Severní Irsko je krásná země. Plno zeleně, jezer, zvířat. Mám ráda hrabství Fermanagh a nejvíc tohle jezero jménem Lower Lough Erne. Je obrovské, čiré a skvostné. Mohla bych tu být celé hodiny - to většinou jsem, když je volno, a dívat se. Jenom se dívat, vypustit vše z hlavy. Je to hotová očista.

Najednou mnou projede podivný pocit.

„Suze. Suze?"

Zamrkám. Myslím, že se mi pomalu vracel flashback.

„Jsi v pořádku?" prohlédne si mě znepokojeně Berenice. Pár pramínků nazlátlé barvy jí spadnou do tváře, jak se nade mnou naklání a karamelové oči si mě starostlivě prohlížejí.

„Ano. Co tu vůbec děláš?" zeptám se a zapřu se o lokty, abych na ni lépe viděla. Berenice Hayden je moje nejlepší kamarádka, se kterou jsem vyrůstala. Vlastně se ve FORN objevila dřív, než já. Její angličtina má strašně vtipný přízvuk, takže spolu komunikujeme spíš irsky. Tenhle jazyk mně osobně nedělá žádný problém. Sem tam mi vypadnou nějaká slovíčka, ale troufám si říct, že přízvuk mám dobrý.

„Začínáš si dělat nárok na tohle místečko?" dloubne do mě a posadí se vedle.

„Myslela jsem, že máte nějaké zkoušky."

„Právě jdu z nich. Celkem osmdesát pět otázek. Děsný," vydechne zničeně.

„A máš to?"

„Snad jo. Možná mám dvě, nebo tři špatný odpovědi."

„Tak to je fajn," usměju se a nastavím tvář slunci. „Budeš můj osobní medik." Berenice je teprve učeň a teď má období zkoušek na medika. Zkouška se skládá z teorie a praxe. Ta jí myslím čeká za tři dny.

„Jasně," zasměje se. Poznám, že zvážněla. V hlavě jí to šrotuje a neví, jak začít. „Vzpomínky?"

„Možná," řeknu popravdě.

„Vážně?" zapochybuje.

„Naprosto."

Mlčky hledíme před sebe, každá ve svých myšlenkách. To, proč mě tady lidi nemají rádi, má svůj důvod. Podle mě pitomý, ale jim to asi stačilo, aby mě hned vyřadili z kolektivu. Před čtyřmi roky jsem dělala zkoušku, která mě donesla do řad OSTE, Východního týmu. V patnácti letech učni projdou testem díky kterému se posoudí, zda má jedinec způsobilost k tomu, aby mohl sloužit jako voják. Test se skládá z několika okruhů - teorie, zátěžové testy, boj, střelba a mise. Žádná disciplína mi nedělala problém. Poslední zkouška - Mise, se odehrává v lesích a tam se to stalo. Černoocí mě unesli neznámo kam, nebo si to alespoň nepamatuji. Pak jsem se vzbudila uprostřed louky, kde mě našli Oranžáci, Západní tým. Přivedli mě zpět do organizace, a i když jsem se moc snažila vzpomenout si, co se vlastně stalo, jako kdyby mi vymazali na všechno vzpomínky. Pokaždé se snažím vzpomenout, ale v hlavě mám jedno velké vzduchoprázdno. Od té doby mě považují za tu divnou. Je nepravděpodobné, aby v jejich rukou někdo přežil. A já jsem přežila.

Když se s Berenice vrátíme do FORNu, rozloučíme se v rozlehlé hale. Vydám se do svého pokoje. Dnes mám padla, takže konečně můžu dočíst astrofyziku. Celkem zajímavé čtení. Jenže než se dostanu do pokoje, na chodbě mě odchytne Glory. 

„Zrovna tě hledám," zafuní a odendá si z tváře zpocené vlasy. Její světle bledá pokožka je nyní narůžovělá z toho zběsilého běhu, jak mě naháněla po všech patrech.

„Co se děje?"

„Hned se převlékni. Jedeme do nedaleké osady doplnit zásoby. Jdou s námi Oranžáci."

Abyste lépe rozuměli. Potom, co se objevili černoocí, tak mnoho lidí opustilo své domovy a šli hledat úkryty, ale většina lidí se nechtěla vzdát obydlí. Některé osady jsou obydlené a snažíme se jim  alespoň jednou za dva měsíce dodat zásoby v podobě jídla, hygienických potřeb, oblečení či hraček pro děti. Také s námi jsou medici, jelikož jsou někdy opravdu potřební, když jsou lidé na tom zdravotně špatně. U všech osad máme pečlivě vypracované podrobné spisy, které obsahují počet lidí - děti, staří, dospělý -, kolik je nemocných a tak dále. Takže naše náplň také spočívá v tomhle a ještě v mapování neprozkoumaných míst a hledání dalších přeživších.

Za půl hodiny jsem v uniformě, zcela vybavená a připravená. Osada se nachází poblíž Monei, což je na západě. Netrvá to celkem dlouho, takže se tam dostaneme ještě za světla.

Všichni vystoupíme z aut. Je tu naše četa z Červených, Východňáků a Oranžáci, Západní tým. Prohlédnu si naše nové společníky, kterých tvoří osm lidí. Tři dívky a pět chlapců. Darien společně se dvěma chlapci vytáhnou vozík se zásobami. Tyris a Jason obhlížejí okolí, zatímco já s Glory a ostatními se pomalu vydáme k osadě.

Tohle je moje třetí výprava, jinak se náš tým spíše pohybuje v té útočné linii, kdy aktivně vyhledáváme černooké, abychom je co nejdříve zlikvidovali. Ale tyhle výpravy mě moc baví. Vždycky se jedná o velmi emotivní věc, když vidím jiné lidi, než z organizace. Je to taková ta naděje, že zbyl ještě někdo jiný a my se o něj musíme postarat a chránit ho.

„Stát," ozve se kápo čety Západního týmu, Emmerich Vogt, a všichni poslechneme. Do zad mi někdo narazí a já v něm poznám Juliana Dalyho. Tenhle kluk už změnil tři čety, ale v té posledním přežil pouze on.

„P-promiň," zakoktá se a poplácá mě po zádech. Jako by si uvědomil, co udělal, rychle stáhne ruce v obranném gestu. „Já se... já se moc omlouvám. Jsi v pořádku?"

Zatvářím se pobaveně. „Jsem v pohodě, klid." Otočím se zpět. 

Emmerich nám dá znamení, ať se rozdělíme po dvou, a sám s Tyrisem vyrazí vpřed.

Je nás ale třináct, takže se rozhlédnu kolem sebe, abych se zorientovala kdo s kým je. Ke mně se okamžitě přifaří Julian.

„Suze." Jason mě jemně chytne za loket. „Půjdu s vámi."

„Dobře," přikývnu. "Co se děje?"

„Emmerich měl tady domluvenou schůzku s hlídačem osady, ale nikdo nepřišel."

„Tady vážně něco nesedí."

Vydáme se mezi stromy a potichu se krademe k osadě, kterou bysme za chvíli měli vidět. Les je tichý. Až moc. Vykouknu zpoza jedné borovice a zahlédnu Dariena s Glory. Najednou se ozve skřek a svist, jak se kolem prožene černý havran. Ono by se nic nestalo, ale Julian začne křičet, a kdybych mu zbraň nesebrala, jistě by střílel.

„Panebože," zašeptá Julian a drží se za srdce. Podívám se na Jasona, který jenom zakoulí očima a udělá na mě ksicht. Ústa mi zacukají, ale potlačím to.

Naštěstí si nikdo ničeho nevšiml, protože se ostatní ženou rychlostí kupředu, takže to znamená, že nikde nic. Zatím.

Už z dáli se mi to nelíbí. Zlověstné ticho, pach lesa smíchaný s kouřem. Když se vyběhneme lesa, už je mi jasné, proč to tak zapáchá. Osadu pomalinku olizují plameny ze zapálené stodoly, ale nikdo neběhá pro vodu, protože tu není ani živáčka.

„Dariene, Glory!" křikne Tyris. „Ke stodole."

Emmerich kývne na své čtyři lidi a ti se připojí k Darienovi a Glory, aby zachránili zvířectvo a snažili se uhasit vznikající požár.

„Ostatní se porozhlédněte po lidech," rozkáže Tyris a já se okamžitě vydám do nejbližšího domu. Julian se drží těsně za mnou, ale snažím se ho nevnímat. Jde to těžko, protože se mi motá pod nohama.

Společně zkontrolujeme tři domy, ale prázdno. Zůstanu stát u místního kostela a přemýšlím, co se tady sakra stalo. Že by lidé osadu opustili? Ale proč? A hlavně mají tady hospodářská zvířata, to nedává smysl.

Probere mě nechutný smrad, který se mi vkrade do nosu. Chce se mi z toho zvracet, ale udržím se. Podívám se ke kostelu. Šedá kamenná budova na mě shlíží žalostně a jednotvárné mraky spustí slzy v podobě drobných kapek.

Vezmu za kliku.

„Suze?" objeví se u mě Jason.

Podívám se na něj. Také co cítí, takže se mi to nezdálo.

Kývne na mě, připraví si útočnou pušku. Prudce otevřu dveře od kostela. Jason vtrhne dovnitř a já hned za ním. To, co se nám zjeví, jen tak z hlavy nevymažeme.

Těla jsou seskupena na sobě. Děti, ženy, staří... naprosto všichni. Celá kolonie.

_____________________________________________________
Zdravím!

Jelikož se mi po dlouhé době podařilo dopsat Svět pekelných, tak se nyní zaměřím na Éru černookých. Kapitoly se budu snažit vydávat co nejdříve a snad se tentokrát vyvaruji dlouhých prodlev, ale zkoušky a absolutorium jsou za dveřmi, takže to nepůjde tak lehce ^^"
Doufám, že se vám kapitolka líbila.