Zrovna jsem psala jednu kapitolu do svého příběhu, když mě najednou napadlo téma, na které bych mohla napsat kapitolu do příručky. Takže jsem, samozřejmě, musela všeho nechat a pustit se do toho. Poslední dny se prostě nejsem schopná donutit napsat něco normálního a neustále hledám způsoby, jak prokrastinovat.

Uvědomila jsem si ale, že jsem nerozebrala jedno zajímavé a celkem důležité téma, čímž jsou úhly pohledů. Jak si správně vybrat? Jak je napsat?

Můžete si vybrat hned z několika: první osoba (ich-forma), druhá osoba a třetí osoba (er-forma). Takže je pojďme trochu rozebrat.

První osoba

Přijde mi, že první osoba je nejvíc oblíbená u začínajících autorů. Je totiž jednodušší se do postavy vžít, když ji vyprávíte ze svého pohledu a stejně tak je i jednoduché pro čtenáře se s postavou více ztotožnit. A myslím, že je to opravdu dobrý způsob, jak začít. Já sama jsem své první příběhy psala v první osobě.

„Venku bylo opravdu krásné počasí a já s úsměvem na rtech z okna sledovala sluneční paprsky ozařující stromy přímo před mým domem."

Často se ale stane, že pokud píšete delší dobu, začnete si uvědomovat, že psaní v první osobě je hodně omezující. Jste fixovaní jen na to, co vaše postava vidí, na její myšlenky a odhady o světě. V takových případech je tedy těžší ukázat svět vaší knihy a obecně problémy, kterými se zabýváte z větší perspektivy.

U tohoto úhlu pohledu také často může docházet k chybám, kdy autor jakoby skáče do hlav ostatním lidem. Například se třeba hlavní postava setká s nějakým člověkem a automaticky začne odhadovat, jak se daná osoba cítí a co se jim stalo v životě. Samozřejmě, můžeme zjistit, jak se někdo cítí podle toho, jak se tváří, mluví chová atd. Je ale důležité opravdu se držet toho, co se dá z někoho vyčíst a ne že bude každá druhá postava Edward Cullen.

Pokud potkáte někoho cizího, tak z toho, že se mračí automaticky neodhadnete, že mu před několika minutami někdo ukradl auto nebo že má deprese, protože nemá peníze.

Psaní v první osobě je dobré pro knihy, kde se více věnujete myšlenkám hlavní postavy a kde se příběh soustředí hlavně na ně. Pokud chcete psát něco komplexnějšího a koukat se na nějaké téma z více stran, určitě je lepší si vybrat třetí osobu.

Druhá osoba

Tohle rozhodně není nejoblíbenější způsob psaní a vlastně mám pocit, že jsem nic takového nečetla. Zároveň je to ale zajímavý způsob vyprávění a určitě by nebylo na škodu něco krátkého v tomto pohledu napsat jako nějaký trénink nebo něco na zabavení.

Druhá osoba je, když vlastně čtenáři říkáte, co dělá: „Jdeš po chodbě a najednou vidíš myš. Myš se na tebe podívá a předtím, než stihneš vykřiknout, zmizí v díře ve zdi."

Myslím, že jako experiment a způsob, jak napsat třeba nějakou kratší povídku, je to super. Nevím ale, jestli by mě z tohoto pohledu bavilo číst celou knihu.

Třetí osoba

Třetí osobu bych asi nejlépe přirovnala k filmu. Vy jako vypravěč jste taková kamera a ukazujete čtenářům své postavy a jejich příběhy. Zároveň by se ale také dal rozdělit na dva další podtypy.

Vševědoucí

Upřímně, knihy s vševědoucími vypravěči mi většinou nevyhovují. Je super, že máte možnost popsat cokoliv jakkoliv, ale často to pro čtenáře může být matoucí. Jedná se o vyprávění jako toto: „Jack se usmál na svou přítelkyni, jelikož byl opravdu šťastný, že jsou spolu. To ovšem nevěděl, že ona ho včera podvedla s jeho nejlepším kamarádem."

V té části na chvilku skočíte do Jackovy hlavy a popíšete jeho pocity. V té další se ale přemístíte k příběhu jeho přítelkyně a prozradíte čtenáři něco, co Jack ještě neví. Tady si musíte dávat pozor na to, abyste čtenáře moc nezmátli. Není dobré desetkrát přeskočit z jedné hlavy do druhé během jednoho odstavce. Nehledě na to, že se čtenáři můžou po nějaké době ztratit a pak ani nevědí, kdo ví co a proč tomu tak vůbec je.

Na druhou stranu, pokud takové věci máte zmáknuté, je to super forma vyprávěcího stylu.

Omezená

Tenhle způsob vyprávění používám nejradši a zároveň ho také nejčastěji čtu. Jedná se o to, že píšete ve třetí osobě, kde nemůžete skákat z jedné hlavy do druhé, ale držíte se jen té postavy, kterou si vyberete. U mě to většinou vypadá tak, že se každou kapitolu držím pohledu jedné postavy a v té další třeba přeskočím na jinou. V tu dobu ale už nemůžu vidět do hlavy té předchozí (doufám, že to není matoucí).

Vypadá to tedy nějak takto: „Jack se usmál na svou přítelkyni, jelikož byl opravdu šťastný, že jsou spolu. Ona mu úsměv oplatila, ale hned na to svůj pohled sklonila k botám, jako by se na něj nedokázala dívat delší dobu."

V tuhle chvíli jsme omezení Jackovým pohledem a můžeme jen odhadovat, proč se jeho přítelkyně chová tak, jak se chová.

Stejně jako u první osoby je potřeba si teda dávat pozor, abyste z ničeho nic nezačali až moc odhadovat a z vašich postav se najednou nestali věštci. Tenhle způsob ale ráda používám, jelikož máte stále možnost příběh popisovat s větším odstupem a díky tomu, že během příběhu přeskakuji do hlav i dalších postav, máte možnost je vidět z více úhlů než jen z toho jednoho.

Jak si tedy vybrat a správně je napsat?

Upřímně, záleží na vás a na stylu, který vám vyhovuje. Jak jsem řekla, já nejdřív psala z pohledu první osoby, ale čím víc jsem četla knihy ve třetí osobě, tím víc se mi to začalo líbit. Také třeba zjistíte, že k určitému žánru se hodí jiný vypravěčský styl. U složitějších fantasy třeba více fungují pohledy třetích osob, u nějaké teen romance zase pohled první osoby.

To ale neznamená, že byste to neměli udělat naopak. Všechno to je ale jen o tom, co vám bude vyhovovat. Důležité je, abyste v tom měli pořádek a dokázali vše napsat tak, abyste čtenáře nemátli.

Dám příklad z Ley Honor, kdy autorka neustále přeskakovala z jedné hlavy do druhé. Vypravěč rozhodně nebyl vševědoucí, ale zároveň to nebylo nijak omezené, jelikož v jeden odstavec přeskočila z jedné hlavy do druhé a zase zpátky. A někdy jsem se v tom fakt nevyznala.

A pokud stále nevíte, který způsob by vám vyhovoval, začněte v jednom psát a postupem času uvidíte, jestli se vám to tak líbí nebo ne. Sice je hodně frustrující přepisovat celý příběh, jelikož jste se rozhodli, že ho napíšete v jiné osobě (ano, už jsem si tím také prošla), ale někdy to prostě jinak nejde.

....

Také bych chtěla říct, že oficiálně nesnáším tiskárny a nechápu, že je rok 2020 a ty mrchy stále neumí fungovat normálně. Včera jsem si udělala výlet do naší knihovny s tím, že si něco konečně vytisknu (po tom, co si naše univerzita prošla kybernetickým útokem jim dobu trvalo, než všechno opět nastartovali). Tiskárna se ale rozhodla, že místo kopií stránek, které jsem chtěla, jich vytiskne desetkrát tolik. A já absolutně nevěděla, jak to zastavit, takže jsem tam jen stála a čekala, než se to všechno dotiskne (radši nechci vědět, jak se na mě dívali lidi za mnou). Takže teď mám u sebe tak čtyřicet potisknutých papírů navíc. Já, co si neustále stěžuje, jak moc se papírem někdy plýtvá a k čemu potřebuje být tolik věcí vytištěných....