do kterých jsem mohla. Zdi už nebyly natřené bílou barvou a místo světel byly na stěnách louče. Oheň v nich hořel namodralým ohněm. Nevypadal moc jako oheň, který zapálíte zápalkami. Asi byl vytvořen pomocí magie. Ostatně, proč by se někdo namáhal zapalovat ho sirkami.

,,Kam to jdeme?" nevydržela jsem to.

,,To se hned dozvíš. " odsekl, ale zarazil se, když neslyšel mě kroky.

Založila jsem si ruce na hrudi. ,,Nikam nejdu, dokud mi to neřekneš."

Lovec si povzdechl. ,,Přestaň blbnout a pojď."

,,Ne." zavrtěla jsem hlavou.

,,Eleanor." řekl varovně.

,,A co uděláš, když nepůjdu, hm? Uvaříš mi zase čaj, nebo mi nasadíš kápí a bude že mě stejnej zbabělec jako ty?" vybuchla jsem. ,,Zřejmě se děje něco zlýho a ty mě vedeš někam, kam jsem ještě včera nemohla ani nakouknout a nechceš mi říct, co se děje ani kam jdeme. Sakra, vždyť ani nevím kdo jsi! Pořád se schováváš pod tou svou kápí a hraješ si na něco, co nejsi. Jsi vůbec člověk? Jsi třeba nějak moc ošklivej, že by to moje oči nevydržely nebo co sakra?!"

Byla jsem zadýchaná a oči se mi pomalu začaly plnit slzami. ,,Tak řekni něco!" zařvala jsem na něj.

,,Máš pravdu." řekl tiše. ,,Schovávám se pod kápí, abych tě chránil. Ale ne proto, že bych byl obluda nebo co. Až přijde čas, svou kápí sundám. Ale ne teď. Až bude čas."

,,A co to ostatní?!" vyprskla jsem.

,,Všechno se dozvíš, až bude správný čas."

,,A jsme zase na začátku. " povzdechla jsem si. Otočila jsem se na patě a šla pryč.

,,Eleanor, vrať se!" volal za mnou.

Neodpověděla jsem mu. Nemohla jsem. Hrdlo jsem měla sevřené od zadržovaných vzlyků, ale slzy už si svou cestu našly.

Vyběhla jsem ven z chodeb, popadla svoje věci a plášť, co jsem měla a vyklouzla dveřmi Wildheartu dřív, než mě stihl někdo zastavit.

***

Slunce už se pomalu probralo z hlubokého spánku a zalévalo celý ostrov hřejivými raními paprsky, když jsem došla ke statku. V hlavě se mi vybavovala Marianina slova, že už mě tu nikdy nechce vidět. Píchlo mě u srdce, ale zahnala jsem další slzy. Dnes už jsem brečela víc než dost.
Třesoucí se rukou jsem pomalu zmáčkla zvonek a odstoupila dál ode dveří.
Netrvalo dlouho a slyšela jsem kroky. Cvakl klíč a dveře se se zavrzáním otevřely.

,,Elen?" řekl překvapeně Alex. ,,Co ty tady děláš?"

,,Em, no já... Pustí mě tvoje máma na chvíli dovnitř? Zapomněla jsem si tu nějaké věci."

,,Tak já se jí zeptám. " usmál se.

,,Dobře. "
Nervózně jsem přešlapovala na prahu domu a čekala, až se někdo objeví. Čekala bych jakákoli slova, která ke mně od Shawnovích dolehnou, ale rozhodně bych nečekala to, co jsem slyšela.

,,Pěknej pláštík, Whitnerová. "
Prudce jsem zvedla sklopenou hlavu, až se mi zamotala, a koukla se do jeho chladných šedých očí.

Zatla jsem zuby, abych nevyprskla všechny sprosté nadávky, které umím a jen se mile, avšak falešně, usmála.
,,Děkuji vám, Vaše Veličenstvo. "

,,Jste dneska nějak přehnaně milá, nemyslíte?" odsekl, když se protáhl kolem mě dveřmi.

,,Asi jsem něco špatného snědla." sarkazmus se mě téměř tekl proudy.

,,Tak se brzy uzdravte." úšklíbl se a odešel.

Byla jsem celá rudá vzteky, když jsem se otočila zpátky k Alexovi, který stál ve dveřích a jen na nás zmateně koukal.

,,Tak co?" zeptala jsem se ho.

,,Co jako?" řekl stále trochu malátně.

,,No můžu dovnitř?" vyhrkla jsem netrpělivě.

,,Aha, jo, jasně. Pojď dál. "

Skopla jsem boty a už se chtěla vydat po schodech nahoru, když se z kuchyně vynořila Mariana.
Chvíli jsme na sebe jen nečitelně zíraly, než konečně promluvila.

,,Ahoj Elen." řekla. Její hlas zněl naprosto klidně a vyrovnaně. Zněl skoro jako vánek prohánějící se mezi stébly trávy šeptající moje jméno.

,, Ahoj." sykla jsem. Nedokázala jsem z její tváře poznat, jestli se stále zlobí či ne. Byla jako panenka za výlohou hračkářství - ústa vymodelovaná do krásného, ba i ověřitelného, úsměvu a oči bez duše zírající do dáli.
Bez dalších slov jsem se radši rychle otočila a běžela nahoru.

Všechno bylo na stejném místě, jako jsem to tu tehdy nechala. Knihy, vykramované šuplíky... Dá mi chvíli zabrat, než to všechno posbírám.

,,Jakto, že si jdeš pro věci až teď?"
Nadskočila jsem leknutím. Mariana se za mnou objevila jako duch. Nekoukala se přímo na mě. Prohlížela si nějaké papíry, které ležely na komodě.

,,Zatím jsem je nepotřebovala." odpověděla jsem. Byla jsem z její blízkosti nervózní, ani nevím proč. Bylo to divné. Stále jsem před očima viděla její rozzuřenou tvář onoho večera.

,,Asi už se sem nechceš vrátit, co?" zaskočila mě další otázkou.

,,Jak to myslíš?" zmateně jsem pozorovala její záda.
Mariana se však najednou otočila a konečně se na mě podívala.

,,Znovu se sem nastěhovat." řekla a znovu sklopila oči.

,,Eh..." vydechla jsem zadržovaný dech. Tohle jsem nečekala. ,,To asi ne." řekla jsem tiše.

Jen mírně pokývala hlavou. Položila papíry tam kde byly a ještě dodala: ,,Až budeš potřebovat, klidně se stav."

,,Dobře." kývla jsem.
Mariana už pomalu vycházela ven z pokoje, když se ještě otočila a tehdy jsem konečně našla v její tváři nějakou emoci.

,,Odpusť mi to, prosím." v očích se jí leskly slzy.

Sklopila jsem hlavu, protože se jí nemůžu dívat do očí,  až odpovím. ,,Nemůžu ti odpustit, dokud ty neodpustíš mně. "

Než jsem se odvážila zvednout hlavu, už jsem zahlédla jen stín, jak mizí pod schody. Vím, že to nebyla ta nejlepší věta, co jsem mohla říct, ale jak jí mohu jen tak odpustit, když ona neodpustí mně?
Nebudu pořád ta hodná holka. Nebudu dělat to, co si lidé myslí, že udělám. Tomuhle je konec. Začnu znovu. Na novém místě. S jinými lidmi. Změním svoje zvyky. Lidé mě pak budou vidět jinak. A já jim ukážu, že už dávno nejsem ta truchlící holčička, kterou musí stále oplakávat.

Ukážu jim, že i já dovedu být jako táta.

Tadá :)
Já už jsem úplně nemožná, zase část u ničem :'(
Ale přípravte se na další část, tam se toho hodně, opravdu hodně, změní ;) snad už to začne být i zajímavé :)
A děkuji vám za neuvěřitelných 8,2 K, které se (podle mích odborných výpočtů) změní na 8,3 K, až si kapitolu přečtou všichni stálí čtenáři :33 mockrát děkuju, to si ani nezasloužím :**
Jo a na mém profilu najdete novou short povídku diary, která by vám mohla trochu víc přiblížit život vaší Elen ;)

S láskou Elen ♥