Jak jsem slíbila, tak také dělám a přicházím k vám s další kapitolou zabývající se mediální gramotností. Tentokrát se ale podíváme blíž na analýzu literatury. Nejdřív bych ale chtěla obecně definovat, co přesně literaturou myslím, protože se nejedná jen o knihy. Pokud zmíním slovo „literatura" nebo „text" zahrnuji do toho i audioknihy, filmy, divadelní hry, seriály, počítačové hry, poezii, písně atd... Samozřejmě, z velké části se budu věnovat knihám, ale ani netušíte, kolik hodin literatury je věnované i studování filmů a seriálů.

Fajn, pokud je tohle jasné, jdeme na to.

Možná jste někdy na internetu narazili na tenhle obrázek (nebo na nějakou jeho napodobeninu):

A pokud se jen trochu zajímáte o literaturu a její význam, nejspíš je to vaší „villain origin story". Protože mojí je to určitě.

Spoustu věcí, kterým se tu budu věnovat, jsem už předtím zmiňovala, takže se nejspíš budu opakovat, ale chtěla jsem to všechno dát do jedné, sjednocené kapitoly, aby to (doufejme) dávalo smysl.

Jak už jsem psala v první části, to, jakým způsobem je text napsaný a prezentovaný, je často účelné. Ne každá věc možná bude mít šílený hluboký význam, ale také je dost možné, že tam je z nějakého důvodu. Co když ty závěsy byly doopravdy jen modré je potom hloupý způsob, jak omluvit svou lenost. A taky urazit neskutečné množství autorů. Protože vám můžu říct, že spousta spisovatelů se opravdu snaží do příběhů zapojit nejrůznější symbolismus a schovávat v textu drobky, kterých doufáme, že si čtenář všimne a dá je dohromady. Psaní je kurva náročná a zdlouhavá věc a v zákulisí se děje tolik věcí, o kterých běžný čtenář nemá ani ponětí.

Na druhou stranu ale chápu, proč takový příspěvek vznikl a proč se ho spousta lidí chytila. Hlavním důvodem je způsob, jakým je literatura na školách vyučovaná.

Když si vzpomenu na své středoškolské hodiny literatury, vypadalo to asi takto: 45 minut strávených psaním random informací o spisovatelích daného období (a ty informace nebyly ani zajímavé!), aniž bychom se nad některými jejich díly zastavili nebo je rozebrali do větší hloubky, protože na to nebyl čas a nestíhali bychom se držet osnov. Pokud jsme nějakou knihu rozebírali, řekli jsme si hlavní témata a možná trochu nakousli nějaký symbolismus. Učitelé si ovšem nastudovali jen jeden bod v kategorii „námět knihy", a pokud žák v textu odhalil nějaký jiný symbolismus, bylo to špatně. A navrch všeho toho jsme byli bombardovaní odborným názvoslovím.

Hodiny literatury na střední jsou nuda. A je to hrozná škoda, protože jsem ve svém životě nestudovala nic zajímavějšího, než byla právě literatura. A teď nemluvím jen o knihách, ale obecně o životech autorů, o historických souvislostech, na kterých ani v dějepise nebyl čas, o dopadu takových děl na současnost a jejich vlivu na dnešní literaturu (jako Shakespearova díla adaptovaná do 2000s rom-comů). Všechno to je tak neskutečně zajímavé a myslím, že by se našla spousta nadšených studentů literatury, pokud by jim to bylo prezentované lépe (case in point: já).

Literatura je hrozně zajímavá, právě protože může mít nekonečně moc významů, ať už to autor zamýšlel nebo ne. Někteří autoři si třeba ani tehdy neuvědomovali, jak moc se doba, ve které psali, na jejich dílech projevovala. Dokonce i současné události budou mít vliv na to, jak vnímáme literaturu z minulosti.

Chci vzít jeden skvělý příklad. Jednu obyčejnou, oblíbenou a docela klišé postavu, jejíž význam se napříč historií a literaturou měnil:

Upír.

Připravte se na infodump, protože tohle je čas na to, abych vytáhla své nerd brýle (což jsou normální brýle, protože jsem slepá jak patrona) a pokusila se ve vás probudit trochu nadšení do studia literatury.

Postava upíra se stala populární v literatuře na začátku 19. století a to, když John Polidori napsal povídku The Vampyre. Polidori byl osobní lékař Lorda Byrona a doprovázel ho na jeho cestách. Celý příběh vznikl po tom, co spolu Byron, Polidori, Percy Bysshe Shelley a Mary Shelley trávili čas v pronajatém domě ve Švýcarsku. Společně se rozhodli, že by každý mohl napsat nějaký hororový příběh. A právě tam se Mary Shelley zdál její slavný sen, ze kterého později vznikl Frankenstein, a kde Polidori zase přišel s prvním moderním upírem. Fun fact, Byron byl dost kontroverzní člověk a jeho styl života byl... no rozhodně šokující pro společnost raného 19. století. Polidori Byrona doprovázel na jeho cestách, což znamenalo, že měl výhled na všechno tohle z první řady. Sám si psal deník a někdy si to potřebuji přečíst, protože z Byrona tak trochu šílel. Pokud si přečtete The Vampyre, dojde vám, že postava upíra – bohatého aristokrata, který rád svádí ženy – je jasně inspirovaná Byronem. Polidori je sám zobrazený jako Aubrey, tedy mladý muž, z jehož pohledu čteme a který toho bohatého Lorda potká a cestuje s ním. Díky tomu je celý ten příběh hrozně vtipný, protože je to prostě Polidoriho jeden velký diss na Byrona.

Koncem století přišel obrovský boom hororové fikce a gotická literatura dominovala viktoriánskou Anglií. Oscar Wilde napsal Obraz Doriana Graye, Robert Louis Stevenson Jekylla a Hydea, Bram Stoker vydal Drákulu a Joseph Sheridan Le Fanu zase Carmillu. Upíři a monstra se staly populárními postavami, protože skrz ně mohli spisovatelé kritizovat jejich současnou společnost a zároveň rozebírat obavy, které mezi lidmi tehdy vládly. A pokud se podíváte trochu blíž, zjistíte, že hodně těchto knih má další věc společnou: queer tématiku.

Tohle je asi přesně ten moment, kdy by někteří lidé na Booktoku byli jakože: „Tak deep to není, moc v tom hledáš," ale my samozřejmě víme své. Do poloviny 19. století byla v Anglii homosexualita trestaná smrtí. Trest byl v roce 1861 sice zrušený, ale nahradil ho takzvaný „Labouchere Amendment" který byl zaveden hlavně pro ochranu dívek a žen, ale jeden jeho odstavec zajistil, aby byla homosexualita trestaná a člověk za to mohl jít do vězení. Pod tímto zákonem byl také odsouzený Oscar Wilde. Problém tohoto zákonu byl ale ten, že homosexualita nebyla pořádné vysvětlená a slovo „homosexuality" se začalo používat až koncem století (další fun fact: věděli jste, že slovo heterosexualita vzniklo až po slově homosexualita?). Obecně se tam psalo, že jakákoliv forma „gross indecency" mezi muži je ilegální, což mohlo znamenat cokoliv a tento zákon byl dost často zneužíván a používán k vydírání.

Proto jsou v té době queer postavy často vyobrazovány jako monstra, protože v tehdejší společností jiným způsobem nemohli existovat. Monstra, stejně jako queer lidé, se museli schovávat ve stínech a společnost je viděla jako predátory, kteří otravují mysl mladých lidí a snaží se je svést na svou stranu. A upír je naprosto ideální pro zobrazení queer tématiky nebo našich strachů, a proto se opakovaně objevuje v médiích napříč historií. A taky proto, jednou za čas, dojde k velkému boomu takových příběhů, protože se jedná o reakci na současné dění.

Samozřejmě, sexualita je jedna z mnoha skrytých významů v postavách monster. Skrz monstra je totiž často rozebíraná rasa, sociální postavení anebo třeba gender.

Jeden z dalších velkých upírských boomů přišel v 70. a 80. letech 20. století, a to převážně v Americe. Například v 70. letech Stephen King napsal Salem's Lot, která je jakýmsi odrazem nejistoty tehdejší společnosti, kdy došlo k Watergate skandálu a obecně je to reakce na zvýšenou korupci a narůstající nedůvěru lidí vůči vůdcům jejich země.

V 80. letech se nám potom dostávají na světlo (lol) další dva upírské příběhy: Interview With The Vampire a Lost Boys (a mnohé další, ale tyhle mám nastudované). 80. léta v Americe jsou léta vlády Ronalda Raegana. Raegan byl konzervativní prezident a jeho politika se hlavně zaměřovala na ochranu tradiční rodiny, válku proti drogám a v neposlední řadě také došlo ke krizi AIDS. Což se samozřejmě projevuje jak na Interview, tak na Lost Boys. Upír v této spojitosti představuje nebezpečí vůči tradiční rodině, a to díky jeho homosexuálním tendencím. Protože upír se rozmnožuje výměnou tělních tekutin a není na to potřeba spojení muže a ženy. Lestat v Interview přemění Louiho a společně si doslova adoptují dítě, mezitímco Louis přirovnává krmení se na lidské krvi k sexu (vlastně tvrdí, že je to mnohem lepší než sex). Lestat dokonce tancuje s mrtvým tělem matky malé Claudie a jasně tak dává najevo, že pro něj je ženské tělo zbytečnost. Claudia se stane jejich panenkou, se kterou si můžou hrát. Louis představuje matku, protože Claudii učí hrát na klavír, čte jí a obecně zastává spíš „feminitu" mezitímco Lestat ji učí zabíjet.

Stejně tak v Lost Boys upíři ohrožují bratry Sama a Michaela. Michael je odstřižený od své rodiny po tom, co se zaplete s teenagerskými motorkáři, kteří jsou doopravdy upíry. Dalo by se říct, že David – vůdce této skupiny – Michaela svede a v téhle situaci jsou upíři skvělé představení drog. David v jejich podzemním doupěti, kde na jedné zdi visí obrovský plakát Jima Morrisona, nabídne Michaelovi čínské nudle, které se ale změní v červy. Poté mu dá napít krve, což Michaela dostane do začínající fáze přeměny v upíra. Je citlivý na světlo, často spí, je agresivní... hele, jestli tohle není jasné zobrazení špatného „tripu", kocoviny a absťáku, tak nevím. Michael je ale zachráněný svou rodinou: Samem, a nakonec jejich dědou.

No a potom máme 90. léta a Buffy The Vampire Slayer. Během studia jsem se začala dívat na Buffy a viděla skoro všechny díly, což mi fakt hodně pomohlo se tím vším prokousat. Buffy je odraz tehdejšího stavu feminismu: tedy spojení třetí vlny feminismu a post-feminismu. Je to také nový pohled na dříve slavné tropes jako „final girl" nebo „femme fatale".

Pokud jde o třetí vlnu feminismu, ta se soustředí na individualitu a také je spojená s novým termínem, a to „intersekcionalita". Ta se zabývá systematickou diskriminací na bázi genderu/pohlaví, rasy, sexuality a společenské třídy a tvrdí, že všechny tyto kategorie jsou vzájemně propojené. Tedy, nemůžeme řešit feminismus a diskriminaci žen, aniž bychom nepřemýšleli, jaký vliv na to má rasa nebo třeba sexualita. Stejně tak nemůžeme řešit sexualitu, aniž bychom neprobírali feminismus a tak dále. Třetí vlna je také známá sex pozitivitou, body pozitivitou nebo třeba punk subkulturou, a to hlavně riot grrrl.

Post-feminismus je na druhou stranu trochu víc kontroverzní. Post-feminismus totiž zastává názor, že všechno, o co se druhá vlna feminismu snažila, bylo splněno a ženy mají všechna práva, takže není potřeba bojovat dál. Post-feministická média většinou oslavují femininitu a zároveň se ji snaží kombinovat s volností a svobodným rozhodováním se. Typická post-feministická média jsou Sex and the City nebo Bridget Jones. Taková média se ale taky hodně soustředí na vzhled a upřímně... post-feminismus fakt nemám ráda.

Buffy tyhle dva směry kombinuje. Je to silná hrdinka, která bojuje s upíry, ale zároveň je to typická „holčičí" postava, která řeší kluky, maturitní plesy a oblečení. Možná že v noci bude bojovat s upíry na hřbitově a skončí celá špinavá, ale také nosí vysoké podpatky a má opravdu dobrý módní vkus.

No, potom se historicky posouváme dál, a to k Twilight. Stephanie Meyer je Mormonka, což se na celé knize jasně projevuje. Puritánská tématika a abstinence jsou protkané celou sérií a dalo by se říct, že Bella je jasným příkladem: „Don't have sex, 'cause you'll get pregnant and die."

Čímž se dostáváme k mým momentálně oblíbeným upírským a upír „adjacent" tvorbám. A tím je nová seriálová adaptace Interview. Protože tvůrci naprosto pochopili, o co v té knize jde a udělali to desetkrát lepší. Protože mezitímco Anne Rice tehdy musela být trochu víc nenápadná se svým queer-codingem (i když, podle mě na tom není vůbec nic nenápadného... jakože viděli jste Lestata?), současní tvůrci si řekli: „Hold my beer," a udělali z toho tu nejvíc queer věc na světě. Ne, vážně, Sam Reid jako Lestat? Ikona. Ve svých recenzích mám jednu kapitolu věnovanou porovnávání knihy s filmem i seriálem, takže se určitě podívejte.

....

Dobře, konec info-dumpingu... pokud jste z tohohle nepochopili, už od malička jsem posedlá upíry a tahle obsese se očividně jen rozrostla a stala se ještě divnější. Spíš jsem tím ale chtěla ukázat, že jen hloupá postava upíra může mít tunu významů. Monstra obecně jsou úžasná věc pro symboliku a metafory.

V příštím díle si můžete přečíst: Vlkodlaci a transgender symbolismus... (dobře, nic takového nemám v plánu, ale těch zdrojů na tohle téma existuje neskutečně moc).

Co tím chci říct je: jasně, možná ty závěsy byly jen modré, ale není to nuda?

A ta druhé, nepotřebujete mít všechno tištěné černé na bílém. Někdy musíte číst mezi řádky.

Čímž se dostávám k mému dalšímu bodu a vlastně k mé hlavní kritice dnešní literární gramotnosti. Lidé tak moc zlenivěli, že pokud jim postava neřekne, že je záporák, budou naprosto ignorovat všechny náznaky a potom budou psát recenze jako: „Ta kniha se mi nelíbila, protože jsem s touhle postavou nedokázala soucítit, protože dělala špatné věci." Ano, gratuluji, PŘESNĚ TO BYL VÝZNAM CELÉ KNIHY.

Nelíbilo se vám, co postava v knize dělala? Okay, předtím, než začnete mluvit o tom, jak moc špatná ta kniha je, zkusme se trochu zamyslet. Snažil se autor opěvovat chování takové postavy a jejich psaní naznačovalo, že by někdo takový měl představovat ideálního člověka? Anebo se skrz ně snaží autor poukázat na něco víc? Třeba na časté problémy v naší společnosti?

Nedávno jsem narazila na jeden příspěvek, který mluvil o tom, jak se člověku nelíbila knížka, protože se v ní jedna skupina lidí neuměla chovat k někomu, kdo si prošel neskutečným trauma. Samozřejmě, naprosto chápu tu frustraci, ale přišlo mi to zajímavé, protože dle mého názoru to jednání postav byl jasný komentář k tomu, jak se naše společnost neumí chovat k lidem s psychologickými problémy. Navíc, už od začátku bylo jasné, že ty postavy nemají s něčím takovým zkušenosti a postupem knihy bylo vidět, že se na sobě snaží pracovat, přestože stále jednou za čas propadají předsudkům (protože pokrok není lineární a už rozhodně ne okamžitý). Pokud by se každá postava v knize chovala správně (a tady bychom mohli vést dlouhé diskuze o tom, co vlastně správné chování znamená, pokud něco takového vůbec existuje), o čem by to potom bylo?

Poslední dobou mi přijde, že spousta lidí je hrozně moc zaseknutá na nějakém svém „mravnostním kodexu", který je založený na tom, že by nikdo neměl dělat chyby, a že by všichni měli mít stejný morální kompas. Pokud se jen trochu vychýlíte, jste automaticky špatní a jakákoliv vaše další snaha vysvětlit své činy (anebo se omluvit), je ignorovaná, protože poučení očividně ve slovníku takových lidí neexistuje.

Přijde mi to docela fascinující, protože pokud chcete posílat lidi do pekla za jejich hříchy, možná se bavíte se špatnou skupinou. Ale slyšela jsem, že křesťanství by se vám prej docela líbilo.

Což je jeden z hrozně častých úkazů poslední dobou, mi přijde. Lidé, co se politicky orientují tak moc na levici, že z toho najednou vyjdou na druhou stranu a brzy si třesou ruce s radikální pravicí.

A potom samozřejmě máme opačnou stranu vah a to, jak někteří lidé něco nepochopí, i když to mají černé na bílém. Vypravěč vám doslova řekne, že je skvělý lhář a svou minulost si upravuje tak, jak se mu zachce (ano, ukazuju na tebe, Richarde Papene) a vy mu i tak věříte každé slovo?

„Taky vám někomu přijde, že Bunny Corcoran si nezasloužil zemřít?" Nee, vážně? Shodit svého kamaráda ze skály, protože s ním nesouhlasíte, není normální řešení konfliktu?

„Jsem jediná, kdo si myslí, že je Henry Winter špatný člověk?" Wow, co ho prozradilo? To, že všude nosí deštník, i když neprší? To, jak otrávil psi sousedů, protože na nich chtěl vyzkoušet jedovaté houby pro svého otravného kamaráda? Fuu, teď když nad tím přemýšlím, asi na tom něco bude (ale jako, úplně bych tomu nevěřila).

A zpět k té moralitě: Můžete mít nějakou postavu rádi, i když dělá špatné věci. Já jsem si například moc dobře vědomá toho, že jsou Victor Vale (Vicious) nebo Callum Nova (The Atlas Six) špatní lidé, ale i tak je budu považovat za své oblíbené postavy.

Stejně jako hraní agresivních her nezvyšuje agresivitu lidí, čtení o morálně diskutabilních lidech z vás neudělá psychopata.

Což mě samozřejmě vede k další části, protože je mi naprosto jasné, že by do toho někteří rádi začali rýt, a to k faktu, že už jsem několikrát nazývala knihy problematickými, i když tady tvrdím, jak je moralita hrozně šedé území. A podle mě je to zajímavé téma a určitě by se o tom mělo mluvit.

Kde je vlastně ta hranice?

Odpověď spočívá v tom, o čem jsem tu celou dobu mluvila: v literární gramotnosti.

Pokud se v nějaké knize nachází rasistická postava, nebudu automaticky předpokládat, že i samotný autor je rasista. Všechno to bude spočívat v tom, jak se autor k té postavě chová (je opěvovaná? nikdy se nepoučí ze svých chyb, ale i tak je to na konci hrdina? anebo ta postava nikdy neměla být dobrý člověk?) Navíc, rasismus v literatuře nejde přímo odhalit díky jedné postavě. Všechno to závisí na podtónech a na tom, jak se obecně autor chová ke svým POC postavám: jestli jsou zobrazovaní jako plnohodnotní lidé nebo jsou to jen karikatury poskládané z nejrůznějších stereotypů (koukám na tebe Cho Chang), jak je nahlíženo na cizí kulturu a jestli je vidět, že se autor o cizích kulturách něco naučil, anebo se jedná o obyčejnou krádež, která dané skupině víc ublíží, než pomůže.

Všechno je to založené na tom, co se kniha tím vším snaží říct (a znovu, těch zpráv může být několik a dá se o nich debatovat). V příběhu se může stát takových problematických věcí a každá postava může být naprostý psychopat, ale ve finále vám řeknu, že je ta kniha skvělá, protože způsob, jakým ty postavy byly zobrazené, všechno tohle převažovalo.

Když mluvím o problematických knihách a mých problémech s nimi, nesnažím se stavět na nějakou vyšší morální příčku. Podle toho, jak vypadá moje AO3 historie, bych dokonce řekla, že je to přesně naopak. Spíš se snažím říct, že existuje rozdíl mezi „čtením a užíváním si knih, přičemž víte, že věci, co jsou tam zobrazené, nejsou okay," a „čtením knih, kdy vám takové věci přijdou správné a které ubližují určité skupině lidí." To slovo „problematický" je navíc jako slovo samo o sobě dost diskutabilní, a pokud nějakou tak označím, rozhodně se nejedná o můj pokus cenzurovat literaturu (protože cenzura není nikdy dobrá), ale spíš způsob, jak upozornit na určité věci, které v současné krizi literární gramotnosti můžou zaniknout.

....

Studium literatury a obecně způsob, jakým o ní přemýšlíme, se potřebuje změnit. Jak už jsem psala u minulé kapitoly, mediální gramotnost je v této době nesmírně důležitá a první místo, kde si ji můžete zlepšovat, jsou právě hodiny literatury.

Protože pokud uvidím dalšího člověka, který mluví o tom, jak je Lolita problematická, protože je napsaná z pohledu pedofila, nebo uslyším někoho, kdo si myslí, že Hunger Games je o tom, s kým Katniss nakonec skončí, tak si asi půjdu vypíchnout oči.

Na druhou stranu, není na tom něco poetického? Na tom, jak se svět choval k Hunger Games, když vycházely filmy, a jak jen potvrdily to, co se Suzanne Collins snažila říct? To, jak se každý, kdo debatoval o tom, jestli je lepší Gale nebo Peeta, změnil v dalšího obyvatele Kapitolu, kterým bylo jedno, kolik dětí kvůli tomu bude muset umřít, hlavně že nepřijdou o svou zábavu?

Pokud jste i vy nedávno došli ke zjištění, že současnost připomíná Hunger Games, co kdybych vám řekla, že jsme v Hunger Games zaseknutí už desítky let? Lidé umírají kvůli chudobě, mezitímco Bill Gates si může jíst zadarmo v McDonalds po celém světě. Lidé nemají kde bydlet a nedokážou uživit svou rodinu, kvůli nízkým platům a vysokým cenám... a nějaký influencer na TikToku dělá video o svých třiceti Stanley láhvích na vodu.

Je tohle, co měli lidi na mysli, když řekli, že ty závěsy možná byly jen modré?

Umění stálo vždy v popředí reakcí na světové a politické dění a není divu, že se jedná o jeden z nejčastějších způsobů protestů (existuje důvod, proč některé země produkují listy zakázaných knih).

Takže jo, možná je fajn si tohle někdy uvědomit.