Nápad napsat něco o dialozích, jsem dostala, když jsem seděla na jednom ze seminářů ke kreativnímu psaní, kde jsme probírali interpunkci, a nakonec došlo právě i na dialogy. A já si uvědomila, že i když se to zdá jako hrozná banalita, většina začínajících autorů má s psaním dialogů velké problémy.

Uvozovky

Uvozovky z nějakého důvodu dělají spoustě lidem problém, přičemž to ve finále není nic složitého. Čeština používá uvozovky dole na začátku věty a nahoře, když větu (nebo mluvený úsek) ukončíte. Takže by to mělo vypadat nějak takto:

„Ahoj," řekla.

Není na tom nic složitého, navíc pokud píšete ve Wordu, tak ten vám je automaticky napíše dole. Co je samozřejmě důležité, je vědět, kde na vaší klávesnici se uvozovky nachází. Někteří autoři se totiž tohle snaží obejít (a bolí z toho oči) tím, že napíšou třeba dvě čárky vedle sebe: ,,a potom apostrofy nahoře''. Což prostě není dobře a prosím, nedělejte to.

Je také důležité naučit se pravidla toho, jak se u přímé řeči používá interpunkce. Kde použít čárku, kde napsat tečku, jestli další věta začíná velkým písmenem... K tomu si stačí do Googlu napsat pravidla přímé řeči a tadá.

Řekl/řekla

Co se mi na té hodině nejvíc líbilo a co naše učitelka zmiňovala, je používání slova řekl. Když jsem začínala psát a když se koukám na spoustu prací začínajících autorů, tak se setkávám s tím, že se všichni co nejvíc snaží vyhnout právě tomuto slovu a nahrazují jej někdy až šílenostmi. Já vždy měla pocit, že pokud budu ve svém psaní při dialozích používat jen řekl/a, tak budu vypadat jako úplný začátečník bez slovní zásoby.

Jenže opak je pravdou. Pokud se podíváte na tištěné knihy profesionálních spisovatelů, všimnete si toho, že oni při psaní přímých řečí používají právě to slovo řekl. A proč?

Jedná se o jedno z hlavních pravidel, když píšete příběh, tedy „showing, not telling". V přeložení: neříkejte čtenáři, co se děje, ale ukazujte mu to. Například nepište, že byla daná postava naštvaná, ale spíš zmiňte, že zatnula ruce v pěst nebo něco takového – čtenář si už automaticky domyslí, jak se asi postava cítí.

To samé se děje v přímé řeči. Pokud napíšete to, co vaše postava říká správným způsobem, čtenáři dojde, že například křičí a vy ani slovo křičet použít nemusíte.

Poslední dobou se snažím všechna tato slova ve svém psaní nepoužívat, a právě je nahrazuji jen jednoduchým řekl. Občas to je složité a někdy mám tendence vymýšlet nějaká šílená synonyma, ale postupně se od toho učím distancovat.

Takže rada pro vás: zahoďte vaše šeptání, mumlání, křičení, prskání, kvíkání a další, není to potřeba.

A další věc, která mi vadí (a to se netýká jen dialogů), že někteří autoři se bojí používání jmen. Což zní vtipně, ale někdo se snaží vymyslet nejrůznější způsoby toho, jak postavu popsat, místo jednoduchého použití jejího jména. Samozřejmě nemluvím o tom, když postavu poprvé představujete, ale jedná se například o to, když jste například v polovině příběhu.

„Mám ráda čokoládu," řekla vysoká blondýna.

„Mám ráda čokoládu," řekla Anna.

První příklad může pro čtenáře působit zmateně, hlavně pokud má váš příběh více postav. Samozřejmě, že jste postavu čtenáři popsali a spoléháte na to, že bude vědět, o koho se jedná, ale s velkou pravděpodobností je to právě naopak. Takhle jsem četla jeden příběh, kdy v rozhovoru několika postav autorka ani jednou nepoužila jejich jména... a musím říct, že jsem byla opravdu zmatená.

Každý z nás si dává velkou práci s vybíráním jmen pro naše postavy, ale k čemu to je, když tato jména nakonec ani nechcete použít?

Přirozenost

Je jasné, že přímou řeč nemůžeme psát tak, jak ve skutečnosti mluvíme, jelikož naše reálná mluva je zmatená, koktáme, opakujeme se. Na druhou stranu se ale musíme snažit napsat takový dialog, který bude působit přirozeně a bude sedět k našim postavám.

K tomu je důležité zaměřit se na postavy a co o nich víme. Z jakého prostředí pochází? Jsou slušně vychovaní? Jaké mají zájmy? V jakém duchu se odehrává náš příběh? S kým mluví? O čem mluví?

Je jasné, že nějaká buran z vesnice nebude mluvit slušně a uhlazeně, stejně jako nějaký král nebude mluvit jako buran. Snažte se psát tak, aby čtenář pochopil, co se snažíte sdělit a přišlo mu to naprosto přirozené.

Další věc je: nepoužívejte inside joky nebo vtípky a poznámky, které si sdělujete se svými kamarády například ve škole. Už několikrát jsem četla rozhovory lidí, kteří si mezi sebou vyměňovali vtípky, kde bylo jasně poznat, že autor prostě jen píše tak, jak mluví ve škole, i když byla postava například dvacetiletý zabiják. Navíc není úplně jisté, jestli jsou všichni čtenáři s tímto druhem vtipu seznámení.

Tím neříkám, že byste neměli být vtipní, jen se nad takovými hláškami trochu zamyslete.

Posunutí děje

Jak už jsem psala několikrát, je důležité do příběhu zasazovat věci, které ho nějakým způsobem posunou dál. Jelikož pokud se budete neustále točit do kola, tak se nejspíš zaseknete a způsobíte si tak spisovatelský blok.

To stejné platí i u dialogů. Nepotřebujeme číst dvě stránky toho, jak se postavy baví o počasí (i když v některých starších knihách takových pasáží najdete mnoho). Samozřejmě, že občas můžete nechat dvě postavy konverzovat o ničem, ale rozhodně by to nemělo být to hlavní.

Předtím, než dialog napíšete, zkuste se zaměřit na to, co tím chcete říct, jak to ovlivní další postavy nebo celou knihu. A hlavně se ten rozhovor snažte podat tak, aby měl hlavu a patu. Protože zmatených dialogů, kde pořádně ani nevíte, která postava mluví, jsem přečetla také hodně.

....

Tohle by bylo asi všechno. Jakékoliv otázky máte, střílejte. Jinak se omlouvám, pokud jsou některé z mých vět kostrbaté, protože nějak zjišťuji, že se mi motá slovosled. Aneb, když zjistíte, že musíte často psát nejen v angličtině, ale i v češtině, abyste všechny ty úmorné hodiny češtiny na střední neztratili během pár měsíců. Nejhorší je, že teď mám pocit, že neumím ani jeden z těch jazyků xD.

Pokud máte nápady o tom, co bych měla napsat dál, určitě to napište do komentářů.