Po VELMI dlouhé době zdravím! ._." Měla jsem jakýsi blok, ale vypadá to už nadějně (zdá se, že se Saurie konečně probrala XD!!) Každopádně doufám, že nikdo na mě nezapomněl. A já se musím pustit do čtení vašich krásných děl ^_^ 
Ehm ehm, možná bude dobré si připomenout poslední kapitolu, protože kdybych si to taky nepřečetla, tak ani nevím kde jsem skončila, heh ^^" 
Pěkné čtení! 

______________________________________________
TYRIS S JASONEM se mnou počkají dokud se neobjeví Darien a Olívie, abych s nimi prozkoumala domy. Dokonce i oni byli znepokojení chováním Declana, protože kdo normální by mířil na svého druha? Prozatím to hodím za hlavu, abych se mohla soustředit na důležitější věci.

Prohledali jsme pět domů, které nakonec byly úplně prázdné. Vypadalo to, že lidé utíkali ve spěchu anebo to tam vyrabovali vykořisťovatelé. Zbýval poslední dům.

Opatrně se kradu k domu, jenž tenkrát musel vypadat nádherně, ale nyní je jeho bílá omítka omšelá a okna by potřebovala vyměnit. Přikrčím se pod rozsvíceným oknem a pomalu se zvednu tak, abych nenápadně nahlédla dovnitř.

Okno je kuchyňské, jelikož před sebou vidím veliký dřez a jídelní pult s barovými stoličkami. Jedna z nich je převrácená. Dále bloudím očima po místnosti, která slouží také jako obývací pokoj. Je tam stará vybledlá pohovka, křeslo a stolek s malou televizí. Vedle protějšího okna se nachází knihovna. Všude je nepořádek v podobě rozbitého skla, poházeného jídla a roztahaných papírů. Vypadá to, že tu dlouhou dobu nikdo nežije soudě podle toho zkaženého jídla kolem. Ale kdo tady nechal tu rozsvícenou lucernu?

Dám pokyn Olívii a Darienovi, že se mohou přemístit ze svých pozic. Darien to vezme zadem a Olívia předem. Za chvíli se připojím k nim. Do nosu mě udeří závan plísně a zatuchliny, takže si raději nasadím roušku.

Potichu se vydám do prohledávání přízemí a Darien s Olivií si nechají druhé patro.

V ložnici mě zarazí rozestlaná postel a jedna bota válející se u rozbitého okna. Nejdříve zkontroluji skříň a každé zákoutí, kde by se dalo skrýt. Nikde nic. Dojdu k rozbitému oknu, kde povlává ušpiněná záclona. Puškou ji odendám stranou a baterkou posvítím ven. Kužel světla dopadne na zakrvácené tělo, které leží pár metrů od domu.

Do hajzlu, prolétne mi hlavou a stanou se tři věci naráz.

Z horního patra se ozve hrozný řev Olívie, střelba a ke mně oknem proskočí osoba, které se stačím vyhnout. Dotyčný dopadne na podlahu, až pod ním zapraská dřevo. Vytasím zbraň, ale začnou se mi třást ruce, že sotva udržím prst na spoušti. Jak jsem jednou říkala, jsem dobrá návnada, ale mizerný zabiják.

Černooký se zvedne. Je to hodně vysoký kluk, který se hlavou skoro dotýká lustru. Proto neváhám, vystřelím na lanko a lustr spadne černookému přímo na hlavu. Rychle se dám na útěk, protože Olívie pořád ječí a já mám strach, co se tam děje.

Srazím se s ní v chodbičce. V obličeji je celá bílá a oči má vykulené. Všimnu si, že musela zvracet, protože má zašpiněnou pusu. Hned se mi to potvrdí, když se namáhavě vypotácí z domu, spadne na kolena a začne zvracet zřejmě dnešní oběd.

Darien se vzápětí objeví na schodech, které bere po dvou a já ho nestačím upozornit, co se nachází v ložnici. Alespoň to za mojí blbost neodskáče on, ale já, když černooký vyběhne z místnosti a napere to do mě takovou silou, že zalítnu do obývacího pokoje s kuchyní. Rozvalím se na podlaze a než se stačím vyšvihnout do stoje, jsem chycena za hlavu. Nebýt Dariena, tak mám prasklou lebku. Černooký se po výstřelu sesune na mě a já mám co dělat, abych ho ze sebe sundala. Dostal kulku přímo do hlavy.

„Pěkný," ucedí naštvaně Darien. „Jsou to už všichni?"

„Snad jo," přikývnu, ale hned se zaměřím na černookého, který sebou nebezpečně zmítá.

„Vyhodíme to tu do povětří," rozhodne Darien a mě zamrazí z jeho chladného pohledu, kterým sleduje zmítající se tělo. Černoocí mají regenerační schopnosti. Žádné normální zbraně, jako nože nebo pušky, jim nic neudělají. Proto potahujeme náboje v roztoku chloridu draselného, který je dokáže paralyzovat na pár minut, ale nezabije je. Dostane se jim do svalů a možná nervové soustavy, ale k srdci vůbec. Pokud nějaké mají. Ještě, že výbušniny je dokážou zničit, jinak bysme měli tu čest s terminátory. 

Darien k sobě zavolá pár lidí a já se mezitím uchýlím k Olívii, která sedí na rozbořené zíďce, ve tváři bledá jako smrt, a v ruce žmoulá kapesník.

„Jsi v pořádku?"

Zavrtí hlavou a oči se jí zalijí slzami. Chvíli ji pozoruji a když přestane popotahovat, zeptám se: „Co se tam stalo?"

„T-tam..." ukáže na dům, který vypadá ještě zlověstněji než předtím. „Jsou tam těla v rozkladu." A znovu se začne dávit, ale tentokrát z ní lezou pouze žaludeční šťávy.

Prosím ne, další mrtvá těla v jednom týdnu už nesnesu, zaúpím v duchu a nemotorně pohladím Olívii po zádech.

„Nevšimla sis, jestli v sobě měli díry po kulkách?" zeptám se po chvíli. Olívie pouze zavrtí hlavou.

Po chvíli se objeví Berenice a odvede si pobledlou Olívii k autu. Zdá se, že naše mise skončila. Žádní přeživší, pouze černoocí. Sklíčeně se přidám k ostatním, ale ještě jednou se otočím, abych si naposledy prohlédla dům. Na malý moment mám pocit, že jsem tam zahlédla siluetu ve druhém patře, ale když se podívám znovu, nikde nic. Jen v dálce je slyšet začínající hřmění.

Druhý den sedím v knihovně, která společně se zahradou patří k mému útočišti, kde se můžu uvolnit a čerpat sílu. Vždycky mě knihovna očaruje svou majestátností a tichou graciézností. Všechny knihy se tady shromažďovaly celá léta, aby mladší generace vůbec mohla něco číst a dále se sebevzdělávat. Když na nějaké misi nebo průzkumu nalezneme knihu, automaticky ji bereme s sebou. Jelikož mám zasloužené volno po tom včerejším průzkumu, můžu se věnovat sama sobě a svému koníčku – četbě. Namátkově jsem si vytáhla keltskou mytologii a docela si to užívám.

Odtrhnu oči od stránek a zadívám se z okna, za kterým silně padají kapky deště. V Irsku je velmi nepředvídatelné počasí, a hlavně říjen je většinou celý deštivý. Co si budeme povídat, kdo dobrovolně by chtěl v tomto počasí jít ven? Já určitě ne.

Když se dostanu do půlky knihy, vedle mě na stůl dopadne hromada objemných knih. Skoro vyletím ze židle, jak se polekám. Tázavě zvednu hlavu k novému příchozímu. 

„Věděla jsem, že budeš tady," zazubí se na mě dívka s měděnými vlasy a pihami na obličeji. Olívie.

Zůstanu na ni zaražené hledět, protože nikdy v životě sama od sebe za mnou nepřišla nebo, nedej bože, na mě nepromluvila.

Olívie se posadí vedle mě a natočí se tak, aby na mě viděla. „Jsi v pohodě? Jako bys viděla ducha."

„To je pěkně pitomá otázka, Liv," ozve se druhý hlas a naproti mně se posadí ještě jeden člověk, kterého bych nikdy nečekala. Adeline Calbot. Dneska má své kaštanové vlasy sepnuté do vysokého ohonu.

„Proč?" zamračí se na ni Olívie.

„Protože se s ní nikdy nebavíš, když nemusíš."

„Ty jsi zlá!"

„Jen upřímná."

Trochu se od Olívie odsunu, protože je mi to nepříjemné. Adeline má pravdu. Nikdo se se mnou nebaví, pokud nemusí.

„Chtěla jsem ti poděkovat," vytrhne mě z myšlenek Olívie. „Za ten včerejšek, jak jsi se o mě postarala," vysvětlí, když uvidí můj nechápavý obličej.

„Nic jsem neudělala," zamumlám a mám chuť se schoulit tamhle do kouta.

„Přestaň, myslím to vážně. Mohla jsi se na mě vybodnout a nechat mě tam napospas třeba Declanovi, který by mi možná ještě vymáchal ksicht."

Vyprsknu smíchy, ale hned si dám ruku před pusu. Co jsem to za nemožného idiota!

Olívie překvapeně zamrká a začne se smát taky. „Super, Suze. Jsem ti opravdu vděčná."

Jen na ni kývnu a vezmu si k sobě knihu, abych mohla skrýt svůj culící se obličej. Vážně jsem jako štěně, co je rádo za každé vlídné slovo, achjo.

Zvednu pohled, abych se podívala na Olívii, která už si dělá nějaké výpisky, zřejmě z biologie. Zalétnu pohledem naproti sobě a hned mě zamrazí. Adeline na mě upřeně hledí, u toho v ústech kouše propisku a povytáhne obočí, když si odkašlu a rychle sklopím hlavu. Vždycky jsem z ní nervózní a nevím, co si mám o ní myslet. Minule nás s Jasonem zachránila před natvrdlým Adriaanem, ale zároveň je schopná nám ublížit slovně - zatím. Každopádně, musím se mít na pozoru.

______________________________________________

Vše chemikům se opravu omlouvám ohledně nábojů potažených chloridem draselným, ale nic jiného mě nenapadlo. Snad to i tak dává nějaký smysl, protože z toho co jsem vyčetla na strýčku Google, to smysl dávalo, hmm ˇ_ˇ

ZDROJ fotografie: Pinterest