Uplynulo několik týdnů, kdy neustále dostával dopisy od Johna, ve kterých stálo, že byl v pořádku. Nejenže to Sherlocka uklidňovalo, ale dokonce mu to dávalo naději, že svého milého i brzy uvidí. John se v jednom ze svých dopisů totiž zmínil o konci války, protože Němci postupně hladověli a přicházeli o síly, zatímco oni se spojenci je utlačovali zpátky na jejich území.
Jednoho dne si byl ale na poště vyzvednout telegram. Zneklidňovalo ho jméno odesílatele, jelikož měl stejné příjmení jako on sám.
Ano, Mycroft Holmes si žádal návštěvu svého mladšího bratra v kanceláři.
Sherlock nevěděl, co by mohl od bratra očekávat. Nikdy spolu žádné problémy neřešili a jediný čas, kdy se shledávali, byly Vánoce, protože je rodiče hodlali slavit společně. Ani jeden z nich to však nebral jako radostnou událost. Spíše to viděli jako příležitost si z toho druhého utahovat.
Vešel do kanceláře lemované ebenovým dřevem, kdy přímo proti dveřím stálo dvoukřídlové okno tyčící se od podlahy ke stropu. Před ním stál masivní pracovní stůl, uspořádané křesla a muž sedící za ním.
„Sherlocku," oslovil ho, aniž by spustil oči z papírování.
„Mycrofte," vrátil mu oslovení. Zavřel za sebou dveře, přešel ke stolu a na jednom z křesel si udělal pohodlí. „Proč jsi mě chtěl vidět?" otázkou mířil rovnou k věci. Jestli se jeho bratr chtěl domluvit na společném vánočním dárku pro rodiče, vybral si nevhodnou příležitost a chvíli.
Tehdy muž odložil pero a zvedl oči ke svému mladšímu bratru. Z jeho pohledu bylo patrné, že má na srdci něco vážnějšího než ledabylý dárek. „Našim špiónům se podařilo propašovat z Berlína Enigmu." Stačila tato slova a Sherlockovy oči se rozzářily jako dvě jasné hvězdy.
„Takže ty a tvůj tým potřebujete mou pomoct?"
„Kéž by k tomu nemuselo dojít, ale ano." Zavrčel si pod nosem Mycroft a sepjal ruce pod bradou. „Náš složený tým už obsahuje různé kryptoanalytiky, profesory i jiné užitečné lidi, co se hádankami zabývají a jde jim to s nimi až prestižně. Samozřejmě znám tvé schopnosti, milý bratře, a proto bych uvítal, kdyby ses k nim přidal."
„Víš, že pracuju hlavně sám." Upozornil ho Sherlock, když si podezřívavě prohlížel muže sedícího za stolem.
„Je mi jedno, jestli budeš spolupracovat nebo ne. Hlavní je, abyste přišli na kód Enigmy a tím zrychlili průběh války. Společně s ostatními úředníky se obáváme, že se Němci chystají obrátit na jižní frontu, aby nás odřízli od zásob."
Sherlocka najednou ta slova probrala z myšlenek. Němci se chystali na jižní frontu? Podle všech těch dopisů, co dostal od Johna, si zřetelně pamatoval, že zrovna on byl zařazen do jižní fronty.
Srdce v něm poskočilo, div na chvíli nepřestalo bít. Pokud by pracoval dostatečně rychle, mohl by zvrátit německý útok a tím zachránit Johnovi život, aniž by o tom věděl.
Nyní však musel zůstat klidný a zachovat si chladnou hlavu. Pokud by jeho bratr pojal podezření, určitě by na něj nasadil nějakého laického špióna a tím mu zničil všechno soukromí, které kdy měl. „A když řeknu ne?" zajímal se jen tak, aby nadhodil svou starou tvář bratrovi.
Ten se však jen zasmál. „Nezkoušej to na mě Sherlocku. Moc dobře vím, že na jižní frontě slouží tvůj dobrý přítel John Watson. Určitě tuto informaci znáš i ty, takže tady ze sebe nedělej necitu. Je mi jasné, že bys nechtěl ztratit svého jediného dobrého přítele, který tě nikdy nepovažoval za nestvůru." S vítězným úsměvem se zadíval svému mladšímu bratrovi do tváře, jestli nenajde známku znepokojení.
Bohužel se ale nestalo. Sherlockova tvář byla stejně klidná jako předtím, i když se mu na chvíli zastavilo srdce. Při myšlence, že by TO jeho bratr věděl, mu naskočila husí kůže. Co by se s nimi stalo do budoucna, kdyby to kdokoliv zjistil? „Dobře, ale nedělám to pro tebe."
Mycroftův úsměv z tváře nemizel. „Nemusíš, hlavně že budeš nápomocný." Odpověděl mu nadřazeným hlasem, přičemž vytáhl ze šuplíků tenkou bílou obálku. „Máš tam všechny informace o místě, kde se máš hlásit."
„Doufám, že mi tam nebudeš stát za zadkem." Upozornil ho Sherlock, když si přebíral obálku a schoval si ji do vnitřní kapsy kabátu.
„Někdy se na tebe přijdu podívat."

***

Cestou na místo, které pro ostatní nevědomé lidi bylo jen továrnou na rádia, Sherlock přemýšlel, jak takový stroj funguje. Kvůli tomu celou noc nespal. Snažil se přijít na cokoliv, co by mu do budoucna mohlo pomoci.
Celou noc také přemýšlel nad Johnem. Doufal a přál si, aby byl v pořádku. V duchu mu sliboval, že se pokusí na ten zatracený německý kód přijít co nejrychleji, jen aby neutrpěl žádné vážné zranění nebo aby nedej bože přišel o život.
Auto najednou zabrzdilo a Sherlock před sebou spatřil dva vojáky, kteří po něm chtěli doklady o totožnosti. Jakmile jim je ukázal a potvrdil tak, že je očekáván, vpustili jej i se šoférem dovnitř.
Dnešní jedinou známkou podzimu bylo padající barevné listí ze stromů. Slunce kupodivu hřálo a Sherlock mohl pocítit objetí mírného vánku, který jej po celou dobu doprovázel. Díky tomu si připadal, že ho celou dobu doprovází i John.
„Sherlock Holmes?" z krásné představy ho probudil mužský hlas.
„Ano?" před očima mu stál muž ve vojenské uniformě, pravděpodobně generál, který to tady vše vedl. Tvář měl pokrytou vráskami a podle jeho pohledu bylo poznat, že sloužil už v první světové vojně.
„Dobrý den, je mi potěšením Vás poznat. Jsem James Brown, přítel Vašeho bratra." Jako gentlemani si oba dva podali ruce.
„To se divím, můj bratr nemívá přátelé." Utrousil Sherlock.
„Tak stejně jako Vy, pane." Vrátil mu vtip voják, zatímco se otočil. „Následujte mě. Místo je přísně střeženo, takže bez dokladů se sem nedostanete. Všude v okolí máme své muže, takže, kdybyste měl něco za lubem, jsou schopni Vás dostihnout do deseti vteřin."
„Stačí mi můj bratr, ten mě dostihne vždy a všude."
Jeho poznámky si však generál nevšímal a prováděl ho dál areálem, dokud nepřešli k cihlové budově, která doopravdy vypadala jako základ továrny. Když ovšem vešli dovnitř, ukázalo se, že sloužila jako budova pro kanceláře, haly a shromáždění. Ihned na začátku bylo velké množství žen zasazené u telegrafních přijímačů, obskakovali je další ženy nebo muži a celkově to místo bylo dost živé. Sherlock se se svým průvodcem však ani na chvíli nezastavil a pokračovali dál.
„Tady v této části přijímáme každý den tisíce německých vzkazů a zpráv, všechny zašifrované. První zpráva přichází v šest hodin ráno. Píšou tam o počasí a pochvalují Hitlera, zatracení náckové." Zamručel spíše pro sebe muž, aniž by se zastavoval.
V další chvíli pokračovali dlouhou chodbou, dokud nedorazili do místnosti připomínající konferenční místnost. Místo toho, aby byla plná úředníků, po místnosti pochodovalo pět mužů.
Sherlock si je okamžitě změřil pohledem a posuzoval je. Dva vypadali na techniky a mistry v křížovkách, další dva na šachisty s dobrým odhadem na hádanky a hlavolamy a poslední z nich vypadal jako profesor.
Skoro podobně jako Sherlock.
„Pánové, přivítejte svého posledního kolegu, Sherlock Holmes, profesor z Londýnské univerzity."
„Ano, ten slavný profesor matematiky, co rozluštil už dva nevyřešitelné matematické problémy. Řekněte, pane Sherlocku Holmesi, řeší se matematika stejně snadno jako kriminální případy?" usmál se muž, přičemž vydechl kouř z dýmky a uvelebil se na židli oproti nově příchozím.
„James Moriarty," řekl jméno profesora generál Brown. „Profesor na Cambridge, matematika, aplikovaná chemie a biologie. Rozumí několika jazykům a není problém vyřešit daný úkol."
Sherlock se zadíval na lehkomyslného muže před sebou. Podle výrazu tváře mohl odhadnout jeho povahu. Nedělal si s ničím velkou hlavu a vypadal, jakoby všechny ostatní chtěl odsunout pod sebe, přičemž by si z nich mohl dokonale utahovat, aniž by jeden z nich na to přišel. „Pokud je tak výtečný, nestačil Vám jenom on?" zajímal se s letmým hraným úsměvem, který mu ihned James Moriarty oplatil. Ostatní muži okolo něj nebudou taková psychická zátěž jako on. I když možná bude mít s kým soupeřit.
Ne, teď tu není od toho, aby ukázal, kdo je chytřejší. Hlavní prioritou pro něj je zastavit válku dříve, než se Johnovi něco stane.
„Bohužel, ani pan Moriarty nemohl prozatím vyřešit tento problém, jelikož Enigmu nikdo z nich ještě neviděl. Proto je na čase, abychom Vám ji představili. Bude to pro Vás nejhorší nepřítel, kterého jste kdy potkali." S rázným krokem přešel ke druhým dveřím, na které zaklepal. O několik vteřin později se otevřely a vyšli z nich dva vojáci nesoucí pevnou dřevěnou desku, na níž stál ten problematický stroj. Deska společně s Enigmou byla položena na stůl a všichni se okolo ní shrnuli jako zvědavé myši. Jen Sherlock s Jamesem si dávali dostatečný odstup, aby si stroj pořádně prohlédli.
„Seznamte se s Enigmou. Po dobu Vašeho bádání a hádání Vám bude plně k dispozici. Stroj není nijak poškozen, nic se s ním nedělo. Je dovezen v původním stavu. Detaily každého německého útoku, každý tajný konvoj a každá ponorka v Atlantiku putuje do téhle věci. Ven z ní vylézá hatmatilka. Naše krásné ženy těchto zpráv odposlechnou dennodenně okolo tisíce, ale jsou to pro ně jen holé nesmysly. Jenom, když jimi opět nakrmíte Enigmu, dávají smysl.
„A kdyby se to dalo zpátky do Enigmy?" zajímal se jeden z mužů.
„Nic by se tím nevyřešilo." Odpověděl mu Sherlock, očima stále zahleděný v tom stroji. „Tím, že ji máme, nerozluštíme žádnou ze zpráv."
„Přesně tak." Přikývl generál. „K rozkódování zprávy potřebujete znát nastavení tohoto přístroje. Němci jej však mění každou půlnoc. Jak už jsem některé seznámil, první zprávu zachytíme v šest hodin ráno, což nám dává osmnáct hodin na rozluštění kódu, než se nastavení obmění a my můžeme začít úplně nanovo."
„S tím, jak je ten přístroj sestaven nám to dává ale milión kombinací."
„Více. Milión miliónů."
„Spíše sto padesát milión milionů."
„Přesně řečeno, 159 000 000 000 000 000 000 možných kombinací každý den." Upřesnil všechny Moriarty, když pozvedl své temné oči. „Úsměvné, že?"
„Tak pánové, vše potřebné jste se již dozvěděli. Nyní je čas se odebrat do své vlastní budovy, kde Vás nikdo jiný nebude rušit, pokud něco nezpackáte. Asistenti Vám předají všechny obdržené zprávy, takže začněte dnes, ať neztratíme ani jeden den zbytečně."
Sherlock tomu v duchu přikývl hlavou. Kvůli Johnovi nesmí zbytečně ztratit ani jednu minutu.