,,Z boku! Útok ze spodu! Výkop nohou a doraž ho! Výborně. "

,,Nemůžeme už toho nechat? " zafuněla jsem. ,,Děláme to už celé hodiny. "

,,Přesně 1 hodinu a 32 minut." úšklíbl se Lovec. ,,Ale jde ti to."

,,Doufám, že ten panák aspoň něco hnusnýho provedl." pokynula jsem rukou k pár pytlům zrní, které se někdo pokusil vytvarovat do podoby člověka. Bohužel ne moc dobře, protože i ta hodina mi stačila na to, abych ho obyčejným dřevěným kolíkem úplně zrujnovala.

,,Jmenuje se Trevor. "

,,Cože?" obočí mi vyjelo do dokonalého oblouku.

,,Ta figurína. Jmenuje se Trevor.''

,,Spíš jmenovala. " úšklíbla jsem se a utřela si pot z čela.

Na noc jsem zůstala ve Wildstonu a od samého rána s Lovcem trénujeme.

Polední sluníčko se mi vznášelo vysoko nad hlavou a jeho paprsky se odrážely od špiček šípů v toulci, který po mě Lovec hodil.

,,Jdeme dělat něco, co tě baví. "

Usmála jsem se od ucha k uchu a se smíchem se za ním rozběhla.

,,Zaslechl jsem něco o tom, jak si vyvedla z míry prince Jaimyho. " řekl přes rameno.

,,Heh, jo.." zasmála jsem se nad vzpomínkou Jaimyho výrazu.

,,Si úplně stejná, jako tvůj táta. "

,,Jak to myslíš? " svraštila jsem čelo.

,,Proč si myslíš, že ho král Michael tak nenávidí? " uchechtl se.

,,Co mu udělal?"

,,Když nebyl Michael ještě král často utíkal z hradu za tvým otcem. Byli nejlepší přátelé -"

,,Počkat, můj táta a on? Vážně? " uchechtla jsem se.

,,Nech mě domluvit. " pokáral mě. ,,Jednou soutěžili o to, kdo tomu druhému sestřelí šípem jablko z hlavy. Když střílel tvůj otec, špatně zamířil a šíp střelil mladému princi mezi kolena. Naneštěstí šíp zachytil látku kalhot a když sebou Michael cuknul, strhl si celé kalhoty a zůstal stát uprostřed náměstí jen ve spodkách. Už nikdy s tvým otcem nepromluvil. Teda ne do té doby, než ho nechal vyhostit."

,,Cože? On ho vyhostil?" nevěřila jsem svým uším.

,,Co sis myslela?" Lovec mi podal těžký kladkový luk a šel nachystat terč.

,,Že ho nechal zabít. " ztěžka jsem při těch slovech polkla.

,,To ti nakecali na Darkway, že?"

,,Nejen tam. Žiju s tím celý život!" zlomil se mi hlas.

,,Celý je to jen sprostá fraška." odsekl Lovec. ,,Vyhostili všechny, kteří se ho zastali. Byl jsem mezi nimi. Je to deset let, co odsut Mark odešel. Nikdo už ho nikdy neviděl."

,,Takže je nějaká šance, že je naživu? " rozšířili se mi zorničky.

Vytáhla jsem první šíp a bez váhání vystřelila. Trefila jsem samí okraj terče.

,,Vlastně ano." Lovec ke mě přešel a pomohl mi se správným postojem. ,,Ale naděje bych si nedělal. "

Znovu jsem trefila okraj.

,,To mi říkají celý život," vydechla jsem a znovu minula kruh. ,,A já jim nikdy nevěřila." zase jsem se netrefila.
,,Každý den tajně doufám, -" vystřelila jsem a šíp letěl daleko za zdi amfiteátru. ,,- že ho jednou uvidím. "

Sáhla jsem po dalším šípu, ale zjistila jsem, že už žádné nemám.

,,Minula jsi." konstatoval Lovec. Naštvaně jsem zavrčela a vydala se posbírat šípy.

,,Tohle že je ta nejlepší střelkyně, co znáš? " ozval se pohrdavý hlas za mými zády.
Nijak jsem na to nereagovala a dál sbírala mé nezdařené pokusy.

,,Asi není ve formě. " slyšela jsem Lovce.

,,Asi určitě. " uchechtl se nový příchozí.

To už jsem jeho popichování nevydržela a šíp se černovlasému muži zabodl těsně vedle hlavy.

,,Jsem ve formě. " zasupěla jsem.

,,Úúú, ty jsi ale divoká. " muž vytrhla šíp ze zdi a dřív, než jsem stihla zareagovat, mrštil šíp mým směrem. Tak tak jsem se mu vyhla.

,,Hmm, nejsi na tom špatně. " pokrčil rameny. ,,Já jsem Charlie." nabídl mi ruku.

Chvíli jsem ji propalovala pohledem, než ji zase svěsil.
,,Ty se mi nepředstavíš?"

,,Proč bych měla? Stejně mě znáš. "

,,Dokonce je i chytrá. " řekl uznale. ,,Necháme si ji?" otočil se na Lovce.

,,Já jsem pro." zasmál se můj učitel.

Protočila jsem oči a začala znovu sbírat šípy.

,,Měla by ses vrátit domů. " Lovec mi pomáhal sbírat.

,,Hmm."

,,Budou o tebe mít strach. "

,,Neměla bych spíš mít strach já z nich? " uchechtla jsem se.

,,A tohle je přesně ten důvod, proč ti nic neřekli."

Zamračila jsem se na něj. Myslela jsem, že mě bude chápat, když mi vše prozradil. Zřejmě jsem se mílila.

Uklidila jsem toulec s šípy, drapla koženku, co jsem si kvůli vedru svlékla a chystala se odejít, jenže Lovcův hlas mě zarazil.

,,Eleanor!"

Pomalu jsem se k němu otočila tváří a čekala, až bude pokračovat.

,,Všichni nejsou zlý. " řekl tiše.

Chtěla jsem mu něco odseknout, ale nic drzého mě nenapadlo.
Tak jsem jen uraženě našpulila rty a rozběhla se domů...

************************************

Co nejtišeji jsem otevřela dveře a protáhla se do předsíně.
Zula jsem si boty, odkopla seschlé bláto, co z nich spadlo a potichu jsem se plýžila ke schodům.

Z kuchyně zazněl tlumený rozhovor. Zarazila jsem se v půli kroku a zaposlouchala se.

,,Musíme ji najít dřív, než Klan lovců. Mohli by jí to prozradit! "
,,Ale jak jí máme najít? " ozval se rozhořčený hlas. ,,Wildstone je pro naše oči neviditelný! "
,,Je mi jedno, jaké metody použijete. Hlavně mi ji přiveďte."

Omylem jsem kopla do hromady železných kýblů a domem se rozezněl řachot padajícího kovu.

,,Co to bylo?!"

Trhla jsem sebou. Bez váhání jsem začala vybíhat schody.

,,Támhle je!" ozval se z chodby hlas madam Victorie. ,,Chyťte ji!"

Zrychlila jsem a jen tak tak unikla Joshově ruce, protože jsem za sebou zabouchla dveře svého pokoje.

,,Elen, nechceme ti ublížit." křikl Josh. Když jsem nijak nereagovala, pokračoval. ,,Otevři, prosím, ty dveře."

Místo, abych odpověděla, jsem střádala plán útěku.

,,Počítám do tří!"

Notak Elen.. Mysli!

,,Jedna... "

Bez váhání jsem se rozeběhla k balkónovým dveřím.

,,Dva..."

Chytila jsem se okapu a vyšvihla se nahoru.

,,Tři! "
S těmi slovy se ozvala rána, jak Josh zřejmě vyrazil dveře.

Jediné, co však našel, byl prázdný pokoj. Vyběhl na balkón a rozhlédl se po okolí, jestli mě někde neuvidí.

Teprve když Josh zmizel z balkónu jsem se zvládla nadechnout.

Vítězně jsem se usmála na výhled, který se mi ze střechy domu naskytl.

Ale štěstí netrvalo dlouho, protože se mi do ramen zabořily ostré drápy a vznesly mě do vzduchu.

Nevěděla jsem, jestli mám ječet kvůli výšce, ve které jsme byli, nebo kvůli tomu, co nade mnou letělo.

Byl to drak. Tmavě modrý drak se světle modrými flíčky.

Jekot se mi zasekl v hrdle a já jen okouzleně zírala na stvoření, které se nade mnou vznášelo.
Pohnul hlavou a podíval se mi do očí. Viděla jsem v nich ten známí káravý pohled. Odtrhl ode mě oči.

Zanedlouho jsme se snesli jen pár metrů nad zem a drak mě pustil. Po tvrdém nárazu a pár kotrmelcích jsem bolestně zavrčela.
Z ramen mi tekly proudy krve a já jen doufala, že dráp neprobodl tepnu.

Země se zachvěla. Vytřeštila jsem oči na výjev, co se mi naskytl.

Drak se začal zmenšovat, barva jeho šupin se vytrácela a za chvíli už jsem moc dobře věděla, komu ten káravý pohled patřil.

Ztěžka jsem polkla. ,, Paní ředitelko.. "

,,Kde jste byla, slečno Whitnerová? " ignorovala mě.

,,Potřebovala jsem si vyčistit hlavu. "

,,V sídle lovců? " zvedla obočí.

,,Cože? " nakrčila jsem čelo.

,,Co všechno vám řekl? "

Pochopila jsem, že mluví o Lovci. Tom lovci, který mě zachránil a i když jsem ho vůbec neznala, věděla jsem, že mu něco dlužím.

,,Nevím, o čem to mluvíte. " řekla jsem pevným hlasem.

,,Ale notak, Elen. Nemá cenu zapírat. O všem víme. " To, že se ke mě pomalým krokem přibližovala mě znervózňovalo.

,,Kdyby jste všechno věděli, na nic by jste se mě neptala. " odsekla jsem a snažila se couvnout, ale narazila jsem do krále Michaela.

,,Nebuďte drzá, slečno Whitnerová. " pohrozil mi. ,,Nebo to špatně dopadne."

,,Děte se vycpat! " zasyčela jsem, ale moji pozornost upoutal další nadpřirozený úkaz.

Josh přistál kousek za Victorií a hnědá, dalo by se říci andělská, křídla se mu přitiskla k zádům a následně zmizela. Celou dobu ze mě nespustil oči.

,,Mám stáhnout hlídky, madam?" otočil se k Victorii.

,,Ano, už nebudou potřeba. " přikývla žena. ,,Slečna Whitnerová už nebude dělat problémy. "

Její ďábelský úsměv mi naháněl strach. Stejně, jako to, že Joshovi ze zad zase vyrostla křídla a zmizel v oblacích.

,,Necháte si konečně všechno vysvětlit, nebo se budete nadále vzpouzet a utíkat? " otázala se Victorie.

,,Mám na výběr? "

,,Ne."

,,Hmm.." protočila jsem oči a vydala se za Victorií dovnitř Darkway.

***

,,Už to chápete? " zeptala se ředitelka netrpělivě.

,,Ne." úšklíbla jsem se. ,,Nikdy to nebudu chápat. "

,,Co přesně tím chcete říct? "

,,Že nechápu, jak může na světě něco takového existovat! " rozhodila jsem rukama. ,,Jakto, že o vás svět nemá ani tušení?"

,,Protože nikdo z nás nesmí opustit ostrov."

,,Jakto?" nechápala jsem. ,,Jolly mi říkala, že ostrov se dá opustit. "

,,To ano, ale má to háček. " přikývla Victorie. ,,Než ostrov opustí, musí se vzdát svých schopností. Své nadpřirozené části. "

,,Takže z nich jsou jen obyčejní lidé. " zkonstatovala jsem.

,,A kdyby nás chtěli prozradit-"

,,Nikdo jim neuvěří. Budou je mít za blázny." přerušila jsem ji.

,,Přesně. "

Hleděla jsem do země a nechápavě vrtěla hlavou. ,,A Nathalli-"

,,Byla jednou z nás. Ale vzdala se moci aby se o tebe mohla postarat. "

,,Ale proč? Proč mě prostě-"

Přerušil mě Josh, který vtrhl do místnosti.

,,Paní ředitelko.. " pozdravil zadýchaně. ,,Jaison se probral. "

Victorie mě popadla za ruku a běželi jsme ven. Tam mě pustila a znovu se nějakým úchvatným způsobem proměnila v toho obřího ještěra.

,,Nasedněte." řekla hlubokým uši drásajícím hlasem.

,,Cože? Ne!" začala jsem couvat, ale zase jsem narazila do krále, který se tu zase z ničeho nic objevil.

,,Tak dělejte, Whitnerová, nebo poletíte se mnou!"

To už mě nemuseli přemlouvat. Opatrně jsem si sedla paní ředitelce za krk a nervózně se zavrtěla.
Kolem nás se zvířil prach a vznesli jsme se do vzduchu.

Potichu jsem si mumlala naštvaná a ne příliš slušná slova a snažila se nedívat se dolů, i když jsem věděla, že tam těch proklatých 30 metrů stejně je.

Najednou se vedle nás objevil Josh a se smíchem na mě koukal.

,,Tváříš se, jako by jsi na drakovi letěla poprvé.''

Chtěla jsem se na něj zamračit, ale úsměv byl silnější.

,,Létání je úžasné, když si ho člověk umí užít. " mrknul na mě a vzlétl vysoko nad nás.
Už se mi strácel v oblacích, ale jeho veselý křik a smích jeho polohu prozrazoval.

Když už jsem se chystala poslechnout Joshovu radu a pořádně si to tady nahoře užít, ředitelkodračice najednou změnila kurz a řítily jsme se střemhlav dolů.

Tentokrát už jsem zděšení nezakryla a z plných plic zaječela.

Ředitelka si nejspíš teprve teď uvědomila, že mě má na hřbetě a těsně nad zemí to vybrala.

Znovu jsem s tvrdým nárazem dopadla na zem, zatím co paní ředitelka si v klidu upravovala kostýmek opodál.

,,Baví vás to mě pořád zhazovat na zem?!" štěkla jsem na ni.

,,Odpověď znáte. " usmála se a pokynula mi, ať jdu za ní.

Vešli jsme do Criopy a vydali se opačným směrem, než z kterého jsem včera běžela.

Když jsem teď před nikým neutíkala, pořádně jsem se kochala zdejším interiérem.

Podlahy byly z dokonale naleštěného bílého mramoru, ve kterém se leskli zlaté žilky. Většina stěn byla ze stejného materiálu, ale když jsme občas minuly nějaký výklenek nebo jsem nakoukla do nějaké otevřené místnosti, bylo vidět dřevěné obložení nebo květované tapety.
Na stropech se houpaly zřejmě drahé lustry a všechen nábytek byl z mahagonu.
Criopa byla zevnitř ještě krásnější, než z venku.

Naposledy jsme zabočily a vešli do chodby, ve které se zřejmě nacházel Jaisonův pokoj. Jak jsem to poznala? Protože tu byla zase alespoň půlka Everlandu.

,,Victorie, díky bohu, že jsi tady. Už si nevíme rady."

,,Co se děje, Megan?"

,,Jaison nás nechce pustit dovnitř. Jediný, s kým chce mluvit je -"

Pak si mě královna všimla. Po tváři se jí rozlil blažený výraz. ,,Elen. Jediný, s kým chce mluvit je Elen.''

,,Já?" obočí mi vyjelo do oblouku.

,,Neřekl nám proč." pak se královna zarazila. ,,Vlastně nám neřekl nic. Jen, že s tebou chce mluvit. "

,,Tak jeho žádosti vyhovíme." řekla ředitelka a popostrčila mě dopředu.

Došla jsem s královnou ke dveřím a ona zaklepala.

,,Jaisone, zlatíčko? Elen přišla. "

Když se nic neozvalo, královna se na mě zoufale podívala a já věděla, co mi chce říct.

,,Dobře. " kývla jsem a vešla.

Chvíli mi trvalo, než jsem Jaisona v tom velikém pokoji našla. Seděl na kraji postele, lokty se opíral o kolena a hleděl do země.

,,Ahoj." řekla jsem. Nijak nereagoval.

Opatrně jsem si sedla vedle něj.

,,Jaisone, co je ti?" Pohladila jsem ho po zádech.

,,Víš, co s člověkem udělá klinická smrt?" zeptal se chraplavým hlasem.

S jeho slovy se mě vzplanul pramínek naděje.
Stejnou otázku mi pokládala i psycholožka, když jsem k ní jako malá chodívala.

,,Má to následky. Určitá část člověka zemře."

Jaison přikývl. ,,Někdy je prý lepší zemřít. "

,,Jaisone, o čem to mluvíš? "

,,Na." řekl a podal mi řetízek.

,,Můj medailonek," vydechla jsem. ,,Kde jsi ho našel? "

,,Našel ho Derek." opravil mě. ,,Když se ho Jolly dotkla, ošklivě ji popálil. "

,,A?" vybídla jsem ho, aby pokračoval.

,,Mě ne." zavrtěl hlavou. ,,Vidina něčí smrti na tebe působí stejně, jako klinická smrt."

,,Co tím chceš říct?"

,,Elen, já jsem tě viděl umřít. " šeptl a konečně se na mě podíval.

,,Jaisone já-"

Když v tom jsem si všimla, jakou barvu mají jeho oči. Za vystouplými žilkami a dlouho zadržovanými slzami bylo jen bílo.

,,Já si to všechno pamatuju, Elen. Viděl jsem to samí, co ty jsi zažila. "

Vypadal unaveně. Strašně unaveně. Bylo mi ho líto. Bylo mi líto toho, že mě chtěl zachránit a přitom se mu stalo tohle. Nedokázala jsem myslet na to, že je to všechno moje vina.

Padla jsem Jaisonovi kolem krku.

,,Je mi to moc líto. " vznikla jsem.

,,Mě taky. " Opětoval mi moje objetí. To už jsem se slzám neubránila a vzlykala Jaisonovi do ramene.

************************************

,,Ten strop je vážně úžasnej. " zkonstatovala jsem dnes už aspoň po čtvrté.

,,Jo, to jo." kývl Jaison, dnes už asi po čtvrté.

Leželi jsme vedle sebe na zemi v jeho pokoji už celou věčnost. Venku už se stmívalo. Ale ani jeden z nás nebyl po tom všem připravený vyjít na chodbu, kde všichni stále trpělivě čekali.

,,Umíš taky lítat?" vypadlo ze mě najednou.

,,Cože?" Jaison překvapeně zvedl hlavu ze země.

,,No, jestli umíš taky lítat? " zopakovala jsem. ,,Neboj, to že je Josh přerostlej kos a naši školu řídí drak už vím. "

Jaison se zasmál. ,,Co všechno jsem zaspal?"

,,Divil by ses."

,,Jo, taky to umím. " odpověděl po chvíli na mou otázku. ,,Taky jsem přerostlej kos."

Se zájmem jsem se převalila na břicho a podepřela si hlavu.

,,A co přesně potřebuje taková obyčejně neobyčejná holka jako já k tomu, aby se to taky naučila?" miloučce jsem se usmála.

Jaison si taky podepřel hlavu, takže jsme si zpříma hleděli do očí.

,,Dobrého učitele a notnou dávku nadpřirozena."

,,A jak tak koukám na tvůj nadšený výraz, zřejmě mi chybí už jen to nadpřirozeno. " úšklíbla jsem se.

,,A taky by ses měla zbavit svého strachu z výšek. "

,,Em, to je při létání asi dost zásadní, co?"

,,Jen trošičku."

Svalil se zpátky na zem a zahleděl se na srop, který v šeru pokoje už začínal svítit.

,,Měla by jsi sem chodit častěji." řekl. ,,Je s tebou větší sranda než s prázdným pokojem. "

,,Díky, to je milý." úšklíbla jsem se a znovu si vedle něj lehla.

Chvíli jsme jen mlčky pozorovali ,,hvězdy", než jsem zase promluvila.

,,Asi bych už měla jít domů.''

Jaison se na mě s naprosto nečitelným výrazem podíval. ,,Jo, asi jo. "

Posadila jsem se a upravila si rozvrkočený culík. ,,Můžu zítra zase přijít? "

Jaison se s udiveným výrazem taky posadil. ,,Zítra není škola? "

,,Zítra je sobota. "

,,Aha" vypadlo z něj. ,,Tak to pak budu moc rád, když přijdeš. " usmál se na mě nakonec a pomohl mi vstát.

,,Tak se uvidíme zítra. "

,,Jo." Jaison se vzdálil z našeho obětí a věnoval mi letmý polibek na tvář.

,,Ahoj."

Vyklouzla jsem ze dveří. Okamžitě se na mě vrhla královna Megan.

,,Tak co? Řekl ti něco? "

Bez jakýchkoli slov jsem se vydala chodbami pryč z Criopy.

Táák, jedna opravdu (pro mě) dlouhá část 2608 slov)!!
Co říkáte na nový vývoj situací? Už toho víte čím dál tím víc, ale bude to komplikovanější. V příštích několika částech bude Jaison Elen zasvěcoval do světa nadpřirozených.. ;)
Chcete do příští kapitoly přehled toho, co jaká barva očí u nadpřirozených znamená?

Ani nevím, na co bych se vás zeptala, tak to zakončím běžným ,,Děkuji za votes a komenty a doufám, že se část líbila.. ;) Vaše El♥"

Takže tak.. :D

Vaše El♥