***ELEN***

Zhluboka jsem se nadechla. Plíce mě pálili, jakoby byly celé měsíce bez kyslíku.

Neměla jsem ještě sílu otevřít oči, ale slyšela jsem kolem sebe hlasy. Tlumené rozhovory lidí, které jsem myslela, že znám.

Ale neznám.. pomyslela jsem si. Teď už ne...

Na znamení toho, že se již probouzím, jsem se trochu zavrtěla.
Hlasy okamžitě ustaly. Cítila jsem, jak si mě několik zvědavých očí prohlíží a s nadějí očekává, že otevřu oči.

Ale já je nechtěla otevřít. Možná, že jsem pořád doufala, že tohle všechno je jen sen a nic z toho, co mi řekl, není pravda. Nic z toho, co mi řekl on - můj pravý zachránce.

I přes bolest a zmatek, co mnou proudila, jsem stále dokázala někde v zadu v mysli najít mlhavé vzpomínky na včerejší noc.
Jolly teď musela být na sebe hrdá, že mě našla. Stejně, jako Jaison, který ji ke mě dovedl. Ale i on na to doplatil. A brzy na to doplatí i Jolly, stejně, jako všichni ti, co mě hledali.
Protože oni nebyli ti, co mě zachránili. Oni mě pouze našli.

Byla jsem odhodlána najít svého skutečného zachránce. Najít svého skutečného přítele.

Ale ještě chvíli počkám. -pomyslela jsem si. Ještě nemám dost síly.

Zaposlouchala jsem se do zhluku hlasů a snažila se je rozlišit, komu patří.

Jednoznačně jsem slyšela královnu Megan. Musela být blízko postele. A taky madam Victorii a Jolly se Stefany, jak se spolu dohadovaly.
Někde daleko ode mě byl slyšet hlas mých přátel.

Ale oni už nejsou mými přáteli...

Avšak hlas toho, kterého jsem hledala, jsem nikde neslyšela.
Buďto seděl někde v koutě a mlčel, jak bylo jeho zvykem, a nebo tu vůbec nebyl.

Cítila jsem, jak mi adrenalin prostupuje žílami a věděla jsem, že víc už čekat nemůžu.

Rychle jsem ze sebe skopla peřinu, popadla ze země boty, a než mě stihl někdo zastavit jsem vyběhla z místnosti.

,,Elen!" slyšela jsem za sebou Jolly. ,,Elen, stůj! "
Slyšela jsem, jak se za mnou rozeběhla. Věděla jsem, že i kdybych běžela co by mi síly stačily, stejně by mě dohonila.

Prudce jsem se otočila. Jolly se zarazeně zastavila.

,,Jak se cítíš? " zeptala se po chvíli, co jsme na sebe jen bezmyšlenkovitě zíraly.

,,Vím to." šeptla jsem.

,,Cože? "

,,Vím to!" řekla jsem už trochu hlasitěji. ,,Vím, co jste zač! Všechno to vím, Jolly! Řekl mi to, víš? " z očí se mi vyhrnuly slzy.

,,Proboha, Elen..." Jolly vypadala, že mi nevěří. ,,Je mi to líto.. "

,,Ne." zavrtěla jsem hlavou. ,,Není vám to líto. Nebylo vám líto ani mě, jak jste tvrdili. Jediné, co vás zajímalo, bylo to, aby jste ochránili sebe a to vaše tajemství! "

,,Elen, to není pravda. " objevila se za Jollyinými zády královna Megan.

,,A jak vám to mám po tolika lžích věřit?! " vzlykla jsem. ,,Já jsem jen člověk! "

,,Elen-"

,,Ne!" přerušila jsem ji. ,,Nechte mě být!"

Vyběhla jsem dveřmi Criopy a běžela pryč cestou, kterou jsem šla i včera.

Vzlykala jsem a křičela a věděla, že mě z oken Criopy bedlivě sledují oči všech těch, co mě zradili.

Oči těch zrůd...

Doběhla jsem na stejnou mítinku, na které mě včera napadlo to zvíře. Otočila jsem se kolem své osy. Věděla jsem, že tu někde bude. Možná mě právě teď sleduje ze stínů lesa jen pár metrů odsut.

,,Heej!" zakřičela jsem. Když se nic nedělo, zopakovala jsem to, ale víc nahlas.

,,Přišla si." zachrapěl za mnou mužský hlas.

Prudce jsem se otočila. I teď, uprostřed bílého dne na sobě měl kápí vlající v silném větru, který najednou začal foukat.
Vlasy mi létaly kolem hlavy a volný šedý svetr odhalil mé nahé rameno, na kterém se okamžitě objevila husí kůže.

,,Žádal jsi mě o to." řekla jsem.

,,I tak jsem ale nečekal, že přijdeš." začal kolem mě chodit v kruhu, ale stále si udržoval řádný odstup.

,,Nečekal jsi, že přijdu, nebo si nečekal, že ještě budu mezi živými?"

Řekla bych, že se na mě asi podíval, ale tvář mu skrýval stín. ,,Odpověď znáš. " zamumlal.

,,Nejsem až tak slabá. "

,,Až tak?" divil se. ,,Každý normální člověk by to tak lehce nepobral."

,,Ale já asi nejsem tak úplně normální, že?"

Chvíli jen mlčel s pohledem upřeným do země, ale nakonec přece jen odpověděl. ,,Ne."

Chápavě jsem přikývla.
,,Proč si mi to řekl? "

,,Protože si myslím, že bys měla znát pravdu."

,,Ale proč si oni myslí opak?" ukázala jsem palcem za sebe, směrem ke Criopě.

,,Protože si myslí, že jsi slabá. " uzavřel tak bludný kruh mých otázek.

Chvíli ještě chodil v kroužku, ale když už jsem se na nic neptala, zastavil.

,,Proč si přišla? " zeptal se vlídně.

Zatajila jsem dech. Obávala jsem se této otázky a její odpovědi ještě víc. Věděla jsem, že jakmile odpovím, zradím tak všechny, co jsem tady doposud znala. Věděla jsem, že tou větou podepisuji smlouvu s ďáblem. Ale i přes to všechno jsem věděla, že moje odpověď je naprosto upřímná.

,,Protože ti věřím. "

Cukl sebou. Vypadal, že neví, co má říct. Párkrát se nadechl, jakoby už měl odpověď na jazyku, ale vždy pusu zase zavřel.

,,Nic neřekneš? " popošla jsem k němu blíž. Překvapilo mě, že necouvl.

,,Přijď sem o půlnoci. Budu tu čekat. " řekl tajemně a chtěl odejít.

,,Počkej!" křikla jsem. Zastavil se v půli kroku a přes rameno se na mě podíval. ,,Kdo jsi?"

,,Přítel." řekl a zmizel.

Ještě chvíli jsem koukala tím směrem, než jsem se otočila a rozeběhla se domů.

************************************

Pobíhala jsem po pokoji se sluchátky v uších a s radostí ignorovala všechno to ťukání a bušení na dveře.
Venku už se pomalu stmívalo a já jsem byla ze setkání s ním celá nesvá. Připomínalo mi to typické americké filmy, kdy se dívka s někým sejde o půlnoci a nikdo už ji nikdy nevidí.
Ale něco mi říkalo, že tomuhle tajemnému muži mohu věřit.

,,Elen, zlatíčko, otevři ty dveře, prosím. " ozval se dnes už aspoň po sté milý hlas tety Mariany.
Nebylo lehké ji ignorovat a ta skutečnost, že jsou na statku kvůli mě nejspíš všechny významné osobnosti Everlandu, byla ještě horší.

Už tu byla Jolly, Josh a Jaimy, kamarádi, královna Megan a vládci Světlého království, Shawnovi a dokonce i Mercedes.

Ale hlas toho, na koho jsem čekala, jsem stále neslyšela. Zlobí se snad na mě? Že jsem utekla? Nebo si myslí, že ho nenávidím, protože je princ? Nebo snad nenávidí on mě?

Utřela jsem neposedné slzy a rozvalila se na postel. Popadla jsem tátův deník s číslem 6 a začala číst.

14. dubna
Dneska jsem se byl podívat na severní část ostrova k bílým útesům. Byla pravda, co se o nich říkávalo. Byly opravdu krásné.
Blankytně modrá voda narážela do bílých skalisek a cákala několik metrů do vzduchu.
Ledový vítr přicházející od moře mě laskal po tváři a já si užíval ten úžasný pocit volnosti. Nedokázal jsem přijmou fakt, že z tohohle půvabného místa budu muset někdy odejít.

A fakt, že se opět objevila ta překrásná dívka a posadila se vedle mě to pomyšlení jen zhoršoval.

,,Ahoj." pronesla milým tichým hlasem.
,,Rád tě zase vidím. " usmál jsem se na ni.
,,Zase si píšeš do deníku? "
Už tehdy jsem věděl, že ona je ta pravá. Nevěděl jsem ani to, jak se jmenuje, ale věděl jsem, že ji miluji.

,,Jak se jmenuješ? " pamatuji si, jak se jí rozhořely tváře.

,,Rose. Rose Hatewayová." řekla tehdy nesměle.

Zaklapla jsem deník. Tuhle část jsem četla již několikrát a nikdy mě neomrzela.

Podívala jsem se na nástěnné hodiny nade dveřmi. 23:18.

Seskočila jsem z postele, uklidila deník a oblékla si černé ryfle a moji oblíbenou černou koženku. Kecky jsem vyměnila za černé kanady.
Vyběhla jsem na malý balkónek, který jsem dneska objevila, a bez sebemenšího zaváhání seskočila dolů.
Nasadila jsem úctyhodné tempo a běžela pryč od statku, než si mě někdo všimne.

Zpomalila jsem až když statek zmizel za lesem, kterých tu všude bylo požehnaně.

Ani ne za 10 minut jsem opět stanula na mýtině. Už byla vážně tma.
Hlavou mi bleskly úlomky vzpomínek. Musela jsem přiznat, že jsem měla strach. Opravdu jsem se bála. Neustále jsem se ohlížela.
Tep se mi neuvěřitelně zrychlil a dýchala jsem jen povrchově. Všude jako bych viděla ty krvelačné červené oči toho netvora.

Uslyšela jsem za sebou kroky. Vyděšeně jsem se otočila a do někoho vrazila. Spadla jsem na zadek a vyděšeně se podívala vzhůru.

,,Proboha.. " vydechla jsem. ,,Ty jsi mě ale vyděsil. "
,,Jsem rád, že jsi přišla. " ignoroval, co jsem řekla. ,,Pojď. "
Podal mi ruku a bez sebemenších problémů mě vyzvedl. Ruku však zase rychle schoval do stínu kápí.

,,Pořád mi neřekneš, kdo jsi?" zeptala jsem se po chvíli chůze.
,,To není důležité. " odsekl.
,,Jak to, že ne?" nechápala jsem. ,,Zachránil jsi mě. "

,,Zachránili tě tvý přátelé. "
,,Ne." zavrtěla jsem hlavou. ,,To ty jsi byl ten, co zahnal to zvíře. "

,,Ale kdyby tě slečna Jolly nenašla, nejspíš by si vykrvácela. Nebo by tě našlo jiné zvíře. "

,,Co kdyby jsme o nich přestali mluvit jako o zvířatech? " navrhla jsem.

,,A jak jim chceš tedy říkat? "

,,Lidé. " řekla jsem. ,,Lidé z tohohle ostrova. "

,,Překvapilo mě, jak rychle jsi se s tím srovnala." zase změnil téma.

,,No jó, co si čekal? " uchechtla jsem se. ,,Vlkodlaci, vampýři a poletuchy- to je naprostá normálka. "

,,Nejsou to poletuchy, ale víly. " opravil mě. ,,A ty žijí jen v lesích. Jsou divoké. "
,,Jo, tak to je omlouvá. "
,,Neměla by sis z toho dělat srandu." upozornil mě.
,,To říkáš ty?"
,,Co tím chceš říct? "
,,Jsi lovec, ne?"

Muž se suše zasmál. ,,Ne tak docela."
,,A co tedy jsi?"

Koutkem oka se na mě podíval. ,,Vyvrhel." sykl.
,,Vyhostili tě? Za co?"
,,To je na dlouho. "
,,Nejsem ospalá. "
,,Nechci o tom mluvit."
,,A proč ne?"
,,Prostě ne, jasný?! " vybuchl. Vyděšeně jsem se na něj podívala.

,,Promiň. " špitla jsem tedy.

Muž si povzdechl. ,,Ne, to já se se omlouvám. Jen se nerad o minulosti bavím. Není zrovna hezká. "

,,Aha. Tak já už se té na ní nebudu ptát."

,,Dobře. " přikývl.

Ušli jsme posledních několik metrů lesem, když se před námi objevil velký amfiteátr.

,,Jsme tady." oznámil vesele a svižným krokem vyšel k bráně nedaleko odsut.

,,Vítej ve Wildstonu. Sídlo lovců." rozpřáhl se rukama a ukazoval na všechnu tu krásu okolo nás. I když toho nebylo moc vidět, věděla jsem, jak krásné to tu asi je.

,,Dalo by se to tu nazvat srdcem Everlandu. Problém je, že nejsme ve středu. " uchechtl se.

,,Škoda, že je taková tma. Moc toho nevidím. " povzdechla jsem si.

,,Když budeš souhlasit s mojí nabídkou, možná ho uvidíš i ve dne." pokrčil rameny.

,,Jakou nabídkou?" zajímalo mě.

,,Budu tě učit." otočil se ke mě. ,,Když už teď víš pravdu o Everlandu, nejsi už královstvími chráněna. Budeš v nebezpečí. A já tě naučím se bránit. "

,,Proč tohle všechno děláš? " skočila jsem mu do řeči. ,,Jsi lovec- co když ze mě taky jednou něco bude? Co když už nebudu člověk? "

,,Já ti chci pomoct. Je mi naprosto jasné, že asi jednou budeš jedna z nich." přešel ke mě blíž. ,,Ale ty jsi nepochopila podstatu lovce, drahá Eleanor. Mi lovíme jen ty zlé. Jako byl třeba ten vlkodlak, co tě napadl."

,,Ale to nevysvětluje to, proč se o mě staráš." odsekla jsem.

Zastavil se v půli kroku. Zřejmě se chtěl vyhnout tomu, aby musel odpovídat.
Povzdechl si. ,,Znal jsem tvého otce. Byli jsme nejlepší kamarádi. " řekl. ,,Jeho poslední slova patřila tobě. Chtěl, abych se o tebe postaral, až se objevíš."

,,Počkat, počkat. " umlčela jsem ho. ,,Jakto, že věděl, že tu jednou skejsnu?"

,,Všichni to věděli. Bylo ti to předem dáno. " odpověděl. ,,Ale nikdo nesmí opustit ostrov bez povolení. A ty jsi jako vždy výjimka. "

,,Co tím chceš říct?" zeptala jsem se nevěřícně. Odpověď už mi však byla jasná.

,,Narodila jsi se na Everlandu, Elen."

Táák, nová část! Za krásných 3.9K od vás skoro 2K slov ode mě. (přesně 1921) Snad se vám délka líbí.. ;)

A co říkáte na vývoj situací?? Co myslíte, že je s Jaisonem?? A kdo ne ten tajemný lovec?
A co to, že je Elen rozená Everlanďanka??
Líbila se vám ukázka z deníku?

Věnování k 32. kapitole patří @Viktoria_Lea . Myslím, že tady slova potřebovat nebudu. Ty víš, za co to je.. ;)

A čí bude příští věnování?? To nepovím.. :3

Snad se část líbila. Děkuji za všechny votes a překrásné milé komentáře.. :3

Mám vás ráda
Vaše El♥

(!!! 2013 slov!!!)