Upozornění: Tohle měly být rady na psaní ženských postav, ale nakonec se to zvrhlo v něco úplně jiného, a tak trochu mi utekla prvotní myšlenka. Jako esej na zamyšlení mi to ale přišlo super a podle toho, co všichni píšete, vás tyhle moje „yapping sessions" baví, takže... užívejte.

Často mluvím o tom, jak bych v knihách chtěla vidět víc dobře napsaných ženských hrdinek. Kritizuji média, která neumí vyobrazit ženy a která často spadají do sexistických stereotypů. A vaše komentáře jen reflektují tuhle moji zoufalost, protože dobře napsané ženské hrdinky jsou podle mě něco, po čem všichni prahneme, ale stále je opravdu těžké je najít.

Jeden z hlavních důvodů, proč jsem se poslední dobou tolik dala do psaní těchto esejí, je ten, že bych ráda každého z vás trochu inspirovala. Existuje spousta příruček, které vám řeknou, jak by měla vypadat struktura příběhu, jak psát popisy, jak se vyhnut Mary Sue a tak dále. Což je super, a i já jsem se tomu věnovala, ale podle mě by součástí takových debat měla být i nějaká reflexe. Apelování na začínající spisovatele, aby dávali pozor na to, co se kolem nich děje. Ať už na knižním trhu nebo v realitě. Protože literatura je zároveň takovým zrcadlem naší společnosti. A pokud jsme s něčím nespokojení, možná bychom se měli poučit z minulých chyb a být tou změnou, kterou ve světě chceme vidět.

Takže pokud chceme číst o dobře napsaných ženských postavách, měli bychom znát něco málo z historie bojů za ženská práva a víc porozumět problémům, kterým ženy ve světě čelí.

Čímž se dostávám k tomu, čemu se chci v této kapitole věnovat: Feminismus.

Já vím, že to slovo je takovým strašákem světa a spousta lidí na něj má svůj názor, ale než se pustím víc do toho, o čem bych opravdu chtěla psát, potřebuji se vyjádřit k něčemu, co mi přijde opravdu důležité.

Je rok 2024 a já stále narážím na lidi (a hlavně na ženy), kteří během diskuzí o genderové rovnosti musí pokaždé prohlásit, že feministi*ky rozhodně nejsou. A já si nikdy nejsem jistá, jestli bych na ně měla začít křičet, nebo jestli bych měla brečet, protože je to prostě neskutečně smutné.

Feminismus není o tom, že by se ženy snažily získat nadvládu nad světem. Feminismus není o tom, že by každý muž byl zlo světa a všichni by měli přestat existovat. Feminismus je hlavně o rovnosti.

Jak už jsem zmiňovala v jedné kapitole, zásadní věcí v současném feminismu je takzvaná „intersekcionalita." Tedy propojení témat jako je gender, sexualita, sociální třída, rasa a tak dále. Skrz feminismus můžeme rozebírat a odhalovat to, jak moc v našem světě funguje a jak velký vliv na nás má patriarchát. Protože patriarchát ovlivňuje doslova všechno.

Ale k tomu se ještě dostaneme.

Tímto bych tedy nechtěla jen apelovat na vás jako spisovatele, ale zároveň bych chtěla inspirovat i vás jako lidi, abyste se soustředili na to, co se ve světě děje a možná se dozvěděli něco nového. Nebo abyste všichni nebyli tak hrozně moc pohoršení z nejnovější kampaně Konsentu o obtěžování na veřejnosti (nějaké reakce jsem viděla na Twitteru a docela jsem se zhrozila).

A jako poslední, ještě bych chtěla dodat, že většina věcí, které mám nastudované, jsou hlavně z pohledu západního světa a anglofonních zemí. Přestože jsem se snažila hledat informace i o našem domácím feminismu, nemám to nastudované do takové hloubky jako situace v Anglii či Americe. A také... určitě bych tohle nebrala jako úplnou pravdu a prosím, ověřujte si informace. Spíš vás chci inspirovat, abyste se informovali dál a na konci přidám i nějaké zdroje, abyste mohli pokračovat ve svém vlastním výzkumu.

Takže, pojďme si dát takové malé historické okénko.

Historie feminismu se často rozděluje do vln. V současnosti jsou definované čtyři, a přestože někteří akademici kritizují toto rozdělení, podle mě je to nejjednodušší způsob, jak se v té přemíře informací trošku víc zorientovat.

První vlna feminismu

Přestože už samotný Plato se snažil argumentovat, že „Hej, možná ženy nejsou tak hrozné a neschopné, jako se nám všichni snaží říct, a vlastně by měly mít stejná práva jako my," trvalo ještě nějakou dobu, než jsme rovná práva jakž takž získaly.

Je to totiž až první vlna feminismu, která přichází s jakousi ustálenou komunitou a jasným cílem. A tím je boj za volební práva žen. Tento boj trval hodně dlouho, ale nakonec se podařilo ho vyhrát (do jisté míry). V Americe a také v Československu ženy získaly právo volit v roce 1920. V některých zemích k tomu došlo o něco dřív (například Nový Zéland už v roce 1893), mezitímco jiné země daly ženám volební práva až v polovině 20. století. A některé ho nemají doteď.

Během první a druhé světové války se navíc ukázalo, že ženy jsou důležitou součástí světové ekonomiky. V první světové válce například ženy musely převzít mužské role v továrnách, vzhledem k tomu, že muži bojovali na frontách, a v druhé světové válce se ženy dost podílely na samotných bojích. Když válka skončila, očekávalo se, že se ženy vrátí zpět do domácností, ale poté, co spousta z nich okusila, kolik svobody jim osobní plat může přinést, nechtělo se jim do „reality" vracet. Proto v poválečných časech došlo k většímu nárůstu feministických názorů a ženy začaly usilovat o rovné platy a rovné příležitosti v zaměstnání.

Druhá vlna feminismu

Druhá vlna feminismu popisuje období kolem 60. a 80. let 20. století, kde boje za rovnoprávnost žen pokračují. Tato vlna se hlavně soustředí na reproduktivní práva žen: tedy přístup k antikoncepci a potratům. Také reaguje na problémy domácího násilí na ženách, znásilnění a další.

Literatura v této době se hodně věnuje problémům žen v domácnosti a diskutuje o tématech jako je rodina nebo i sexualita.

Třetí vlna feminismu

Třetí vlna feminismu identifikuje problémy druhé vlny. Tedy, uznává, že druhá vlna se hlavně soustředila na bílé ženy pocházející ze střední třídy, které měly přístup ke vzdělání a ignoruje problémy žen jiných ras a sociálních tříd. V roce 1989 Kimberlé Crenshaw definuje důležitý termín, a to intersekcionalitu. Tedy, jak jsem zmiňovala, propojení feminismu s problematikou týkající se sociálního postavení, sexuality, handicapu, rasy a tak dále.

Intersekcionalita je za mě momentálně nejdůležitějším faktorem feminismu, protože „nikdo není svobodný, dokud nejsme všichni svobodní."

Třetí vlna feminismu se v téhle době proto hodně střetává s Queer teorií.

Dalším důležitým člověkem se stává Judith Butler a hlavně kniha Gender Trouble. Judith používá they/them pronouns a právě jsem otevřela Google, jen abych narazila na české články, kde má přechýlené jméno a je o nich psáno jako o ženě. Což je... au. Ale nevadí. Sama se snažím navigovat vody gender neutrální češtiny a zatím neexistuje jednotný způsob, jak k tomu přistupovat. Tedy, někteří enby lidé budou používat jazyk podobný angličtině a budou o sobě referovat jako „oni", někdo bude přidávat koncovku „x", někdo bude používat *. Tohle je asi hodně individuální podle toho, co komu vyhovuje. Já se budu držet tradičního anglického „oni".

Butler se věnuje hlavně filozofické stránce genderu a přichází s důležitou teorií. Tedy definuje gender jako sociální konstrukci. Gender je podle nich performativní a je zakořeněný v sociálních představách o tom, jak by feminita a maskulinita měla vypadat. Nic jako pravá žena nebo pravý muž neexistuje. Aneb jak jedna ikona řekla: „We're all born naked and the rest is drag."

Butler je důležitým člověkem jak pro feministickou teorii, tak pro queer teorii, protože se také věnuje sexualitě. A pokud vás tohle zajímá, určitě se na jejich díla podívejte. Četla jsem části Gender Trouble a také jsem se snažila prokousat skrz Bodies That Matter, ale pokud nemáte moc zkušenosti s čtením queer teorie, a hlavně filozofie, tak bych si radši načetla něco kolem. Protože jsem měla fakt velký problém některým částem Gender Trouble porozumět a hodně jsem si to musela nechávat na různých stránkách vysvětlit jednodušeji.

Taky vyšla jejich nová kniha „Who's Afraid of Gender?" a hrozně bych si to chtěla přečíst, protože dost mluví o současné transgender panice.

Čtvrtá vlna feminismu

Za čtvrtou vlnu feminismu by se dalo počítat období od nějakého roku 2006 až vlastně po současnost. Tahle vlna dál pokračuje v rozvíjení toho, co započala třetí vlna a dál se soustředí na sexuální obtěžování, znásilnění, ale také třeba na takový body shaming.

Čtvrtá vlna feminismu je zároveň definovaná takzvaným #MeToo hnutím, který získal velkou popularitu po tom, co byl Harvey Weinstein v roce 2017 obviněný z několika případů sexuálního obtěžování žen. Tohle hnutí inspirovalo spoustu dalších žen sdělit své vlastní zkušenosti.

Boje této vlny se zároveň přemisťují do online světa a aktivismus je z velké části provozovaný hlavně skrz sociální sítě.

Zároveň, stejně jako u třetí vlny, intersekcionalita hraje důležitou roli. S narůstající panikou týkající se transgender, nebinárních nebo dalších genderqueer lidí se do popředí dostává debata o tom, co je vlastně feminita a maskulinita, a jak moc je takové rozdělení jen výmyslem naší společnosti.

Problémy se současnou transgender panikou a nárůstem takzvaných TERFs (Trans Exclusionary Radical Feminists) navíc jen poukazují na to, že transfobie začíná být nebezpečná i pro cis ženy, což jsme například mohli vidět v případu olympijské vítězky Imane Khelif. Protože se nepotýkáme jen s takzvanými feministkami hlásajícími, že trans ženy nejsou ženy, ale také s tím, že každá žena, která projeví jen jakýkoliv náznak maskulinity, se stane terčem útoků a něčeho, čemu se říká „transvestigating".

Což je samozřejmě neskutečný problém a jen to dokazuje, jak moc jsou hranice mezi maskulinitou a feminitou tenké a že je to jen jeden velký výmysl. Protože existuje spousta cis žen, které mají v těle větší podíl testosteronu (PCOS a další jiné problémy) a můžou tak působit víc mužsky, přestože jsou biologicky ženy. Chromozomy nejsou také velkou jistotou a intersex lidé existují a není jich málo. Jenže kvůli tomu, jak konzervativní média, radikální pravice a další takoví rozšiřují paniku a dělají obrovský humbuk kolem trans lidí, čím dál tím víc lidí začíná být ohroženo. Nehledě na to, že ani trans lidé by neměli být terčem útoků a gender-affirming procedury zachraňují životy (a to nejenom trans lidem).

Takže, TERFs mi můžou jít políbit prdel a doufám, že je karma dožene. Děkuji za pozornost.

Čtvrtá vlna se zároveň objevuje jako taková odpověď na takzvaný post-feminismus, který vznikl v podobném čase jako třetí vlna, a který zastává názor, že všechna práva, o která předchozí feministická hnutí usilovala, už jsou dávno získaná, a proto není potřeba bojovat dál.

Což... no, myslím, že si z toho sami dokážete odvodit, jak nepravdivé tvrzení to je.

....

A to je všechno k mé hodině feminismu. Teď se pojďme podívat na to, jak tedy takovou super ženskou postavu napsat.

Upřímně, já vlastně ani nevím, jakou jinou radu bych měla dát než: prostě ji napište lidsky a jako plnohodnotného člověka.

Což je to největší minimum, a i tak se to pro některé spisovatele zdá jako naprosto nepochopitelná a nemožná věc.

„Jak jakože moje ženská postava není plnohodnotný člověk, který by měl zájmy a vlastní osobnost? Vždyť se zajímá o módu, jediným jejím cílem v životě je být matkou, nesnáší všechny další ženy a jednou za čas zmíním její velká prsa a úzký pas! Co jiného potřebuješ?"

Co jiného potřebuji? Hm, pojďme se na to podívat:

Ženy, které nechtějí mít děti a je to v pořádku. Ženy, které nechtějí mít děti a jejich názor se magicky nezmění po tom, co potkají nějakého úžasného statného muže. Ženy, které chtějí mít děti, ale nesnaží se tak povyšovat nad těmi, co je nechtějí. Ženy, které mají děti, ale neztratily svou osobnost a záliby a jsou mnohem víc než jen matky. Ženy, které podporují další ženy. Queer ženy. Trans ženy. Ženy, které řeší něco jiného než muže. Ženy na prestižních pozicích. Ženy v rolích vůdců...

Já bych mohla pokračovat do nekonečna.

....

Abych se vrátila k tomu, co jsem napsala na začátku... Já vlastně vím, proč se spousta žen a dívek tolik děsí, kdykoliv někdo navrhne, že by mohly být feministky. Je to totiž jedna z věcí, která se historicky stále dokola opakuje. Ve chvíli, kdy ženy začaly usilovat o více práv a jejich boj byl úspěšný, přišlo něco, čemu se v angličtině říká „backlash". Tedy zpětný úder.

Betty Friedan tohle zaznamenává v 60. letech ve své knize The Feminine Mistique, Susan Faludi se tomu zase věnuje v Backlash: The Undeclared War Against American Women.

Čím úspěšnější hnutí je, tím víc se proti tomu bude druhá strana snažit bojovat. Pokud ženy začnou získávat reproduktivní práva a budou mít stejné platy jako muži, tím víc se začnou objevovat média, která se je budou snažit přesvědčit, že jsou doopravdy nešťastné a jedinou cestou ke štěstí je sloužit v domácnosti a mít jedno dítě za druhým. Feministky budou označené jako neoholené, škaredé, muže-nenávidící příšery, které chtějí získat nadvládu nad celým světem. Řeknou vám: „Hej, vždyť už jsi všechna práva získala! Tak běž zpátky do kuchyně."

Snahy feminismu získat rovnost pro všechny budou stále a stále překrucované, protože jen tak si můžeme zachovat status quo, a protože patriarchát doopravdy pomáhá jen tomu malinkatému procentu lidí na úplném vrcholu.

Jako nejlepší ukázka toho, jak je feminismus důležitý, protože v patriarchální společnosti není skoro nikdo svobodný, je za mě Příběh služebnice. Samozřejmě, můžeme mluvit o spoustě problémů, kterým se kniha nevěnovala, a které se seriálová verze snažila jakž takž zahrnout, ale ta základní myšlenka tam je.

Pokud jste knihu četli, anebo viděli seriál (a pokud ne, určitě bych vám to doporučila), zeptám se vás: Pro koho byl Gilead doopravdy prospěšný?

Je nám jasné, že pro služebnice rozhodně ne. Pro obyčejné muže? Někoho jako Nick, kdo musel dělat práci, kterou by si nejspíš sám nevybral, a byl oženěn proti vlastní vůli s dítětem? (Což bylo v seriálu, nejsem si jistá, jak na tom byla kniha.) Pro ty „nevhodné" a staré ženy, které byly posílány do kolonií, kde pracovaly na radioaktivních polích a během roku zemřely? Anebo pro manželky těch nejvýše postavených mužů? Protože ačkoliv se zdály jako jedny ze záporaček, ani ony neměly žádnou moc. Jasně nebyly chodící inkubátory jako služebnice nebo ty pracovnice, o kterých jsem mluvila, ale co všechno vlastně mohly? Protože nemohly číst, nemohly psát, nemohly ani dělat tu jedinou věc, na které byla celá jejich společnost postavená... tedy rodit děti.

Ne, jediné, kdo si doopravdy užíval výhod a komu to prospívalo, byla ta hrstka nejvýše postavených mužů.

A podobně vylučovací metodou si takhle můžeme projít i současnou situaci. Stačí k tomu využít intersekcionalitu a co zjistíme? Že feminismus opravdu nutně potřebujeme.

Ale hej, Gender Studie jsou přece ten nejvíc zbytečný obor na světě.

....

Proč o tomhle píšu? Proč tady křičím do prázdna na nějaké posrané stránce jako je Wattpad? Protože je to potřeba. Protože jsem dostala komentář, který mi řekl, že si nemám na co stěžovat, protože práva žen v Česku jsou stejná jako ta mužů.

A víte co? Jo, asi si nemám na co stěžovat a jsem si moc dobře vědomá svých privilegií. Jsem bílá žena, která měla to štěstí a narodila se do rodiny, která ji ve všem podporuje (nejen emočně, ale také finančně). Mám vysokoškolské vzdělání a nasbírané pracovní zkušenosti. Jsem do jisté míry zdravá a mám možnosti cestovat a studovat a svobodně se vyjadřovat.

Taky mě ale nedávno obtěžoval nějaký chlap na baru, a i když jsem mu řekla, že nemám zájem, tak pokračoval a musela jsem předstírat, že chodím se svým nejlepším kamarádem, protože jinak by mě nenechal. Jsem queer, jsem na ace spektru. Muži mě otravovali na zastávkách autobusu, na nádraží, ve vlaku, na ulici nebo dokonce v práci. Očividně „Ne, nemám zájem," není dostatečný důvod, proč s někým nechci jít na rande a moje odpověď bude respektovaná jen pokud jsem zadaná (a ani to někdy nestačí), jinak budu namyšlená kráva, co si myslí, že je něco víc.

Jenže nikdy jsem neřekla, že bych tohle dělala sama pro sebe. Nejsem feministka, protože bych si snad myslela, že jsem lepší než všichni ostatní. Protože bych nenáviděla muže a chtěla se všech zbavit. Jsem feministka, protože vím, jak jednoduše bych o všechny práva, která jsem díky feminismu získala, mohla přijít. Jsem feministka, protože spoustě ženám po celém světě jsou taková práva odebíraná. Jsem feministka, protože si myslím, že to, co máš mezi nohama, by nemělo být měřítkem pro to, jak žít vlastní život. Jsem feministka, protože jsem od svých známých slyšela, jak je někdo nezaměstnal, protože se báli, že by brzy otěhotněly. Jsem feministka, protože na ženské problémy se nikdy neklade tak velký důraz a jejich bolest je často ignorovaná.

Jsem feministka, protože svět fakt není rovný, a pokud si to myslíte, tak asi každý žijeme na jiné planetě.

....

Gender pro mě vždycky byl hrozně zvláštní věc. Nikdy jsem moc nechápala, proč se lidi tak moc snaží rozdělit svět na muže/ženy, holky/kluky, feminitu/maskulinitu... Proč, pokud nemám ráda nakupování oblečení, nejsem správná holka nebo proč nemůžu mít krátké vlasy. Proč, pokud kolem vás projde člověk s dlouhými vlasy, musíte automaticky hrozně důležitě řešit, jestli to byl kluk nebo holka. Je pro vás gender random procházejícího člověka něco, co tak moc potřebujete ke svému životu? Není to snad úplně jedno? Opravdu potřebujeme rozdělovat to, jak mužský mozek funguje jinak oproti ženskému mozku, jen abychom tak podpořili svoje sexistické názory bez jakéhokoliv vědeckého podložení?

Někdy si říkám, jak je možné, že jsem nikdy neměla velkou krizi identity ohledně svého genderu (všemi dalšími krizemi jsem si ale prošla, nebojte), vzhledem k tomu, že jsem vyrůstala s lidmi, co mi neustále říkali, že nejsem holka, protože... (doplň si).

Zároveň je to ale hrozně fascinující, protože ti samí lidé, co se snaží tohle rozdělení muže a ženy tak moc udržet, jsou ti samí, co se diví, že čím dál tím víc mladých lidí má problém se svým genderem.

„Ty nemáš ráda nakupování? Ty nejsi holka, ale kluk!"

„Jo, jsem trans kluk."

Nehledě na to, že tyhle binární pohledy jsou hrozně omezující. Svět je rozmanitý a snad nikdy nic není černobílé. Doslova se nacházíme na poletujícímu kusu kamene uprostřed nekonečného vesmíru, který asi nikdy nebudeme mít šanci celý objevit. Naše mozky jsou neskutečně složité a stále se vyvíjí a lidem přijde tak moc divné a „nepřirozené", když se někdo necítí ani jako muž nebo žena? A do toho se ohání biologií a genetikou, i když kdokoliv, kdo se v tom oboru pohybuje, by vám řekl, že žádná z těch věcí není nikdy jasná.

Navíc, pokud náš svět takto budeme rozdělovat, bude docházet k opakovanému utlačování určitých skupin lidí. Ráda bych to trochu ukázala na sexualitě. Stále panuje takové přesvědčení, že člověk je buď homosexuál nebo heterosexuál. Pokud jde o bisexualitu, často je vymazávaná nebo o ní panují stereotypická přesvědčení, jako že se ten daný člověk „nedokáže rozhodnout" nebo to „dělá jen pro pozornost" nebo je „doopravdy teplej, ale nechce si to přiznat." Rozdělení na homo/heterosexualitu zároveň podtrhává genderovou binaritu. Z celé konverzace proto nejsou vynechaní jen bisexuálové (a kdokoliv další, kdo se na bi+ spektru nachází), ale také asexuálové a lidé, kteří nespadají do skupiny muž/žena.

Jenže celé tohle rozdělení je neskutečně paradoxní. Jak už jsem jednou psala, slovo heterosexualita vzniklo až po slově homosexualita. Protože pokud je heterosexualita tou jedinou a „správnou" odpovědí, musí existovat nějaký její „špatný" protějšek, tedy... homosexualita. Což mi přijde neskutečně fascinující, protože jakkoliv se budou lidi snažit vymýtit homosexualitu, nikdy k tomu nedojde. Existence heterosexuality a její „správnost" je závislá na existenci homosexuality a její „špatnosti".

A to samé se stane, pokud se budeme mermomocí snažit zachovat rozdělení muž/žena. Protože pokud řeknete, že všechny ženy jsou křehké, mají rády nakupování a chtějí být matkami, tak člověk, který se s ničím takovým neztotožňuje si řekne: „Ach, tak to znamená, že jsem muž."

Omezená pravidla a snaha zbavit se jakékoliv deviace od „normy" jen dál posiluje a podporuje vznik nových queer identit. Heteronormativita je svůj vlastní tvůrce, ale také svá vlastní zkáza.

A já se ptám:

Proč prostě nemůžeme žít a nechat žít?

....

Zdroje a kde dál pokračovat:

Pokud chcete podrobnější popis událostí feministické historie, za mě je Wikipedia dobrý první krok. A to tedy ta anglická, ať už pod termínem Feminism anebo History of Feminism. Odkazy vás vezmou na podrobnější vysvětlení určitých termínů, základní myšlenky a snahy tam jsou dobře popsané, a také jsou zmíněné důležité postavy. Navíc Wikipedia má seznam svých vlastních zdrojů, odkud se dostanete na podrobnější akademické články.

Stejně tak existuje nespočet knížek o feminismu a do komentáře hodím odkaz na docela dobrý seznam knih pro začátečníky, ať už se jedná o beletrii anebo odborné čtení. Já sama mám v plánu si některé přečíst, protože ačkoliv se snažím, přečetla jsem z nich jen pár.

Existuje také spousta jmen, které budete často potkávat: Betty Friedan, Judith Butler, Angela Y. Davis, Susan Stryker, Julia Kristeva, bell hooks, Emily Ratajkowski, Virginia Woolf, Mary Wollstonecraft, Simone de Beauvoir a spousta dalších.

A tady jsou potom zdroje, ze kterých jsem já hodně čerpala:

Judith Butler: pro více feministických a queer teorií zabývající se sociální konstrukcí genderu a pohlaví.

Diana Fuss (1991) Inside/Out: Lesbian Theories, Gay Theories – tohle je spíš o sexualitě, ale pokud vás zaujala ta část o tom, že heterosexualita je závislá na existenci homosexuality, tak tahle teorie to víc rozebírá (ale je starší a spousta současných kritiků o tom už něco napsala)

Kimberlé Crenshaw (2015) 'Why intersectionality can't wait', The Washington Post.

Susan Stryker (2008). Transgender history – Susan Stryker je trans akademička a má hodně zajímavých článků a knih na tohle téma.

Susan Faludi, Backlash: The Undeclared War Against American Women

Rebecca Hawkes, 'The horrors of the Handmaid's Tale aren't just fiction: many of them have already happened', The Telegraph (2017),

Tracey Loughran 'A Crisis of Masculinity? Re-writing the History of Shell-shock and Gender in First World Wat Britain', History Compass 11 (2013)