۩     

Před očima se mi rozprostřela tma a padla jsem na kolena. Jediné, co jsem poté vnímala, byl Thorinův vyděšený výkřik.

"TRIANNO!"

Poté se mě zmocnila temnota a já ztratila vědomí. 

Buď po několika minutách nebo po několika hodinách jsem se probrala. Vlastně mě probrala šílená bolest, kterou jsem cítila v pažích. Otevřela jsem oči a vyděšeně vyjekla. Celé ruce jsem měla potřísněné krví a ze šatů taky zbyly jen cáry. Ani nechci vědět, co se všechno se mnou dělo. "Hej! Kde to jsem?!" vykřikla jsem a aspoň se posadila, abych působila trochu kultivovaněji. 

Nikdo se neozval. Nic se neozvalo. Už jsem si myslela, že jsem sama, když náhle místo, kde jsem byla, prořízlo ostré světlo. Zamrkala jsem, aby si moje oči zvykly na tu zář, a všimla jsem si postavy, která stála na prahu. Nevěřila jsem, že je to možné, ale stál přede mnou.

Skřetí postava bledé barvy pokožky, místo jedné ruky měl zasazenou železnou ruku, která byla na konci zakončena ostrou špičkou. Tvář i tělo měl pokryté nespočtem jizev. Jeho oči se blýskaly jasnou nenávistí, zlobou a touhou po pomstě a smrti obecně. 

"Kdo jsi?!" zeptala jsem se, ačkoliv jsem naprosto přesně věděla kdo to je. 

Skřet se zasmál strašlivým smíchem. "Azog Znesvětitel, ty hloupá trpaslice! A pokud jen cekneš, přijdeš o hlavu jako tvůj děd!" vyhrožoval mi, přešel ke mně a přejel mi malým nožem po tváři, takže se mi tam udělala rána, ze které začala stříkat krev. 

Sykla jsem bolestí, ale jinak jsem na sobě nedala znát jakoukoli slabost. Nechtěla jsem mu jakýkoli podnět k tomu, aby si užíval pohled na mou bolest. "Ty šmejde! K čemu mě vlastně potřebuješ?!" zasyčela jsem na něj a bylo mi jasné, že jsem v tu chvíli přestřelila. 

Azog mi vrazil ránu do obličeje, až mi hlava odletěla na stranu a na tváři se mi utvořil červený flek. Do očí mi vhrkly slzy, ale nenechala jsem je stéct. "Thorin si pro mě přijde!" 

Azog se mi zasmál. "Jen ať přijde! Uvidí, jak zabíjím jeho sestru a pak s radostí zabiju i jeho samotného!"

Jakmile jsem to uslyšela, tak mnou projel takový strach jako ještě nikdy. Ale díky za Thorinovu krev, protože mě napadla jedna dobrá lest. "Kde to jsem?" 

"Jen kousek od Temného Hvozdu, za několik dnů dorazíme tam, kam máme," zavrčel Azog a mně se naskytla dobrá šance na útěk. 

"Aha," hlesla jsem a snažila se zachovat zděšenou tvář. "Co-co se mnou budete dělat?" zeptala jsem se a dala do hlasu tolik strachu, kolik jsem jen svedla. 

Skřet mě vzal za bradu a podíval se mi do očí. "Zkus hádat, maličká! Využijeme tě jako návnadu pro Pavézu a pak vás oba zabijeme!" odprskl si Azog a znovu mě pustil. 

Spadla jsem na zem a chladně se zasmála. "Myslíš si, že vyhladit Durinův rod je tak jednoduché? Hlupáku! Durinův rod tady déle, než si myslíš!"

Azog si jen odfrkl. "Mysli si co chceš, trpaslice!" zavrčel, otočil se a odešel pryč. 

Zasyčela jsem tiše nějakou nadávku, postavila se a podívala se kolem sebe. Byla jsem v jakési jeskyni, která měla jakési provizorní dveře ze dřeva. Ohlédla jsem se dál do jeskyně, kde jsem uviděla malou škvíru, kterou do jeskyně pronikalo světlo. Přešla jsem tam a všimla si, že ty kameny jdou odházet. 

Zaradovala jsem se a dala se do odhazování kamenů. Po chvilce jsem odvalila obrovský balvan a závan studeného vzduchu mi pocuchal vlasy. Na nic jsem nečekala a vyběhla jsem pryč dřív, než si skřeti všimli, že jsem pryč. 

Běžela jsem. Dlouho. A daleko, ale nevěděla jsem kam. Náhle jsem zastavila před Temným Hvozdem. Moje jediná šance byla tam jít a doufat, že tam nepotkám elfy. Ačkoliv mi Azog sebral luk a toulec, tak jsem v botě nahmatala dýku. 

Na nic jsem nečekala a vběhla jsem do lesa. Dýku jsem měla u pasu. Dlouho jsem se nořila do hloubi Temného hvozdu. Nevím jak dlouho, ale dlouho. Když jsem se zastavila, tak jsem se opřela o strom a rychle oddechovala. 

"Ani se nehni!" zasyčel nade mnou něčí hlas. Trhla jsem sebou a vzhlédla. Uviděla jsem elfa s blond vlasy a safírově modrýma očima. 

Zalapala jsem po dechu. Nic hezčího jsem ještě neviděla. "To-to by mě ani nenapadlo," vykoktala jsem ze sebe a stále elfovi hleděla do těch jeho očí. 

Dřív, než ke mně stačil seskočit, tak do mě něco narazilo a porazilo mě to k zemi. Bylo to těžké a mělo to hodně nohou. Pavouci! Chtěla jsem se na něj otočit a zaútočit, ale pavouk mi to nedovolil a svými kusadly mě kousl do boku, takže jsem jen vykřikla bolestí.

Ten elf nezahálel a okamžitě pavouka zabil přesně mířenou střelou. Jakmile zrůda padla mrtvá na zem, elf se ke mně otočil a podíval se mi na bok. Přešel ke mně a vyhrnul mi halenu těsně pod prsa a podíval se na tu ránu. 

Zasyčela jsem bolestí a před očima se mi roztančily hvězdičky. Elf mě vzal do náruče a někam mě nese. Zavrtěla jsem sebou, ale nestačila jsem nic říct, jelikož se mi před očima zobrazilo černo a omdlela jsem.

Nazdárek :) 

Tak snad se dnešní díl líbil :) Sice nevycházejí kapitoly, ale...není čas...

:) ~Jess