Už jsem napsala kapitolu ohledně dialogů a teď jsem se rozhodla věnovat další důležité části psaní: popisům. Popisy jsou důležité pro knihu a je to vlastně něco, bez čeho se neobejdete. Popisujete prostředí, pocity, akce a spoustu dalších věcí. A abych pravdu řekla, měla jsem s nimi vždy problém.

Když jsem začínala a dostalo se mi nějaké kritiky, většinou mi bylo vytknuto, že moc nepopisuji. A tak jsem se na tom snažila pracovat až jsem začala mít pocit, že mé popisy jsou dostatečné. No, před několika měsíci mi zase někdo řekl, že popisuju až moc. Což mě upřímně trochu zarazilo a nedávno jsem se zamyslela nad tím, jestli vůbec existuje něco jako správné množství popisů...

Každá kniha je jiná. Každý autor má jiný styl. A množství popisovacích pasáží se také liší podle žánru knihy. Vezměte si třeba takové ty klasické knihy, které se čtou jako povinná četba. Jedním z hlavních rysů O myších a lidech je to, že se odehrává hlavně skrz dialogy. Dlouhých popisných částí tam není mnoho. Na druhou stranu, když si vezmete něco jako knihy ruských klasiků, zjistíte, že popisných pasáží mají až moc. Navíc je to jeden velký chaos.

Takže dá se něco takového vůbec určit?

Co je důležitější než množství, je samozřejmě kvalita a toho bych se u takovýchto debat držela spíš. Pokud chcete psát hlavně pomocí dialogů, musíte se je naučit psát správně. A tím nemluvím jen o uvozovkách. Jak jsem se dřív zmiňovala, pokud nemáte popis, musíte umět vyjádřit emoce pomocí toho, co vaše postava říká. Čtenář z toho musí vycítit tu správnou atmosféru, aby si to mohl představit.

S tím jsem měla celkem problémy, když jsem nedávno musela napsat scénář. Ani jsem si neuvědomila, jak moc mi jsou popisy opěrou do té doby, než jsem něco musela napsat bez nich. A co jsem tak vysledovala, měli s tím problém i moji spolužáci.

Jenže pokud chcete popisovat, musíte to také pořádně nacvičit. Když jsem pročítala některé Wattpad příběhy, zjistila jsem, že je spousta autorů, kteří mají tak krásné květnaté popisy, že jsem koukala s otevřenou pusou. Jenže poté jsem se dostala k části dialogů a už to nebylo tak dobré. Přišlo mi to hrozně nepřirozené a nehodilo se to k tomu. A naopak je zase spousta autorů, kteří zvládají dialogy, ale popisy pokulhávají.

Jak tedy na správné popisy?

Show Don't Tell

Omlouvám se za angličtinu, ale doteď jsem nepřišla na správný český název. Ale toto pravidlo jsem už několikrát zmiňovala. Jde o to, že byste čtenáři měli ukázat, co se děje svým popisováním nebo prostě formou, jak to napíšete, ne mu to přímo říkat.

Znamená to, že místo toho, abyste řekli: „Byla veselá" pokusíte se to nějak opsat. „Plná radosti se" smála, „Měla chuť začít křičet radostí" atd. Neříkejte, jak by se postava měla cítit, ale popište to tak, aby si to čtenář dokázal představit a cítil to také.

S tímto pravidlem bych to ale zase tolik nepřeháněla a rozhodně se nepokoušela opsat úplně všechno. Někdy je dobré něco čtenáři říct napřímo, jindy je super přidávat květnaté popisy. Člověk prostě musí experimentovat a postupně najít jakýsi balanc ve svém psaní.

Od největšího k nejmenšímu

Ať už popisujete člověka či místnost, myslím, že dává smysl první zmínit to nejvíc bijící do očí. Pokud vstoupíte do místnosti, určitě si nevšimnete prachu na policích jako první. Nejdříve popište ty velké věci, okna, velikost místnosti, nábytek a až poté se můžete vrhnout k detailům.

Stejně tak je to u lidí. Vzpomeňte si na to, čeho si první všimnete na člověku, když ho poprvé potkáte. Ty důležitější věci jsou často barva vlasů, výška, ale hlavně jejich chování. Myslím, že výraz v tváři a postoj dokáže o člověku říct mnoho a my si podle toho uděláme představu. Barva očí je například jedna z posledních věcí, které si všímáme.

Samozřejmě, pokud je na někom malý detail, jako právě barva očí, výrazný, je logické, že právě to nás jako první zaujme. Nevím jak ostatní, ale já to tak mám, pokud má někdo takové ty světle modré oči... protože pokud je někdo takové má, nevšímám si ničeho jiného. Proto je důležité mít postavy a místa promyšlené. Sami si je musíte v hlavě vytvořit, abyste je mohli popsat. Dobrá představivost je tedy v tomto případě velkou výhodou.

Nevyzvracejte to hned najednou

Má první verze byla nevyblijte, ale říkala jsem si, že budu spisovnější. Je skvělé, že máte jasnou představu o tom, jak daná věc, kterou popisujete vypadá, ale rozhodně bych nedoporučovala celý podrobný popis nacpat hned na začátek. Pokud vstoupíte do místnosti, také si věcí všímáte postupně a svět se kvůli vám najednou nezastaví, abyste si vše mohli pořádně prohlédnout.

Proto popište ty velké věci a následně přejděte k nějaké další akci. Například jedna z vašich postav mluví a po svém proslovu si něčeho všimne. Trochu si s tím pohrajte a přemýšlejte, co by se vám samotným líbilo a co by vás bavilo, kdybyste byli vy čtenáři vaší knihy.

5 smyslů

Když popisujete, nesoustřeďte se jen na oči a na to, co vaše postava vidí. Je v okolí cítit nějaká vůně? Slyší vaše postava například cvrlikání ptáků? Zkuste ji nechat, ať se něčeho dotkne... Zrak je samozřejmě smysl, na který se spoléháme nejvíc, ale pokud chcete, aby se váš čtenář opravdu vžil do vašeho příběhu, hrajte na všechny jeho smysly.

Nepřehánějte to

I když jsem na začátku řekla, že nejde přesně říct, kdy popisujete moc a kdy málo, extrémy většinou nedopadají dobře. Pokud budete popisovat každý malý detail, čtenáře unudíte. Pokud nebudete popisovat vůbec, čtenář se nebude mít čeho chytit, aby si scénu mohl představit.

Důležité ovšem je, nechat na představivost místo. I když před sebou nějakou scénu vidíte čistě a chcete ji popsat tak, aby čtenář viděl to samé, stejně se vám to nikdy nepodaří. Stalo se vám někdy, že i když autor popsal postavu, že má například černé vlasy, vy jste se v průběhu přistihli, že si je představujete s blonďatými? Každá mysl je rozdílná a složitá, proto i kdybyste sebelíp popsali všechny detaily, každý uvidí něco jiného.

Nestresujte se

Je dobré mít talent na psaní, ale i tak to stojí hodně práce. Experimentujte a pište, jak vám to přijde správné. Pročítejte si to po sobě a snažte se představit, že jste najednou čtenář. Neexistuje žádná magická pomůcka, které by z vás udělala skvělého spisovatele, a navíc každý má svůj vlastní styl. A pokud budete psát delší dobu, postupně si ten osobitý styl vybudujete také. Nikdo z nás přece nechce číst ty stejné knihy, ne?

....

Upřímně, mám pocit, že se nikdy nedokážu pořádně vyjádřit. Pokud někdo mým radám rozumí, tak vás obdivuju xD. Jinak, znovu zmíním, že pokud máte nějaký nápad na to, čemu bych se později měla věnovat, dejte mi vědět. Já sama jsem totiž s nápady ztracená. Nebo nějaké mám, ale vždy mi přijde, že takové jsou zbytečné.

Díky že to čtete a hodně štěstí se psaním! (pokud někdo potřebujete poradit s něčím konkrétním u svého díla nebo chcete znát můj názor, dejte vědět)