Myslím, že mi každou vteřinou přimrznou nohy k dřevěné podlaze, jaká je kosa.

Hodím další poleno do krbu a do vzduchu vyletí několik jisker, které vzápětí vyhasnou. Měla jsem se tepleji obléct. Šortky s legíny a tílko s lehkou mikinou do téhle zimy nepatří.

Okenice se prudce otevřou a do místnosti vtrhne ostrý vichr ze severu. Rychle vstanu a dojdu okno zavřít. Venku už je tma. A tady také, protože vítr svou silou uhasil oheň v krbu. Jediná lampa z venku sem dodává tlumené světlo.

Vydechnu obláček sražené páry.

A pak se to ozve.

Zaťukaní na dveře.

Když se k ničemu nemám, ťukání se ozve mnohem hlasitěji. Naléhavěji.

Přesunu se ke dveřím. Za proskleným okénkem ve dveřích zahlédnu dvě postavy. Jedna je menší a útlejší, což bude zřejmě dívka. Ten druhý je chlapec.

„My víme, že tam jsi," ozve se tiše. Zachvěji se, ale neotevřu.

„Pusť nás, prosím." Pisklavý hlásek té malé mě má přesvědčit? „Je tu strašná zima."

Trochu se mi zpotí dlaně, ale jinak nejsem nervózní. To by vypadalo zcela jinak. Když jsem s nervy opravdu v koncích, zvracím. Je to strašné. Proto mi nikdy nevyšla žádná lež. Je to jako prokletí.

Odstoupím ode dveří. A zrovna v tu chvíli se ozve zaskřípění a dveře vyletí z pantů. Na prahu stojí kluk v džínách, mikině a vestě. Hnědé vlasy má díky větru rozčepýřené do všech stran. Vedle něj stojí dívka okolo šesti let. Blonďaté vlasy má až k loktům, krásně sčesané, bez jediného vyčnívajícího pramínku. Tak za tohle, být tím klukem, bych byla na ni naštvaná. Já mám svázané vlasy ve vysokém ohonu, ale stejně je mi to k ničemu. Vypadám, jako kdybych se prošla v tornádu.

Kluk ke mně natáhne ruku. Zadívám se do jeho černých očí, které mě děsí a zároveň fascinují.

„TEĎ!" zařvu z plných plic, rozeběhnu se přes celou místnost a vyskočím z okna. Střepy mě pořežou na kloubech. Dopadnu na tvrdou zem a začnu se kutálet dolů ze stráně směrem k houštinám. Zakreji si dlaněmi uši. Za mnou vypukne exploze, která vyhodí dům do povětří, a s ním taky ty dva.

Zůstanu ležet v křoví, opatrně zvednu hlavu. Tenhle výbuch nemohl nikdo přežít. Na stráni se vynoří tři postavy. Chvíli ztuhnu hrůzou.

„Héj! Seš v pohodě?" zakřičí jedna z nich a zamává. Úlevně vydechnu. Na nic jiného, než na zvednutí palce se nezmůžu. I tak jim to stačí. Jeden z nich sjede ze stráně ke mně a zbylí dva pročesávají okolí.

„Dostali jste je?" zeptám se a s jeho pomocí se zvednu. Tyris si stáhne roušku z úst a zářivě se usměje. Jeho tmavě modré oči jiskří nadšením.

„Řekl bych, že jo." Prohrábne si popelavě plavé vlasy. „Půjdeme to oznámit tatíkovi."

Přikývnu.

Procházíme kamennou chodbou, která ze sebe vyzařuje chlad a nepřístupnost. Stejně jako oči našeho šéfa.

Po cestě potkáme pár lidí z FORNu. Všichni tady nosí černé pohodlné oblečení, jenž se skládá z černých kalhot a trik nebo tílek. Přes ně máme černé bundy. Když jdeme do terénu, máme kombinézy s chrániči a rouškami. Každý z nás také vlastní uniformy. 

Dojdeme k masivním dvoukřídlým dveřím z tmavého dřeva s mosaznými klikami. Z místnosti se ozve zadunění, jak něco těžkého dopadlo na zem.

Tyris na nic nečeká a rychle otevře dveře. Za stolem sedí muž okolo pětačtyřiceti let. Černé, prošedivělé vlasy má ostříhané nakrátko, ve světle modrých očí má chlad. Jeho tvář je bez výrazu.

„Prosím!" zaječí na něj kluk. Je o pár centimetrů menší než já. Má blond vlasy a velké hnědé oči, které teď upírá na nás, když si všiml pohledu šéfa, jenž také míří k nám. Určitě je to učeň podle jeho žluté pásky.

„Jak už jsem řekl, Henriku," pohled přesune zpět k chlapci. „zakazuji ti to. Nejdřív dokončíš výcvik a pak tě přiřadím k příslušnému oddílu. Teď běž!"

Henrik potlačí nadávky, které se mu jistě draly na jazyk. Ukloní se, udělá pár kroků vzad a projde okolo nás, jako by jsme tam ani nebyli. Poznám, že je sklíčený a naštvaný. Tyris za ním zavře dveře a já zvednu štos papírů z podlahy. Zmíněný Henrik byl vážně rozzuřený. 

„Mise?" zeptá se šéf a opře se do kožené židle. Unaveně si promne kořen nosu.

Jeho kancelář je skvostná. Uprostřed místnosti je obrovský tmavý stůl ze šedého dřeva se dvěma tmavě modrými křesly pro návštěvy. Za stolem je výklenek s kolosálním obrazem, který znázorňuje irskou přírodu. Po obou stranách výklenku jsou knihovny, jejichž police se pod vahou knih prohýbají. Po pravé straně jsou vícekřídlová okna, která jsou nyní zahalená béžovými zavěsy.

„Mise je splněna. Objekty byly zničeny. Bohužel, ten dům taky."

„Dům mě nezajímá," mávne rukou šéf. „stejně čekal na strhnutí. Dobrá práce."

„Pane."

„Můžete jít. A sepište mi zprávu." Tyris se ukloní a já ho napodobím. Na chodbě si popřejeme dobrou noc a každý se vydáme do svých pokojů.

Náš šéf je něco jako náš otec. Mě si vzal do péče, když mě prý našel potulovat se jako malého špunta po lese v Norsku, kde byl na služební cestě. Pak mě dovedl sem, do FORNu. Tato instituce vznikla kvůli bytostem, které se z ničehonic objevily. Snažíme se jim bránit, aby nedělaly potíže lidem, což se většinou stává. Když narazí na někoho živého, bez milosti ho zabijí, takže jsme tu pak my, kteří je odstraní. Jenže já mám jednu dost velikou vadu. Neumím zabít. Příčí se mi to a... nejsem dost silná, abych to udělala. Proto dělám na každé misi návnadu, jako to bylo i dnes. Mezi mé super schopnosti patří právě běh. Jsem skoro stejně rychlá jako oni.

Ospale se ploužím po chodbách do pokoje, který je až v jižním křídle tohoto sídla. Mám to přes celý barák. Už se těším, až ulehnu do postele.

FORN je opravdu velká organizace, která má své pobočky roztroušené po celém světě. Hlavní je naše v Irsku, jelikož v USA vypukly nepokoje, které na situaci moc nepřidaly, a Čína se pro změnu rozkoukala pomalu, takže polovina lidí byla mrtvá. Malé státy celkově vymizely z povrchu zemského, což se třeba týká Vatikánu, Andorry, Lichtenštejnska, Malty a mnoho dalších. V některých státech si zkázu způsobili lidé sami, jelikož se začali chovat jako zvířata. Ničili, rabovali, vraždili se mezi sebou. Chci jenom podotknout, proč zrovna u nás v Irsku je hlavní ústředí, a ne třeba ve zmíněných Spojených státech, protože z historie si pamatuji, že tato země byla jako jedna z velmocí. 

Zaslechnu několik kroků a z rohu se vynoří pět osob. Lidé Severního týmu. Všichni tady máme nějaké funkce. Čety, ve kterých jsme, jsou rozdělené podle světových stran. A tyhle týmy se dělí ještě do menších skupin. Každý tým se skládá z padesáti členů i více. Ve své dané oblasti se rozdělí na malé skupinky v počtu takovém, jak se uzná za vhodné - čili jak je mise obtížná. My s Tyrisem jsme v týmu ještě s dalšími čtyřmi lidmi, a Tyris je náš kápo.

Všechny čtyři týmy se od sebe liší barevnou páskou na pravém rameni. Jižní tým má zelenou, Západní oranžovou, Východní červenou a Severní modrou. Pak tu máme mediky, kteří se odlišují bílou barvou a jejich učni mají na  rameni šedou pásku. 

Já patřím do Východního týmu. I když se všichni snažíme o stejnou věc - chránit lidi, panuje mezi týmy odvěká rivalita, která snad nikdy nevyprchá. My Východňáci máme nejvíce problémů se Severními. A ti jdou zrovna naproti mně, a v čele si vykračuje vysoká zrzka, která se sápe po postu poručíka.

„Podívejte," vyprskne hned, jen jak mě uvidí. „Jak dopadla vaše mise?"

„Šlo to hladce. Jak jste na tom vy?"

„Šest mrtvých." Na tváři se jí objeví triumfální úsměv. Nechápu o co ji jde. Naše nevraživost je vzájemná, ale já to tak okatě neukazuji.

„Elisso, musíš se pořád tak vychloubat?" ozve se za ní otráveně. Walter Hall. Skvělá osoba. Elisse zrudnou konečky uší a odkráčí nasupeně pryč. To on je zde poručík.

„Omlouvám se za ni," usměje se na mě Walter. Jedna hnědovlasá dívka po jeho boku protočí oči v sloup.

„Já to vyřeším u Jorgensena, vy jděte." Rázným krokem projde okolo mě, aniž by mi věnovala jediný pohled. Vždycky se na mě dívá skrz prsty. Nedivím se jí, ale mrzí mě to. Nemůžu za to, kdo jsem. Nebo snad ano?

Hola,

první kapča potřebovala pořádný přepis, ale už je na světě :3 Jen doufám, že to nebude nějak nesrozumitelné, co se týče popisování.

ZDROJ fotografie: Wladimir Jara S.