"Co se jí stalo?!"

"Bude v pořádku?"

"Kdy se probere?"

"Hej! Buďte ticho!"

Škubla jsem sebou, když jsem uslyšela snad miliony hlasů. Chtěla jsem otevřít oči, ale nešlo to. Jako bych neměla žádnou energii. A abych promluvila? Tak o tom žádná.

Po několika minutách, kdy hlasy mluvily dál, jsem pootevřela oči.

"Už se probírá!" vykřikl někdo a uslyšela jsem, jak se ke mně všichni seběhli.

"Jak se cítíš?" zeptal se něčí melodický hlas. Legolas.

"Ehm...jak myslíš?" otázala jsem se a před očima mi proběhlo všechno, co se stalo. "Kde je Thorin?"

Všichni se náhle zarazili. Poznala jsem to, protože se jejich dech změnil. Otevřela jsem oči dokořán a podívala se na Legolase. "Kde je můj bratr?"

Elf se kousl do rtu a vzal mojí ruku do své. "Je-je mi to líto, Tris. Ale ani on ani tví synovci nepřežili. Thorin byl zabit Azogem. Ovšem bojoval statečně, věř mi," řekl konejšivě a pohladil mě po vlasech.

Do očí se mi vlily slzy. "N-ne...To-to není možné," protestovala jsem. Doufala jsem, že je to jen hloupý žert a můj bratr odněkud vyskočí. Ale čím déle jsem tomu odmítala uvěřit, tím více smutně se všichni tvářili.

"Je mi to líto, Tris. Ode dneška jsi jediná právoplatná dědička Ereboru," řekl tiše Legolas.

Zavrtěla jsem hlavou. Nemůže to být pravda. Těžko. Můj bratr přece nemohl zemřít! "To-to...prosím, řekni, že je to jen žert," zaprosila jsem.

"Není to žert, Trianno. Tvůj bratr, Thorin Pavéza, je doopravdy mrtvý. Sám jsem viděl jeho tělo i těla tvých synovců," řekl další melodický hlas, který jsem slyšela vždy jen s nenávistí někde v něm. Thranduil.

Namáhavě jsem se posadila a podívala se na krále Thranduila. Z nějakého důvodu jsem mu věřila. O takové věci se přece nežertuje.

"Otče, myslím, že teď není vhodná doba pro-"

"Mlč, Legolasi. Musíme si tady něco ujasnit. Takže. Jak bych měl začít? Ach ano, už to mám. Vy dva se přestanete stýkat," zavrčel Thranduil a probodl mě pohledem.

"Ne...prosím. To nemůžete," zašeptala jsem naléhavě a podívala se na Legolase, hledajíc u něj podporu.

Ovšem on se na mě jen podíval a pak mě pohladil po tváři. "Možná...to tak bude lepší, Tris."

Zarazila jsem se. To nemůže myslet vážně! "Legolasi, proč?" zeptala jsem se ho se slzami v očích.

"Vůči mé rase to není správné. A ani vůči té tvé. Měli bychom to skončit. Miluju tě, ale...nemůžeš po mně chtít, abych si vybral mezi tebou a otcem."

"Ale...před bitvou ti to nevadilo," namítla jsem plačtivě.

"Zřejmě jsem změnil názor potom, co jsem zjistil, že ses líbala s tím hobitem," zavrčel Legolas.

Škubla jsem sebou a podívala se mu do očí. "Legolasi...nebudu to popírat. Protože se to vážně stalo. Ale díky tomu jsem si uvědomila, jak moc tě miluju. Chápu, že se na mě zlobíš a máš na to plné právo. Jen...já ho nemiluju. Miluju jen tebe," špitla jsem.

Legolas se zamračil. "Nebudu pátrat po tom, co se stalo. Ovšem my dva jsme spolu skončili."

Poraženecky jsem přikývla. Už není cesta, abych tohle zachránila. A hlavně...pokud mě on přestal milovat, nemohu ho nutit. "Dobrá."

"To je všechno, co k tomu řekneš?" podivil se Legolas.

"Nemá cenu ti to rozmlouvat," odpověděla jsem.

"Jsem rád, že to chápeš," kývl Legolas a přešel k otci.

Thranduil se usmál. "Výborně. A nyní...jste dva nástupci na trůn Ereborský. Ty a nebo Dáin. My elfové do toho nemáme co mluvit, takže to si vyřešte sami. Ovšem...to, co nám náleží..."

"To dostanete, i kdyby se Králem pod Horou stal Dáin," slíbila jsem Thranduilovi.

Král jen přikývl a společně s Legolasem odešli. Jakmile se za nimi zavřely dveře, tak jsem si přitáhla nohy k tělu a rozbrečela se. Ztratila jsem oba synovce, bratra a nyní i toho, kterého jsem milovala.
"Trianno? Jste v pořádku?" zeptal se, celkem zbytečně, Balin.

"Ať sem přijde Dáin," řekla jsem a podívala se na starého trpaslíka.

Balin přikývl. "Jistě, princezno," řekl a už odešel pro bratrance.

Dáin se objevil téměř vzápětí. "Trianno? Chtěla jsi se mnou mluvit?"

"Ano. Vzdám se svého nároku na Erebor, pokud ty vrátíš elfům to, co jim patří," řekla jsem a pohlédla mu do očí.

Bratranec povytáhl obočí, ale po chvíli přikývl. "Dobrá. Ještě něco?"

"Ne, to bude všechno," řekla jsem a on poté odešel. Zůstala jsem sama. Všichni, které jsem milovala, mě opustili.

Opatrně jsem vstala a vyšla z pokoje. Rozhlédla jsem se kolem sebe a poznala část, ve které jsem se nyní nacházela. Bylo to křídlo pro hosty společně s ošetřovnou.

Přišla jsem až dolů k pecím a pak jsem zamířila do laboratoře. Hledala jsem jen jednu jedinou věc. A ta věc byla v malém flakónu na jedné z policí. Stoupla jsem si na špičky a vzala flakón do ruky.

Vážně to chci udělat? Ano. Ztratila jsem všechny, které jsem milovala. Už není cesty zpět.

Odzátkovala jsem flakón a oni tekutinu si nalila do úst. Pak jsem polkla. Začalo to působit téměř okamžitě.

Padla jsem na kolena a cítila, jak ze mě vyprchává život.

"Sbohem, Legolasi. Miluju tě," zašeptala jsem do tmy a konečně padla na zem. Mrtvá.

Ahoj, zlatíčka 💜💜

Ano, stalo se to...původně jsem jí chtěla nechat umřít v Bitvě Pěti Armád, ale to mi přišlo necitlivé...😢😟

Ještě nás čeká Epilog a bude konec téhle knížky...budete chtít Character ask?? Dejte mi vědět do komentářů 😊

Díky za veškerou Vaší podporu 😍😍

Kájí 😍