Tak nějak jsem nevěděla, jak svoje myšlenky zformulovat a jaké rady bych měla přesně přidat. Mám totiž pocit, že se skoro v každé kapitole hrozně opakuji, ale hádám, že jinak to udělat nejde. Probírala jsem Mary Sue, fanfikce, anotace a další. Teď jsem se ovšem rozhodla vypsat několik věcí, na které pokud v některém z příběhů narazím, většinou to skončí tak, že ho zase zavřu. Budou to jedny z těch nejzákladnějších chyb, se kterými se tady na Wattpadu setkávám (což ne nutně znamená, že bych je nedělala taky).

1. Ahoj, jmenuji se...

Není to tak, že by to bylo něco, co byste za žádnou cenu neměli psát. Vlastně znám několik tištěných knih, které začínají podobným způsobem. Jenže většina příběhů na Wattpadu, která těmito slovy začíná, je neskutečně nudná.

Ahoj, jmenuji se Vanessa Smith a je mi šestnáct let. Mám hnědé vlasy a modré oči. Chodím na střední školu a moje nejoblíbenější barva je modrá. Mám jednoho bratra, je to hrozný idiot. Je mu sedmnáct a pořád hraje na počítači nějaké hry. Moje mamka se jmenuje...

To byla taková moje ukázka toho, jak třičtvrtě knih na Wattpadu vypadá. Ne, fakt. Udělejte test a otevřete si žebříček s Teen Fikcemi a vsadím se, že aspoň jedna v první desítce tímto způsobem začíná.

Tohle nezní jako začátek knihy, která by měla čtenáře zaujmout, ale spíš jako začátek dopisu, co jsem psala, když mi bylo jedenáct, mé Francouzce, kterou jsem měla doma na výměnný pobyt. Zkuste hlavní postavu a její rodinu představit nějak jinak. Vymyslete scénu, která příběh skvěle zasadí do daného prostředí a čtenář si z ní udělá o hlavní hrdince jasnou představu. A nechrlte na nás věky všech lidí, co se v příběhu vyskytují. Stačí nám fakt, že Vanessa chodí na střední školu a že má staršího bratra. Věk mamky můžete prozradit tak, že popíšete, že má nějaké vrásky a ve vlasech šedou. Trochu si s těmi popisy hrajte!

2. Odstavce, odstavce, ODSTAVCE

Už jsem o tom mluvila několikrát a asi nikdy to nepřestanu zmiňovat. Odstavce jsou nejdůležitější součástí vašeho psaní! Protože jedině díky nim se čtenář nebude ve čtení ztrácet, bude to mnohem jednodušší a pokud máte někde přímou řeč, jasně mu dojde, kdy mluví kdo.

S odstavci jsem měla zpočátku velký problém, protože jsem nikdy nepochopila, jak to vlastně funguje. Něco jsem se dozvěděla ve škole, ale to moc nestačilo. Navíc z toho, když jsem viděla, jak moji spolužáci píšou slohy nebo úvahy... spousta z nich to nechápala ani ve čtvrťáku. A přitom je to celkem jednoduché:

Nový odstavec začněte když: začne mluvit nějaká jiná postava, změní se prostředí, na scénu přijde nová postava, dojde ke změně tématu, přeskakujete mezi časy

Co mně pomáhá, je představovat si příběh jako film. Pokud se „kamera" (tím myslím váš pohled nebo pohled vašeho čtenáře) hýbe, tak jak by to bylo ve filmu, většinou to znamená, že je potřeba nový odstavec. Prostě odstavce jsou takové střihy (nemám ponětí, jestli tohle dává smysl).

3. Pravopisné chyby

Hele, já to chápu, čeština je kurva. Máme spoustu pravidel, z čehož většina jsou samé výjimky (jako třeba psaní slova výjimka), spousta věcí nedává smysl a já opravdu obdivuji jakéhokoliv cizince, který se zvládne naučit česky. Protože kdybych tady nežila, hned bych se na to vysrala.

Ale to, že je čeština těžký jazyk nic nemění na tom, že byste neměli psát pravopisně správně. Vyjmenovaná slova jsme se všichni učili na základce, shody podmětu s přísudkem také nejsou tak těžké. Naučte se pořádně psaní číslovek, velkých písmen, mě/mně, to, že se píše abychom ne abysme a už vůbec ne aby jsme (Word mě to ani nenechá napsat špatně). Člověka potom bolí oči, když to musí číst.

Většina naší republiky pravopis prostě neumí. Každý den se s tím všude setkávám, ale na Twitteru a jiných sociálních sítí se to ještě dá tolerovat. Jenže vy píšete knihu! Teď jsou z vás spisovatelé a výmluva, že čeština vám nikdy nešla nebo že takhle to píšou všichni, je fakt ubohost. Samozřejmě se můžete setkat s překlepy. V tištěných knihách na takové chyby narážím pořád. A pokud nevíte, jak se nějaké slovo píše, tak použijte chytrého kamaráda Googla, nebo to slovo radši nepište. Je to fakt jednoduché.

A to, že na to jako tady slečna upozorníte, vás také nijak neomlouvá: 

nejvíc si užívám hádky ohledně toho, jak správně se píše "kdo s koho".

4. Příliš mnoho postav

Dříve jsem četla jeden příběh, který byl fakt dobře napsaný a strašně mě bavil, ale nakonec jsem ho přestala číst kvůli tomu, že měl až moc postav a já se v tom ztrácela. Hlavní důvod byl ten, že autorka v první kapitole vypsala všechna jména postav, jejich barvu vlasů a očí, a to považovala za jejich představení. V průběhu je většinou zase až tolik vzhledově necharakterizovala a já v tom měla fakt bordel.

Vychrlit na čtenáře hned na začátku všechna jména postav a počítat s tím, že si je zapamatují není moc chytré. Pokud je chcete představit hned v první kapitole, ujistěte se, že je popíšete tak, aby si je čtenář zapamatoval. Většina z nás přidává nové části v nějakém rozmezí, takže i když popíšete postavu dobře, musíte počítat s tím, že někdy si i tak čtenář všechny nebude pamatovat. Proto je někdy dobré opakovat, jak vypadají, nebo jací jsou. Připomenout si je...

Samozřejmě něco jiného je, když se vám charaktery nakumulují, pokud píšete nějakou sérii. Tam s velkou pravděpodobností postav budete mít mnoho. Ale není potřeba cpát 60 lidí do příběhu, který nemá ani sto tisíc slov a počítat, že si je budeme pamatovat.

5. Sex, sex, sex

Někdy, když si pročítám různě příběhy, co tu jsou, cítím se, jako bych si omylem otevřela PornHub a ne stránku pro amaterské pisálky, kde většině není ani osmnáct let. Já nevím, jestli je to tím, že všichni chtějí napsat dílo jako je 50 Shades of Gray (což já nikdy nebudu považovat za plnohodnotnou knihu), nebo jsou jen strašně úchylní.

Ne, vážně, kolik Teen fikcí je soustředěno hlavně na sex? Fajn, brala bych, kdyby to bylo něco opravdu dobře napsaného, ale četli jste to někdy? Četli jste ta přirovnání a vůbec ty nesmyslné scény?. To, že každá druhá šestnáctiletá holka je nymfomanka?

Nevím, jestli jsem divná já, ale dostatečně mi vyhovuje, když je v knize jen částečně napovězeno, že se spolu dvě postavy vyspí než podrobný popis celého aktu. Já chci vidět trochu romantiky, trochu toho jiskření, drama, zábavných momentů. Dejte mi něco, co mě zahřeje u srdce, nad čím se budu rozplývat. Kurva, pokud bych chtěla porno, tak si pustím porno. Děkuji...

Menší ukázka toho, jak polovina Teen fikcí vypadá: 

6. Psychické nemoci, sebepoškozování, týrání, sebevražda a další

Tohle je můj poslední bod a jeden, nad kterým jsem se dříve hodně rozčilovala. A to je psaní o nejrůznějších psychických nemocech, s čímž souvisí sebevražda a sebepoškozování. Nebo psaní o týrání a znásilňování.

Není to tak, že bych nic takového nemohla číst. Vlastně je to často zajímavé. Ale musí to mít hlavu a patu a nelhat. Pokud někdo z vás glorifikuje takové věci, tak se omlouvám, ale jste prostě idioti. Nepište o tom, pokud nevíte, o čem mluvíte. Nepiště, že má hlavní postava deprese, když ani nevíte, co to znamená. Radši si o tom nejdřív něco zjistěte a vyhledejte.

Poslední dva body nejsou úplně rady, ale spíš něco, co mi tady vadí a myslím, že vy, co mé příběhy čtete nebo čtete tuto příručku, tohle neděláte. Ale doufám, že ta první čtveřice vám trochu pomůže. Nejsem si jistá, jestli jsem napsala všechno a nejspíš je ještě spousta věcí, která mě od čtení odrazuje, ale tohle je asi to nejdůležitější.

Opět platí to, že pokud máte nějaký návrh na to, čemu bych se měla věnovat, pište. A pokud byste chtěli, abych vám dala nějaké rady ohledně vašeho příběhu, dejte vědět. Moc ráda si ho přečtu a napíšu vám své názory! 

A pokud by někdo chtěl vědět něco víc z mého osobního života, dala jsem si na profil svůj Instagram, tak se můžete podívat :D