„ACH MŮJ BOŽE!" zafuní frustrovaně Darien a pochoduje kolem jako tygr v kleci. Právě jsme v jedné tréninkové hale, ve které se nacházejí věci, jež se minulosti využívaly pro tělovýchovu.

„Můžeš si už dřepnout?" zavrčí Tyris podrážděně. „Už mě sereš."

„Já že tě seru? Mě sere vedení, že nás už týden drží tady!"

Chápu Darienovu frustraci. Je to celý týden, kdy nás někam poslali na misi a můžeme se ukousat nudou. Jenom učení a trénování. Žádná akce.

„Třeba to máme za trest," rýpne si Glory a podívá se směrem ke mně.

„Já jsem se šel rvát, Suze se mi snažila jenom pomoct," ozve se Jason, ale od mapy, kam čučí celou hodinu, se neodtrhne. Glory zakoulí očima, ale zůstane zticha. Vážně nevím, co jí přelétlo přes nos, ale poslední dobou má furt nějaké narážky na mou osobu.

„Jsem si jistý, že Lorcan má k tomu dobrý důvod, proč nás nikam neposílá."

„No jo. Ty aby ses nezastal svého papínka."

„Sklapni!"

„Jo? Jinak co?"

„Dost už!" ozve se ve dveřích a všichni rázem ztuhnou, protože v nich stojí muž s plavými vlasy a ledově modrýma očima, ve kterých se nachází každodenní... nasranost. Takhle by to otituloval Darien nebo Tyris. Tenhle chlap, Declan Hayes, je svým způsobem děsivý. Ani jednou jsem ho neviděla, že by se usmíval nebo projevil nějakou jinou emoci, než je lhostejnost, škodolibost a arogantnost. Nevím kolik je Declanovi přesně, ale možná je o pár let mladší než otec, ale zato vím, že právě s Lorcanem jsou kolegové nebo přátelé velmi dlouho, protože se otec o něm často zmiňuje ze své minulosti.

„Proč se chováte jako banda nedočkavých idiotů?" Jeho hlas je ostrý jako břitva. Jednoho po druhém nás sjíždí svým typickým ledovým pohledem, kterým dlouhou dobu ulpí na mě. Z toho jeho výrazu mi naskočí husina a jsem to já, kdo musí přerušit oční kontakt. Neujde mi jeho úlisný úšklebek.

„Vidím, že váš tým zrovna nelpí na trpělivosti," uchechtne se. „ale tímhle vás určitě potěším, tak doufám, že nebudete pištět jako banda praštěných puberťaček."

Podívám se na Tyrise, který mi pohled oplatí. Jsme nervózní, protože od Declana nikdo neví, co má čekat. Většinou to nejsou hezké věci.

„Byli jste vybráni na průzkum nezmapovaného místa."

Darien zatne ruce v pěst a Jasonovi z toho vypadne černá fixa z ruky.

„Za dvacet minut se sejdeme v atriu. Zabalte si s sebou vše potřebné."

Jen co Declan odejde, Darien chytí Tyrise za paži. „Vidíš? Konečně mě někdo vyslyšel!"

ZA DVACET MINUT všichni stojíme na místě, ale naše nadšení rázem opadne, jakmile se setkáme s dalším průzkumným týmem. Modráci.

„Já se jí nikdy nezbavím," zašeptá mi Jason vyděšeně. Elissa Leroy je pár metrů od nás a pohazuje svými ryšavými vlasy, jelikož se snaží udělat dojem na Waltera, šéfíka jejich čety. Hlavně že se sápe na jeho místo.

Rozhlédnu se pozorněji, protože pár lidí z Walterova týmu tady není. Adeline, Adriaan a Neil. S Jasonem si oddechneme, protože mít tady Adriaana na krku, to by nám ještě scházelo.

Tyris vytáhne mapu, aby si ji pořádně prostudoval. Mezitím já s Glory naložíme potřebné věci do aut a u toho se setkám s Walterem.

„Ahoj," pozdraví s úsměvem. Walter Hall je jeden z těch lidí, kterých je opravdu málo. Je inteligentní, rozumný a moc hodný. Vždy se každému snaží být nápomocný a nikdy se nad nikým nepovyšuje.

„Ahoj," oplatím mu úsměv a nechám, aby mi pomohl.

„Koukám, že má Darien předčasný Vánoce." Následuji Walterův pohled na rozzářeného chlapce. Darien teď skoro vypadá jako malý kluk, který je natěšený na dárky. Řekla bych, že je teď docela neškod-

„Ty idiote! Dávej to tam pořádně!"

Dobře, neškodný není to správné slovo. Walter vybuchne smíchy a já ho napodobím. „Ten se nikdy nezmění."

„To teda ne."

„Suze!" zahaleká známý hlas. Spadne mi brada, když se ke mně řítí Berenice oděná v tmavě černé uniformě s bílým páskem přes pravou paži. Na náprsence má znak medika -  symbol triskele, který má několik významů. V tomhle případě poukazuje na tři fáze života, což je život, smrt a znovuzrození.

„Konečně se někam podívám," oslní mě obrovským úsměvem a vzápětí mě poplácá po zádech.

„Snad bude všechno v pohodě," já na to, protože Berenice nikdy nebyla v terénu. Mám trochu obavy.

„Neboj se, mám tady štěstíčko." Ukáže mi malou ošuntělou brož ve tvaru harfy, která představuje státní znak Irska. Nemůžu se nad tím nepousmát. Jediná Berenice věří těmhle věcem. 

JAKMILE JE VŠE HOTOVÉ, vyjedeme na cestu ve dvou vozidlech. Cesta stojí za prd, protože mě ve zpětném zrcátku sleduje Declan, který - bohužel -, vyrazil s námi.

Za necelou hodinu jsme v Imeroo, jenž se nachází v provincii Ulster Severního Irska. Vystoupíme z aut, nasadíme si batohy a každý si vezme zbraň. Chvíli zůstanu stát na místě a vychutnávám si ten čistý vzduch. Imeroo je místo, kde je minimum lidí. Jsou zde rozsáhlé pastviny, na kterých se dříve pásly krávy a ovce. Teď vše zeje prázdnotou. Jen cestou jsem zahlédla pár domů, které vypadají opuštěně.

„Olivie, Dariene a Suze. Vy tři běžte prohledat, jestli jsou tu nějací přeživší. Jasone, ty pojď se mnou," rozkáže nám Tyris.

Úkol je jasný. Musíme zmapovat oblast, sepsat kolik zde žije lidí a poskytnout jim materiální či zdravotnickou pomoc. A popřípadě zneškodnit černooké, pokud se nějací objeví.

S Darienem a Olívií se na chvilku rozdělíme, aby jsme nejprve pročesali okolí, a poté se vydáme na obchůzku domů. Zamířím k menší zřícenině, která kdysi mohla představovat nějakou kapličku, ale je rozbořená a chybí jí střecha s věží, která se válí opodál. Povzdechnu si. Slunce již zapadá za obzor. Očima bloudím po louce, abych zkontrolovala Berenicu. Než ji stačím vyhledat, mou pozornost přiláká nedaleký ostrůvek tvořený pěti obrovskými smrky a dvěma duby. Něco mi v hlavě našeptává, abych tam šla. A já jdu.

Stejně bys tam musela jít, pomyslím si. Musí se prozkoumat všechno, tohle místo nevyjímaje.

Když se dostanu pod koruny majestátních stromů, padne na mě úzkost. Ostrůvek mě celou spolkne i s okolním světem. Je tu takové ticho, až z toho mrazí po zádech.

Najednou se ozve praskot a já se pohotově otočím za tím zvukem, který ihned ustane. Pár metrů ode mě je veliké křovisko. Namířím tam samonabíjecí puškou a čekám. Nesmím být unáhlená, ale zároveň nepozorná. Nepozornost se vždy stává osudnou.

Na čele se mi objeví krůpěje potu, ale nechám je být, i když mě šíleně svrbí ruka od toho pokušení. Prst nechávám na spoušti. Křoví se znovu pohne a z něho vystřelí hnědý zajíc. Málem nahlas zakleju, ale místo toho si úlevně vydechnu.

„Bezva práce," ozve se za mnou ironicky. Rychle se otočím a kámen mi znovu spadne ze srdce. Avšak jenom na malý moment.

Declan na mě míří svou zbraní a tváří se triumfálně. „Už bys byla dávno mrtvá."

Mlčím. Co mám na to říct? Má pravdu.

„Na to, že jsi Jorgensen, tak jsi mě velice zklamala. Geny se asi ztratily." Skoro to vypadá, že se rozpláče.

„Omlouvám s-" začnu, ale jsem přerušena.

„Já zapomněl," praští se do čela, ale pušku neskloní. „vždyť ty jsi nevlastní dcerunka."

Nechápavě na něj hledím. Nejsem si jistá, jestli se Declan nezbláznil.

„Můžete s tou puškou mířit jinam?" zeptám se.

Jeho zlověstný smích způsobí, že sebou trhnu. Proboha, co je to s ním?

„Nepoučuj mě, slečinko. Já přesně vím, kam mířit."

„Co se to tady děje?" přeruší nás Tyris, který se objeví za Declanem. V jeho závěsu se drží Jason, který má ve tváři pohoršení.

„Měli byste být opatrnější," otočí se na ně Declan. „Je dobrý si hlídat záda." A s tím odejde pryč. Zřejmě otravovat další lidi.

„Suze? Jsi v pohodě?" přistoupí ke mně Tyris a Jason z druhé strany.

Přikývnu. „Jsem, ale dneska budu mít asi noční můry." 

________________________________________________

*Triskele - keltské znamení, které spadá k roku 3200 př. n. l.

ZDROJ fotografie: Pinterest