Stráže nás, Thorina a mě, hodili do cel. Dost neurvale, musím podotknout.

Dopadla jsem, v těch lehkých šatech, na chladnou a tvrdou zem. Zasyčela jsem bolestí, když se mi ozvala rána od toho pavouka. Ještě doteď není pořádně zahojená.

"Thorine, Trianno, tak co?" ozvali se ostatní trpaslíci.

"Nic," řekl dutě Thorin. "Nepustí nás."

"Tak to byla poslední naděje. Domluva," řekl sklesle Balin.

"Nebyla jediná," řekl Thorin.

Vtom jsem si uvědomila jednu věc. Než mě hodili do cely, tak jsem stihla spočítat vězně, ale chybí jeden. A Bilbo nikde není.

"Kde je Bilbo?" zeptala jsem se.

" Nevíme. Naposledy jsme ho viděli, když nás dostal z těch pavučin. Ale kde jsi byla ty?" zeptali se jednohlasně Kili a Fili.

"Nejdřív mě odtáhli skřeti. Dostala jsem se ven a zmizela jsem tady v lese. Legolas mě našel a odvedl sem. Pak jsem pobývala tady..."zašeptala jsem. "Už o tom nechci mluvit."

Pak jsem se stulila do klubíčka, nechtěla jsem o ničem přemýšlet, a usnula jsem.

•
O dva dny později:

"Trianno, dokázala jsi tady najít někoho, kdo-" Thorin to ani nedopověděl, když ho někdo přerušil.

"Někdo, kdo vám pomůže?" zeptal se něčí hlas. Okamžitě jsem ten hlas poznala.

Prudce jsem vstala a přimáčkla se k mřížím. "Co tady chceš?!" zavrčela jsem a zamračila se.

Legolas vystoupil ze stínu a podíval se na mě. "Trianno, poslouchej mě. Prosím," zaprosil tiše s pohledem upřeným na mě.

Založila jsem si ruce na hrudi. "Proč bych měla?! Nic jsi mi neřekl a co hůř, drželi jste mého bratra!"

"Triannko..."zašeptal tiše.

Trhla jsem sebou, když mi tak řekl. "Neříkej mi tak!" utrhla jsem se na něj.

"Tris, nebylo by moudré si ho vyslechnout?" ozval se Thorin.

Nafoukla jsem tváře, ale pak Legolasovi jen pokynula.

Legolas se nadechl. "Trianno, sice jsme tvého bratra drželi, ale věř mi, že otec by nedovolil, aby jeho vězni zemřeli. Hlavně když v Ereboru máte něco, co chce. To je nemyslitelné. Jak by se pro to potom dostal?" zeptal se tiše.

Sklonila jsem hlavu, když mi hlavou probleskla jedna z mnoha možností. "Jak můžu vědět, že to neděláš na příkaz otce?" řekla jsem a slovo otec jsem doslova vyplivla.

Legolas se napjal jako luk a zamračil se. "Kdybych tady byl na jeho příkaz, myslíš si, že bych se obtěžoval s tímhle vysvětlováním?"

"Možná. Způsobů, jak to zakrýt, je spousta," pokrčila jsem rameny.

"Trianno, podívej. Není to jednoduché. Musím vymyslet nějakou výmluvu k tomu, abych sem chodil."

Zavrtěla jsem hlavou. "Nenamáhej se. Jak řekl tvůj otec, zkazila jsem tě. Měl bys odejít." zašeptala jsem a sklopila pohled k zemi.

"Ale já nechci..." zamumlal Legolas tiše. "Nezkazila jsi mě. Otevřela jsi mi oči."

Prudce jsem zvedla k němu pohled. "Cože?"

"Už nechci poslouchat otce na slovo," řekl Legolas.

"A to ti to nemohla říct Tauriel?" zašklebila jsem se na něj. "Ta s tebou trávila víc času."

Legolas pokrčil rameny. "Mohla, ale já to nevnímal."

"Ne? Mně se zdálo, že ti na ní hodně záleží. Ale jak si přeješ. Nyní můžeš jít, nějací vězni se tu snaží spát," řekla jsem dost tvrdým hlasem.

Legolas se zatvářil smutně. "Trianno...Prosím, věř mi. Snažím se vás dostat ven, ale-"

"Nemusíš se pokoušet! Nejsme toho hodní, aby s námi ztrácel čas princ!" utrhla jsem se na něj. "Měl bys jít, ať tě tady otec nevidí."

"Trianno, ale já nechci...Nedokážu chodit po chodbách s vědomím, že jsi v zajetí," zašeptal tiše.

Založila jsem si ruce na prsou. "Proč ne?"

"Trianno, já...Já tě mi-"

"Budete se dohadovat ještě dlouho?!" utrhl se na nás Thorin.

Trhla jsem sebou a zčervenala ve tváři, když mi došlo, co Legolas chtěl říct.

Elf zavřel ústa a vyčítavě se na Thorina podíval. Pak se podíval na mě. "Přijdu dnes večer. Buďte připraveni, máme slavnost, tak vás dostanu ven," řekl tiše a ztratil se ve stínu.

•

Večer toho dne:

Seděla jsem na zemi a kreslila si něco do prachu. Na první pohled by se zdálo, že kresba nemá smysl, ale kdybyste se na ní pořádně podívali, tak uvidíte složité klikyháky, které dávají dohromady jakousi postavu uprostřed bitvy.

Konečně jsem kresbu dokončila. Ale téměř okamžitě jsem ji zničila. Nejen že se mi nelíbila, ale taky nebyla přesná...

"Tris?" zašeptal tiše Thorin.

Zvedla jsem se, přešla k mřížím a podívala se směrem k jeho cele. "Ano?"

"Věříš mu?" zeptal se a v jeho hlase jsem uslyšela něco jako starost.

"Nevím...Ovšem tady se o tom bavit nebudu," odpověděla jsem.

"Jak si přeješ, sestro," řekl Thorin.

Posadila jsem se zády k mřížím, přitáhla si kolena k sobě a roztřásla se zimou. Na rozdíl od ostatních, kteří na sobě měli teplé kabátce, jsem v těch šatech působila dosti nalehko.

Po několika dalších zdlouhavých minutách jsem zaslechla něčí kroky. Zvedla jsem hlavu a podívala se směrem, odkud kroky vycházely.

Když jsem spatřila Legolase, tak nenápadně přikývla.

Legolas rychle přešel k mojí cele a otevřel ji. "Rychle, nemáme moc času," zamumlal Legolas tiše a zase celu zavřel, když jsem vyšla.

Rychle jsem přiběhla k celé Thorina. "Jsi v pořádku?" optala jsem se rychle, zatímco Legolas otevíral další a další cely.

"Jsem. Ale musíme si pospíšit," řekl tiše a přikývl.

Odstoupila jsem od jeho cely a nechala Legolase, aby mu otevřel.

Jakmile se Thorin dostal ven, tak ke mně přešel a konejšivě mě objal. "Jsem rád, že jsi v pořádku. Bal jsem se o tebe..."

"Já vím, Thorine. I já jsem se bála. Ale musíme jít," zašeptala jsem a odtáhla se od něj. Pak jsem se podívala na Legolase a přikývla.

Legolas přikývl nazpět a ukázal na cestu dolů. "Tudy. Ale, Trianno, tobě jsem ještě vzal nějaké oblečení. Přesněji to, co jsi měla na sobě předtím, ale je upravené," řekl a podal mi balíček šatstva a k němu i luk s toulcem šípů.

"Díky, Legolasi," usmála jsem se na něj a podívala se na luk. Byl větší než můj, ale o mnoho pružnější.

Pak jsem se ještě rychle odebrala do jedné zastrčené celý, aby mě nemohli pozorovat, a rychle se převlékla.

O chvíli později jsem vyšla ve svém oblečení, s dýkou u pasu a lukem v pravé ruce. Toulec jsem si dala na záda, ačkoliv obvykle jsem ho nosila u pasu.

Když jsem vyšla, tak se na mě všichni podívali a já zahlédla za nimi nějaký pohyb. Rychle jsem sáhla po šípu, že na to místo vystřelím, když se tam náhle zjevil Bilbo.

"Bilbo!" vykřikla jsem, uklidila šíp zpět do toulce, a rozeběhla se k němu. Objala jsem ho dost prudce, ale bylo to tím, že jsme ráda, když ho vidím živého.

"Taky tě rád vidím, Trianno. Ale měla bys mě pustit," zachrapal tiše a zasmál se.

Pustila jsem ho, celá červená jako rajče, a otočila se na ostatní. Legolas na Volba hleděl, jakoby mu něco udělal.

"Můžeme jít​?" zeptala jsem se a pousmála se.

Legolas přikývl. "Ano, pojďme. Ale rychle," pobídl nás a vydal se směrem do sklepení.

Šla jsem hned za ním a tím jsem přiměla ostatní k tomu, aby mu aspoň trochu věřili.

"Jak můžeme vědět, že to není léčka?" ozval se něčí hlas zezadu.

"Třeba to léčka je, ale proč by dával princezně i zbraně?"

Otočila jsem se dozadu a povytáhla obočí. "Léčka to není a své zbraně dostanete také," řekla jsem a doběhla Legolase.

Legolas se na mě podíval. "Je mi líto, co jsi musela snášet. Kdybych si to dokázal uvědomit dřív, tak-"

"Už to nerozváděj, prosím... Nezlobím se, jen mi trochu ujely nervy," usmála jsem se na něj.

Legolas přikývl a jemně vzal mojí ruku do své. Při tom dotyku mi naskočila husí kůže a zamrazilo mě. "Děkuji ti za všechno, co jsi pro mě udělala, Trianno," řekl tiše, usmál se a pustil mě.

Odstoupila jsem od něj a jemně přikývla. "Nic jsem pro tebe neudělala. To já bych ti měla děkovat, Legolasi. Ale nyní bys měl jít, aby se to tvůj otec nedozvěděl. Nechci, aby se ti něco stalo."

Legolas se zastavil a v jeho očích se zablesklo. "Trianno, já...musím ti něco říct. Já-"

"Proč stojíme?" ozval se podrážděně Kili.

Odtrhla jsem pohled od Legolase a rozešla se ke sklepení.

Nazdárek, lidičky :)

Jak se mi dneska máte? 😂 Já právě sedím ve třídě a koukáme na film 😂😂😂

Doufám, že se vám tahle delší kapitolka líbila💞💞

Zatím ahoj 😊😊

JessieNka